Smích

Smích

Nevěřím v tu poběhlici a prodejnou ženu jménem láska. Nevěřím svým vlastním slzám, nevěřím Bohu, sedí si tam nahoře a počítá anděly. Koho by zajímal mrtvý, zraněný a vyčerpaný člověk? Tvá ruka studí, miláčku. Jsi tak hrozně moc ledová…jako srdce lidí, které jsem sprovodil ze světa. Nevěřím ve válku, je to uzavřený kruh. Zabíjím, protože někdo zabil ty, které jsem měl rád. Ale pokaždé, když zabiju, sám zemřu. Na setinu vteřiny vybuchuji v krvavý ohňostroj spolu s „nepřítelem“. Kdo je vůbec nepřítel? Já?

Nepustím Tvou dlaň, miláčku. Říkej si, co jen chceš, mně už neublíží ani slova. Jsem troska, stín člověka. Malý kluk, kterého někdo naučil střílet a zapomněl ho naučít žít. Jak mám žít, miláčku? V čem jsme Ty a já jiní? Střílíme tamty s jinou uniformou, nepřítele označují barvy. Vím, máš barvy ráda. Hlavně červenou a zelenou. Jednou Ti dám růže, spoustu růží. Budeme plavat v květinách a už nebudeme válčit, jen nepouštěj mou ruku, prosím.

Svět je jedna velká hromada hnusu. Nevěřím v nic. Jsem tu schoulený sám v sobě a svírám Tvé prsty. Hrozně moc studíš, miláčku. Máš taky v očích slzy. Máme oba oči plné utrpení a bolesti. Loutky na bojišti. Loutky ve vesmíru. Ale naše sny ještě existují. Pochroumané, se sebevražednými úmysly, ale jsou tu. Nepustím Tě …

Bojím se. Jen vědět čeho, miláčku. Dnes to neskončí. Ani zítra. Ale věřím v pozítří. Miláčku, slyšíš, věřím …

Usmála jsi se. Tvé rty se pohnuly do toho měkkého a částečně směšně nepravdivého tvaru. Ale Tvé oči se změnily. Pozítří … třeba to pozítří skončí a … naše sny se budou moci naplnit.

Jak se v té vteřině změnil svět, miláčku. Na vteřinu jsem zemřel … a v té vteřině se znovu zrodil … s čistou hlavou a srdcem plným naivity, na kterou mám ve svém věku plné právo.

Věřím v Tvůj úsměv a smích, miláčku … a v pozítří.