Shadow of the machine

" Zrovna probíhala jedna z těch pouštních válek co sou v poslední době tak populární. Nikoho nezajímá důvod ani cena. Hlavní bylo vyhrát a k tomu měli nás – obyčejný pěšáky. Naše jednotka už něco zažila, jenže ten den sme měli v našem výsadkovém Thunderbirdu jednoho nováčka. Elfího nováčka. Myslel si o sobě, že je velký pan odstřelovač a přitom tu svoji vzduchovku sotva unesl. To byl taky nápad. Dát elfovi těžkou padesátku. Navíc si myslím, že odstřelovači jsou slaboši, nemaj dost odvahy ani kuráže na adrenalinový chvilky za zpěvu olova. Oni to nazývají pud sebezáchovy.Já zase říkám, že není nad pořádnej M-Cat, pár tisíc nábojů a hromadu nepřátel k cvičný střelbě ostrýma. Největší zábava na tom je, že druhá strana má taky ostrou munici. Ze všeho nejhorší je vždycky ten zvuk transportéru. To jeho temný hučení když vás dopravuje na bojiště. Když jste uvnitř a svítí vám tam jen červené světlo a vy čekáte na zelenou tak to s váma pokaždé něco udělá. Nezáleží na tom kolik máte za sebou výsadků. Můžete si zvyknout, ale ne zapomenout. Ten den sem to chytil."

Doktor ho jen tiše pozoroval a očividně ho ani nezajímalo co říká. Byli v místnosti sami dva. Všude bílo, silná světla a perfektní čistota. Nicolasovi se vybavovaly vzpomínky na delta-grade kliniku Aresu. Všechna ta bílá barva a sterilní prostředí. I ten zápach byl stejný, přesto ho cítil jinak. Silněji. Výrazněji. Čistěji. Jako by byl schopný extrahovat čistě jen tu vůni kterou chtěl. Navíc ten pocit jako by nebyl ve vlastním těle. Připadalo mu cizí. A ani jeho obrysy které viděl pod dekou neodpovídaly jeho velikosti. Přemýšlel nad tím, proč se ještě nepokusil pohnout sebou. Rozhodl se k tomu. Nešlo to. Jako by ho neposlouchal ani jeden jediný sval. Dokonce ani nemohl otočit hlavou aby s prohlédl místnost. Jeho pohled nakonec zůstal na doktorovi který byl krom několika jiných věcí v jeho zorném poli. Proč jen sakra chtěl vědět jeho minulost? Doktor si všiml jeho pohledu. "Ještě pár hodin a trochu servisu." Vstal a zapnul nějaký přístroj. Nicolas ztratil vědomí. Bylo to dlouhé bezvědomí bez jediného snu. Nevěděl co se s ním děje, nebo lépe řečeno dělo. Druhé probuzení bylo velice zvláštní. První věc co si uvědomil bylo, že vidí jinak. Přemýšlel nad tím kdy mu vyměnili oči, protože jiné vysvětlení nenašel. A taky proč. Tok jeho myšlenek přerušilo něco jiného. Na jeho sítnici naběhl ten nejlepší Retinal HUD s jakým se kdy setkal. Na druhou stranu nechápal nic z toho co na něm viděl. Zjednodušeně řečeno bylo na něm více informací než v nějakém bulvárním plátku. Dual smart poznal hned až na jediný rozdíl a tím byl zdvojený informační panel. Ten jeho poskytoval jen základní informace, ale tenhle měl kompletní info o munici, zbrani, dostřelu, dráze letu, času a i předpokládaném účinku na cíl a obsahoval navíc laserový měřič vzdálenosti s centimetrovou přesností. Napadlo ho že takhle asi vidí řízené střely nových generací. Zbytek informací viděl v podstatě poprvé. Setkal se s nimi to ano, ale ne u sebe. Vždyť on měl přece jen obyčejný time-square. Uprostřed výhledu mu problikával sytě rudý nápis který se nedal přehlédnout a byl velice otravný. Na něm stále pro něj největší překvapení : MOVE BY WIRE SYSTEM OFFLINE. Hlavou mu proletěly všechny ty zvěsti o nové technologii Aresu která má překonat i ty nejlepší reflexní vlákna. Tato technologie na rozdíl od reflexních vláken obcházela páteř a byla napojena přímo na míchu pro rychlejší a přesnější reakce. Navíc má obsahovat vlastní procesorovou jednotku která propočítává pohyby dopředu. Začala ho pomalu hlodat jedna velice zajímavá myšlenka: "Jestli to mám v sobě tak nemám daleko k polobohu všech chromovejch samurajů." Potom si ještě ze zvědavosti prohlédl zbytek informací co tam měl. Zjistil, že tenhle HUD je ovladatelný, tak to zkusil. Po chvíli zjistil, že většina kyberwaru je mimo provoz. Bohužel to nebylo zrovna to co ho trápilo. Naposledy když ještě stál na svých, neměl v sobě devadesát pět procent tohohle vybavení. A těch zbylých pět bylo jiného typu. Když zkusil jen tak spočítat cenu vzdal to po pár chvílích. MBWS by stál na trhu miliony newyenů, BTCoputer by stál dalších pár. Raději se tím přestal zabývat a začal sledovat dění kolem sebe. Už nebyl na pokoji. Teď ležel někde jinde. Přesněji na něčem jiném. Připomnělo mu to operační stůl. Okolo něj stálo v hloučku několik doktorů a hovořili spolu. Ve chvíli kdy si uvědomili, že je při vědomí, přestali mluvit a sledovali ho. Ticho přerušil jeden z nich: "Tenhle je silný, nejlepší exemplář co nám poslali. Jestli přežije zapojení tak jsme to vyhráli." Nicolas nechápal ani slovo z toho co slyšel. V podstatě ani nevěděl co s stalo. Další z doktorů ho vypnul. Poslední věc co viděl bylo jeho tělo. Neživé. Plné drátů. Znal jednoho samuraje co zkoušel kolik se do něj vleze vybavení. Z beta kliniky se vrátil jako něco naprosto neschopné samostatného života. Psychiatři tomu říkají syndrom tělesného odcizení. Prý se to stává když si někdo nechá do sebe nastrkat příliš mnoho vybavení a nebo hodně vybavení v krátkém čase. Napadlo ho taky jak mu jednou Ronny vyprávěl o kompletní kybernetizaci. Nějací blázni si nechali přenést mozek do kovového skeletu. Jenže tohle nebyl ten případ. Viděl své tělo plné drátů, ale necítil ho tak. Připadalo mu docela živé. Pro tohle už vysvětlení nenašel. Nechtěl se tím zabývat. Je živý a to znamená, že by mohl dostat možnost pomstít se. Taky doufal v objasnění všech věcí. Navíc mu to tady začínalo čím dál více smrdět Aresem. Změnili mu pokoj. Už nebyl tak prázdný. Teď mnohem víc připomínal delta kliniku. Bíle neosobní stěny, pár kusů stejně neosobního nábytku a jediné okno. Navíc zakryté žaluziemi. Zjistil, že se ještě pořád nemůže hýbat. V rohu místnosti ho zaujala kamera. Jedna z mála věci co mu fungovala bylo pár kousků headwaru. Pomalu si začat tu kameru přibližovat. Čím byl obraz ostřejší, tím lépe šlo poznat komu kamera patří. Výrobní ražení to říkalo samo – ARES. Chvíli o tom přemýšlel, přehrával si všechny možné scénáře, a snažil se přijít na to, o co by mohlo jít. Ještě ho napadlo, že třeba ty kamery jsou shoda náhod. Když si znova prohlédl místnost, už nic zajímavého neobjevil. Bylo tam pořád to samé – lékařské přístroje. Celou dobu od své smrti zatím ležel, takže doufal, že se konečně někdo objeví a řekne mu o co sakra jde. Objevil se. Vyšší postavy a hlavně robusní, ale ne z jídla, nebo nedostatku pohybu. Tenhle chlap asi hodně času trávil v posilovně nebo na operačním stole. "Asi si myslíte, že Vám dlužíme vysvětlení." Odpovědí bylo jen pohled chladných očí stroje.