Nejtvrdším trestem smířená?

Já bláhová, já seděla nad studní zvící čistotou, já čekala, že se nakazím, až mávnou perutí a do plechu poslední kapka dech zatají. Já doufala, že rozedním a posbírám nabídnuté světlo, že nezezlím, neseschnu za trest, že vykoupím svou tíž tíží stokrát tvrdší, že kamenem udeřím bez viny a čistá čistě vykročím. Však moje kroky zpět do Egypta a dál, až k trestu z Ráje a jablku šťavnatému, hnaly se bez otázek rychle, až k nevíře. Snad radši ostří zatnout do těla, pak okusit lehkost bytí, když pozdním vše se stává. A nevěřím sama tělu ani duši, hle, ta dýka jen trpce saje mé odhodlání, zas chci hřešit, živá. Ne, nesmíříš se ani v okamžiku posledním, jen to zkus, člověče zvědavý.

---