Polárka

O jedné hvězdě a o jedné dívce...

Polárka(Etmoš, 1998)

Znám jen jednu jasnou hvězdu - tou je Polárka.

Zas cítím její sílu a pronikavý svit,

vždyť spoutala mi ruce a zavázala oči.

Snad není to jen sen, že vstoupil do ní cit.

Vždy připadá mi tajemná - moje Polárka,

když podívám se do jejích - přehlubokých očí.

Vlasy má jak žhavé slunce,

Bože! - svět se se mnou točí.

Anděl a ďábel spolu žijí - v téhle Polárce,

dobrý je na duši, divoký v těle.

Nepukej, aorto - nepukej - ještě ne!

Zeptej se rozumu, zda to chce.

Znám jen jednu jasnou hvězdu - tou je Polárka.

Ta je pro mě jediná - a doufám, že to vidí.

Nemohu však pochopit, jak to vlastně dělá,

že od hlavy až po patu mě ohromila celá!

Slyš už mě přece, Polárko nebeská!

Jak ti mám říci, že jsi až druhá,

chladné a vzdálené vesmírné těleso,

že jsi jen planetka nehezká.

Je to snad poslání té mojí Polárky,

že spadla z nebe a vzala mi rozum,

už nemyslím - ale jen cítím,

jak letím za ní do dálky...

Letím a nemyslím - nohy mi mrznou,

severní vítr je krutý,

v dálce však vidím polární záři,

jež k Polárce táhne mě - nutí.

Polárka moje - čeká tam na mě,

nohy mi tají pod jejím pohledem,

je jako nádherný - živoucí magnet,

jenž přitáhne mě s nadhledem.

Jsem slepý a klapky mám na očích,

nekoukám vlevo ni doprava,

matně však poznávám obrysy Polárky,

tak známé - jak zvířeti potrava.

Chytnu mou Polárku - doufám, že nezmizí,

přece to není přízrak,

stačí mi chvilička - chvilička pro štěstí,

stačí mi nádech či náznak.

Všechno je ve hvězdách, Polárko vábivá,

- naše sny, láska i budoucnost.

Utíkej! - dokud jsi zářivá,

ať neztratíš kouzelnou svou moc.

Tak jako jsi pro mě - ta nejkrásnější slečna,

tak nad námi je Polárka a ta mi stále říká,

říká, co už dávno vím - díky tobě, Polárko,

že život je tak překrásný a naše láska věčná!

 

---