Nor

Toto je příběh o tom, jak jsem si pořídil psa a manželku ( v uvedeném pořadí).

Když jsem se seznámil s Blankou, hospodařili jsme v domě již asi půl roku s Norem. Nor je pes. Tedy ze všeho nejvíc se podobá psu. Černému kříženci. Já osobně ho podezřívám, že je v něm ještě nějaký úplně jiný zástupce živočišné říše. Jeho hlava se nejvíce blíží k německému ovčákovi, ale vzrůstem je asi jako tele – dorostenec. Až donedávna jsem si myslel, že takovou má i povahu. Pořídil jsem si ho z útulku, takřka ihned, jakmile jsem se nastěhoval do malého, přízemního, rodinného domku, ke kterému patřila poměrně rozsáhlá zahrada. Připadal mi tam, v útulku, ze všech psů nejnešťastnější a nejvíce smířený se smutným osudem, prý možná proto, že je už dospělý, jak mi tvrdili, a dospělí psi se hůře umisťují. „Aspoň už nemá žádné štěněcí vrtochy,“ řekl jsem si a odvedl si ho. S tou dospělostí to přece jen trochu přehnali, protože Nor vyrostl v kohoutku ještě o dobrých patnáct centimetrů. Ale jinak obdržené informace celkem odpovídaly. Flegmatičtějšího tvora jsem do té doby nepoznal. Když si lehl u dveří a já chtěl vyjít, mnohdy jsem ho jimi částečně odsunul, než se s evidentní nechutí, že je vyrušován, milostivě přemístil. Jinak byl vděčný, přítulný i poslušný, když právě chtěl takový být. Jeho životní filozofií bylo, dělat si to, na co má právě chuť. Za neúprosně pravidelné považoval pouze tři věci: žrádlo, spánek a veškerou obuv návštěvníků. Od pantoflí až po kozačky. Jakmile se v jeho dosahu ocitla nehlídaná bota, mohli jste se spolehnout, že v ní již neodejdete. V této záležitosti se i nadále choval jako štěně. Nebo téměř. Na rozdíl od štěněte, ji nikdy neroztrhal celou, ale jako by si vybíral určitou daň. Někdy odhryzal patu, jindy jazyk, občas se spokojil s tkaničkami. Pak si, zřejmě s pocitem dobře splněné povinnosti, někam zalezl a usnul. Když byla katastrofa zjištěna a on násilně probuzen, jen vyvalil oči, takže opravdu připomínaly pohled telete a jakoby chtěl říct: „Já? To bych přece neudělal! A nerušte mě, přemýšlím!“ No a zkuste uhodit zvíře, když na vás valí oči z chundelaté hlavy a má naprosto nechápavý a odevzdaný výraz! Dopadalo to pravidelně tak, že jako největší blbec jsem vždycky vypadal já! Asi největší trapas se odehrál, když mi elektrikář přišel vyměnit část rozvodů v domě. Ukázněně si v předsíni vyzul zcela nové, značkové, sportovní boty a já, rozradostněný, že si budu konečně moci zapnout spotřebičů, kolik mě napadne, nedomyslel jsem vše do důsledků. Po odvedené práci elektrikář zjistil, že pravá bota se mu změnila na pantofel! V tu chvíli to dost naštvalo i mne, což byl zřejmě také důvod, že jsem nemohl najít ani psa, ani zbytek boty! Dělníka usmířilo enormně vysoké spropitné a mne, pochopitelně, oddaný psí pohled náhle se objevivšího Nora, jakmile zapadla za elektrikářem branka. Z výprasku samozřejmě sešlo. Nejprve jsem ho přísným hlasem vyzval, ať jde se mnou! Svěsil hlavu a potřásaje ušima, šoural se do kuchyně. Sedl jsem si na židli a měl k němu dlouhou řeč o tom, jak špatně může dopadnout zlobivý pes! Po smutných příkladech opuštěných zvířat v lese nebo na silnici, jsem přešel na dramatický příběh o Gorovi a pak jsem mu sdělil, že nedostane večeři! Uraženě si zalezl do svého kouta s hračkami a vystrčil na mne svůj mohutný černý zadek. Se svým přístupem však Nor provedl užitečnou selekci v okruhu mých známých. Posléze se návštěvy omezily jen na ty opravdu dobré přátele. Na jeho obhajobu však musím dodat, že kromě bot, nikdy nikomu a ničemu neublížil. Možná, že kdysi patřil nějakému surovému obuvníkovi! Nevím. Změnu do našeho zaběhnutého stylu života přinesla Blanka. Seznámil jsem se s ní ve svém úřadě, kam přišla pracovat jako archivářka. Byla rozvedená, stejně jako já a náš vztah se rozvíjel zvolna, protože ani jeden z nás se zřejmě nechtěl znovu zklamat. Její první návštěva u mne proběhla poměrně v klidu, neboť jsem vyzuté boty uklidil do nejhořejší police botníku. Nor bral Blančinu přítomnost zcela flegmaticky, jako ostatně každého hosta, kterého jsem do domu uvedl já. I přes mé upozornění a včasný podrobný výklad, se Blanka obrovského zvířete zprvu obávala. Teprve, když si posléze pes lehl u její židle a položil jí hlavu na nárty nohou, odvážila si ho pohladit. Tak postupně vznikl mezi nimi jakýsi oboustranně respektovaný poklidný vztah. Problémy nastaly až v době, kdy se Blanka nastěhovala natrvalo a začala měnit naši, připouštím že možná trochu zanedbanou, domácnost. Především zahradu. Je pravda, že do té doby jsem pěstoval a sklízel jen ovocné stromy. Na záhonu totiž nerozeznám normální cibuli od tulipánu, pokud tedy dotyčná kytka zrovna nekvete a jsem schopen si podzemní část zmíněné okrasné byliny nakrájet na chleba, což se mi skutečně jednou podařilo! Takže, když se na naší zahradě závratným tempem začaly objevovat záhony s květinami a různou zeleninou, zaskočilo to mě i Nora. „Ten čokl mi vyhrabal všechen česnek!“ slyšel jsem po příchodu domů, což nebyla tak úplně pravda, protože jich asi deset zůstalo v zemi! „Zničil mi protěž na skalce!“ neslo se k mým uším jindy a podobné výkřiky se z naší zahrady ozývaly průměrně jednou do týdne. Je pravda, že asi ve dvou případech to vypadalo, že si v postiženém záhonu buduje Noreček soukromé metro. Ale většinou šlo jen o pár vyhrabaných rostlinek a to ještě těch neužitečných, to znamená nejedlých! Já na tom nebyl ovšem o moc lépe! Zjistil jsem například, že na obvyklé trase, kudy jsem nejkratší cestou vozíval listí a hlínu na hnůj, roste najednou nějaká keřovitá kvetoucí bylina. A to v šíři asi jednoho a půl metru! Vzal jsem tedy zahradnické nůžky a prostříhal si v porostu zhruba půlmetrovou mezeru. Následný jekot mé drahé polovice jsem naprosto nechápal. Vždyť jí na každé straně asi půl metru té zatracené rostliny zbylo! Mé argumenty, že kvůli několika stvolům zcela zbytečné byliny nebudu objíždět půl zahrady, odmítala vzít na vědomí. Prý jsem barbar, ničitel a estetický zvrhlík! Zcela jsem cítil s Norem, který ve své přirozenosti, asi za hodinu nato, prolétl při honbě za kočkou pivoňkami nebo něčím takovým. Marně jsem Blanku uklidňoval, že je to normální a tak těžký pes když zabere, tak je to jako když hrábne kůň kopytem! To se nedá nic dělat! Oba jsme byli posláni do jistých nevábných končin a ona šla hořekovat nad torzy pivoněk (myslím). Vzdálili jsme se s Norem z nebezpečné zóny a řekl jsem mu: „No, hochu, já ji částečně chápu. Poničili jsme kus její práce! Ale proč toho sází tolik? Za chvíli to tu bude samá kytka, sežrat se to nedá a člověk aby se bál šlápnout na vlastní zahradu! Musí taky chápat naše mužský potřeby, viď? Vždyť já si už pomalu nemám kam postavit štafle při prořezávání stromů!“ Dostalo se mi souhlasného olíznutí drsným jazykem. Nálada v rodině však byla po několika dalších obdobných příhodách stále napjatější. Po nějakém čase začaly Blance vadit i věci, které dřív považovala za samozřejmé. „Ten pes toho strašně moc sežere! Co to stojí peněz,“ nebo : „Kdo ho má o půlnoci umývat?! To musí spát s námi v posteli?“ Je pravda, že již od samého začátku si Nor navykl, vždy alespoň na chvíli, si vlézt do postele. To dělával již v době, kdy jsme žili jen spolu. Nikdy nepobyl dlouho. Někdy deset minut, jindy třeba půl hodiny. Ale v posteli byl každou noc. Ovšem vzhledem k jeho velikosti, nyní když jsme spali v manželské posteli dva, to leckdy trochu vadilo. Nor totiž zásadně uléhal mezi nás a pokud tu nebyl dostatek místa, tak si ho nekompromisně udělal. Dříve to Blanka brala s humorem. S tím však teď byl konec! Nutně přišel den, kdy jsem uslyšel onu osudnou větu: „Buď pes nebo já!“ Dostal jsem týden, abych se rozhodl. Byl jsem vyloženě nešťastný. Nechtěl jsem ztratit ani jednoho z nich. Nor pochopitelně vycítil ochladlé vztahy z Blančiny strany a pro polaskání a veškerý kontakt nyní chodil výhradně za mnou. To vypjaté atmosféře v domě rovněž příliš neprospívalo. Asi v polovině stanovené lhůty to došlo tak daleko, že jsme zůstávali s Norem spát na sedačce v obýváku. A právě v takovémto dusném období mě šéf poslal na dvoudenní seminář na Moravu! Neměl jsem žádný oficiální důvod, kterým bych mohl podložit případné odmítnutí cesty. Nemůžu mu přece říct, že se mi doma hádá partnerka se psem! S chmurnými myšlenkami na to, co najdu doma až se vrátím, jsem ve čtvrtek ráno odjel. Mobilní telefon nevlastním a vzhledem k napjatým vztahům, jsem žádné spojení do Brna Blance nedal. Co se po ty dva dny děje, jsem tedy netušil! Když jsem se v pátek večer vrátil, nestačil jsem se divit! Oba dva, tedy Blanka a Nor, seděli svorně na sedačce a v objetí se dívali na televizi! U kávy jsem se potom dozvěděl dramatický průběh čtvrtečního večera. Protože i noční teploty již byly poměrně příjemné, nechávala Blanka okno v ložnici, které vedlo do ulice, otevřené. Zatahovala pouze závěsy. Kolem jedenácté šla ona i pes spát. Nor si ustlal na koberci pod oknem. Asi kolem jedné, podle pozdějšího odhadu, probudilo Blanku nezvyklé supění a hekání! Oknem do ložnice lezl nějaký chlap! Závěs byl odhrnutý a hlavu, s horní částí trupu měl už na parapetu. Moc z něho neviděla, jen siluetu a blýskající se skla brýlí. Jestli chtěl krást nebo měl nějaké jiné úmysly, to se již nikdo nedozví! Hluk probudil pochopitelně i Nora. Ten údajně nejprve zívl a rozvážně pohlédl na vetřelce. Pak si stoupl na všechny čtyři, oklepal se a líně se vyhoupl předními nohami rovněž na parapet. Chvíli si tak mlčky hleděli z očí do brýlí! Pak Nor znovu zívl, zkoprnělému muži do tváře. Víc nebylo třeba. Když se kousíček od vyděšených očí zabělely asi třícentimetrové psí tesáky, přešla chlapa zřejmě chuť na cokoliv! Prohlédl jsem si ráno zeď pod oknem, ale žádné nažloutlé skvrny na omítce jsem neobjevil. Nic bych však nedal za to, že vše asi zůstalo v kalhotách! Po uvedené námaze se Nor stočil zpět na koberec a jako by chtěl říct: „A přestaňte mě vyrušovat! Chci spát!“ Blanka byla uplynulými vteřinami tak šokovaná, že se nezmohla na nic. Nevykřikla, nepohnula se. Zatím co zvíře znovu usnulo spánkem spravedlivého psa, šla si uvařit kávu a zapálit cigaretu. Teprve na židli u stolu se zpotila a roztřásla se. V tu chvíli by mohl Nor klidně vyhrabat všechny květinové záhony a ještě by to za ním pohrabovala! Od té doby žijeme opět svorně, ale nikoliv ve třech, nyní již ve čtyřech! Jediný, kdo nedoznal žádnou změnu v názorech a návycích, je Nor. Dál občas vyhrabe nějakou tu zeleninu nebo kytku a pořád systematicky upravuje obuv návštěvníků. Takže, klidně přijďte na kafe!

---