Uprostřed

Uprostřed života

Anebo na začátku? Ještě jsem nenapsala první kapitolu a přesto už byla celá kniha napsána… Anebo ještě dřív. Ještě než jsem dokreslila obrázek na úvodní stránce, byl celý spis kompletní… Měla jsem to tušit, ale netušila… Nikdo mi neřekl, že by to tak mohlo být. Položili přede mě knihu a řekli jenom: Piš, holka, piš!

A tak jsem psala… Nejdřív jsem si do ní jenom kreslila... Pak se mi do obrázků začala motat písmenka... Po nějakém čase už jsem psala doopravdy. Sice dětsky, ale hezky… Jak jsem stárla, měnil se můj rukopis a já si toho dokázala přečíst čím dál tím víc. Ale bohužel se děl i opak – čím víc jsem toho napsala, tím méně jsem chápala, co bylo na začátku… a pak… najednou jsem měla pocit, že už jsem přinejmenším v půlce a přitom… měla jsem popsánu sotva pětinu. Začala jsem toužit vyčíst alespoň něco málo z toho, co je na konci. Marně… Ta slova se tvářila, jako by tam vůbec nebyla! Znervózňovalo mě to. Proč je zrovna v mé knize napsáno něco, čemu nerozumím?

Pomalu mi docházelo, proč mi všichni říkali, že chci-li do té knihy psát, nemusím umět číst. Tenkrát jsem se tím nezabývala, považovala jsem to za neměnnou skutečnost… Ale teď mi to vadilo… Chtěla jsem si číst ve své knize!

Asi jsem zbytečně tvrdohlavá, ale nyní už mě nepřesvědčíte, že stačí umět jenom psát! Ne! Nesmířím se s tím už kvůli tomu, že když konečně něco rozluštím, tak mi řeknete:

Ale děvče, to je přece dávno jasný!

… tak vám pěkně děkuju…