Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTaneční hodiny pro zběsilé
Autor
Joachim Brett
Taneční hodiny pro zběsilé
V tanečních hodinách pro zběsilé,
šílí se sádlo,
škvíří smutek,
šeptají se fráze nahodilé,
člověk by z parketu nejraději utekl.
V tanečních hodinách pro zběsilé,
šplouchají vlny
do nevinných tváří,
slepí piruetí,
hloupí září,
kdo hledá, dělá z prachu skutek.
V tanečních hodinách pro zběsilé,
tancmajstr to je divný tvor,
vlasy ohnivé,
tváře nedůtklivé,
a v pupku, atomový reaktor.
Ekvilibristika na hrotu plamene
Nenávratná.
Nenávratná je barva očí,
které nikdy nepoznám.
Stojím.
Padám.
Vkládám svůj krk do oprátky, svinuté
z nepatrného
otřepku života,
a předem se hlasitěji směji
bezduchosti sebevraha,
jehož život má kamennou slupku.
Stojím.
Padám.
Číslo, které voláte neexistuje,
číslo, ktré voláte neexistuje,
číslo, které voláte v okamžiku pozření všech smyslů
traumatickou chorobou zvanou čas, neexistuje...
...zvraťte se má panno, zvraťte se,
přeci není nemožné, ustrnout, pohledem divoké šelmy,
nekonečné kolovracení vesmíru,
nenávratná je hudba toho poledne,
nenávratni jsou démoni představ, nenávratný, bezbraný, všeurčující hlas,
číslo které voláte neexistuje.
Stojím bosou nohou na hrotu plamene, a na levou misku vah
pokládám měsíční kámen.
Acheron
Tak jsem tě našel.
Scházela jsi mi jak ostruhy v slabinách,
trn té nejjedovatější růže, pomalu,
ale jistě, vsakující se do oka
nejkrásnější vzpomínky...
Tak jem tě našel.
Ani rubensovi "Tři grácie" nebyly
tak něžně špoluchající,
jako ta zlatem dýmající smola,
do které se vnořím,
až tvé pařáty
obnaží mé tělo.
Tak jsem tě našel.
Láska se sráží na rtech,
v podobě rosy, perleti a bodláčí,
bodláčí, které nebolí,
je živé a dýchá,
tak bez chuti,
jak milování za falešný dolar.
Tak jsem tě našel.
Tvá tvář mi voní blatouchem,
škoda jen, že ten jazyk je také tak jedovatý,
byly by jsi i krásná,
na samém vrcholku smutečního průvodu,
ano, tam nahoře,
v té bedně lemované štěstím,
ano, tam nahoře,
na ramenou těch pánů,
co nikdy nevědí kde končí legrace,
ano, tam nahoře,
jejich poslední a nejtěžší přetvářka,
s úplně malým věncem rozmarýnu na čele,
co zbyl z té nejlidštější svatby, předevčírem.
Tak jsem tě našel,
a rád bych, abys věděla,
básníci nejsou ti
co touží po seně provoněném kolínskou,
ale Majakovskij byl jenom jeden.
Ať sebevrah, či ne,
láska se sráží na rtech.
Cit
Báseň na adagio a fugu c moll
W. A. Mozarta
Nemluví pravdu,
smutek nepřechází,
to jenom v zapomění
nachází člověk cosi nového,
ale již nikdy to nebude tajemství
bývalého lidského úsměvu,
jen exhumace hudby a slov.
City,
kde je jim konec?
Květiny voní,
před smrtí,
tak po ní.
Hravě a lkavě
letí hejno vzdušných vzpomínek
a mává tobě,
stejně jako příštím.
Miluj!
Status Quo Vadis
Opisy křečovitě se svírajících slz...
Né, néé,
to není ryba,
to je moje žena,
při pohledu na tento svět, kamenný pot jí vyrašil po těle.
Kde prý má hlavu?
Kde že má hlavu?
Pár spjatých šplouchajících dlaní,
v tiché jsoucnosti oltářem odepřený...
nebudu zpívat, nebudu zpívat,
pár nanukových lodí,
pomalu klesajících ke dnu rozumu...
nebudu zpívat, mne nedonutíte,
oplzlé siroty zasněženého času-
ze slz jsou rampouchy,
absolutní výrobky továrnz Warhol, SMRT, a spol.
Píseň pro Veroniku
Blankytně hoří, nebe,
zrcadlo moří,
na křídlech ptáků se vznesl ten pás,
jenž obzorem zdá se,
na tvém útlém pase,
se polibek zračí,
a pšeničný klas.
Pod pramenem žití,
květy v rudou se nítí,
krvavou ranou
obrostl tichý vor,
na něm převozník jara,
a jeptiška Klára,
jíž do ouška šeptá
smutný nebeský chór.
V květnu létají ryby,
a ta co se líbí,
přiznává rtěnkou,
pod jabloní, svět,
v očích sametu lesku,
a krajinném stesku,
padá sluneční rez
na bělostný květ.
Píseň pro jaro
Vstala Morana od krbu,
líbala zimu po rubu,
líbala zimu na líce,
by rozbila okenice.
Pije už Kristus z kalicha
blíží se ta noc veliká,
ať se Morana rozloučí,
tělo jí zajde od loučí.
Sasanky cestu lemují,
kolem se lidé houfují,
Kristus jde krokem plačícím,
před ním Morana tančící.
Bojí se Kristus na kříži,
kdo že se k němu přiblíží,
Morana křepčí do kraje,
kdo, že prý na ní vyzraje.
Když se opona roztrhla,
Moraně vyšel blesk z hrdla,
"Kristus teď stoupá do nebe,
já tu zůstanu pro tebe.
Kristus byl dávno z kříže sňat,
Moranu uštknul žlutý had,
pomalu plave po řece,
jaro jí svítí na plece.
Sonet pro Johanku v Lokti
Na tvoje oči uplakané,
padá sníh, padat nepřestane,
přes víčka po nebi se díváš,
Johanko řekni, co se bohu snívá.
Plamínky z roští vyskakují,
kolem dav rozlícený bují,
nechce se ti otvírat oči,
ať ten zlý plamen nepřeskočí.
V hospodě žoldáci meč tasí,
a ve džbánech jim víno kvasí,
už tady dávno měli být,
a z plamenů tě zachránit,
zahřát tě čajem z pohárku,
a odvézt k mámě do Arku.
Komedie
Komedie je všechno co mám rád,
chtít trochu skákat, trochu tancovat,
vznést se na piruetu rozhledny,
a hledat v dálce holky pohledný.
Pak skočit dolů jako ahasver,
a přímo pod mraky nabrat ten správný směr,
a letět, jenom letět s hejnem hus,
a dolů posílat tisíce vzdušných pus,
aby jak bomby padaly na hlavu,
všem láskám o nichž mám jen představu.
Komedie je všechno co mám rád,
nechtít nic vlastnit, nebo milovat,
jít jen tak, do Koruny, spřítelem na pivo,
a pak mít žaludek, tak trochu na křivo,
po ničem netoužit, nic neztrácet,
chtít se jenom tak trochu pozvracet;
a opřen o lípu, v polední půlnoci,
ten pocit věčnosti smět náhle přemoci;
dívat se na rybáře, po výlovu rybníků
jak vracejí se domů s kusy parníků.
Na výletě
To jsem se vracel plný endorfinů,
jako bych přilétl odněkud na kometě,
v hlavě mi zbylo z výletu pár stínů,
a jasná zář, tvá fotka na tapetě.
Ležela jsi tam zlitá Bůh ví čím,
jak někde v Elysejském parku,
a já v tvých očích hledal romány,
však nenašel v nich jednu bídnou čárku.
Pak jsi se zvedla, a skokem překonala,
tu černou řeku co tu byla s námi,
však místo, aby jsi mne políbila,
nechalas věčnost, ultrafialová, mezi námi.
Až zemřu
Až zemřu, aniž bych ti lhal,
až půjdu někam za okraj,
už nebudu pít tvoje mléko,
a přestanu ti říkat, Řeko;
Vyženu z parku všechny ptáky,
a tebe vyženu pryč taky,
spadnu jak žluté listí na zem
a budu čekat,až, až rázem,
ze stanu tvojí dělohy
vyskočí můj syn, nebohý.
Až zemřu! Aniž bych ti lhal,
až půjdu někam za okraj,
přestanu líbat na čelo,
a na ruce a na tělo,
a na vždy přestanu se bát,
zda život jsem si neukradl,
ač nevím, kdo, jak mi ho dal,
aby mě dostal za okraj.
Putování
Tajemné lesy,
jako lidské životy;
Světlo jen matně mezi stromy probleskuje,
pravda až pod kůrou naříznuta bývá,
tak jako pod rounem
se beránek boží skrývá.
Pečínka
Aj, stojí špalek na faře v Kostnici,
a na něm leží houser kvílící,
hlavu mu stíná kuchařka farářova,
odešel houser nezapláče už znova.
Kuhařka chytá krev z těla do kropáče,
škubaná pírka vítr do Rýna smáčel,
škubaná pírka jak z křídel od anděla,
voda dál teče, ikdyž se lehce bělá.
Peče se houser na faře v Kostnici,
sádlo se škvíří v pekáči vonícím,
v pekáči vonícím od masa spáleného,
kuchařka chystá nádobí stříbrného.
Pro pravdu koncilu dávno už kručí v břiše,
no tak to skončeme, ať to není moc slyšet.
Již půjde pečínka do břicha biskupského,
jen rychle odsuďte kacíře královského.
Tóny
Moře se tísní v malé zátoce,
a do uší mi padá tvých pár tónů,
kterými zvolna chladíš, divoce,
blikající světla lampiónů.
Do lodí prší, zvolna potápí se,
z dálky zní hlas medulinského zvonu;
To Ježíš Kristus pláče ve vitráži
jekotem tvého stříbrného saxofonu.