Písmák
Registrovat

Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Po skále lezl brouk

29. 04. 2006
0
0
1050
Autor
m-a-j-a-k

sem zacinajici "autor" :)

Nedávno. Jo bylo to nedávno. Byla pestrá noc. Nebe bylo barevné, i když byla noc, tak mi přišlo, že nebe hraje všemi barvami. Měsíc svítil. Občas se ztratil v mracích, ale pak se vynořil, jako kdyby nám chtěl dokázat, že on tady bude pořád. I když bude schovaný, ale že my všichni. Jednou pojdem, pojdem jako krysy. A že to bude on, kdo bude sledovat naši smrt. Smrt nás všech. Že naše životy, ba i neživoty. Ho nikterak nerozhodí nebo dokonce nevzruší. Jo Měsíc, ten se umí narodit. Ale zase vidět všechnu tu smrt, násilí, lhostejnost, lidskou demenci, ješitnost to dá asi zabrat. Ale zase vidět tisíce sexů, jak si lidi užívají. Lesbičky, buzíky, heterosexuály; blondýnky s velkými povislými ňadry, vitální mladé brunety, buzíky s velkými ptáky, heterouše s malými, černochy, bělochy, Číňany, Vás, Vaše rodiče….. Jo tak ani tohle mu nepřeji. Vlastně není, zase tak dobrý být Měsícem. Vlastně to je asi opruz být Měsíc. Jo opruz. Jsem šťastný, že nejsem Měsíc. Jako sex rodičů vidět nechci, ani svých ba ani vašich..
Je tomu už pár dní, nocí, nocí běžných i pestrých, co jsme jeli s pár „kamarády“ zajezdit si autem. Tak jsme jezdili, troubili na ostatní a mysleli jsme si, že jsme něco víc, že nám patří svět. Že všichni okolo jsou senilní dementi s malými ptáky. Smáli jsme se. Smáli jsme se jim. Jezdili jsme.
Zajeli jsme si na jedno pivo. Byli jsme čtyři, pili jsme dva. Nemám rád lidi, co jen čumí a cucají si svoje hnusný (nealkoholický) pití, který jim neničí játra, ani mozkový buňky. Si asi myslí, že když nebudou pít, že budou chytřejší. Sráčové, ale pletou se. Teda snad. Jo u jednoho by se to dalo pochopit, byl to řidič, ale to se neomlouvá. Já taky podle legislativy nemůžu pít, ale piji. Seru na ně. Na politiky, legislativu, střízlivý lidi.
Šel jsem k automatu. Nikdy jsem je nehrál a nevěděl jsem jak na to. Hodil tam pár drobných a prohrál jsem. Kurva. Nesnáším automaty. Je to vyděrač peněz. Je to závislost, proklatá závislost. Vedle mě seděl zoufalec. Seděl tam a hrál. Hrál. Hrál. Prohrával. Začal jsem se mu smát. Přál jsem mu, ať vše prohraje. A proč taky ne ?!  Co mi je po nějakým zoufalci ? Po nějakým individuum, který místo užívání života, utrácí své těžce vydělané peníze. Hovno, hovno. Prohraj. Doufám, že odešel s prázdnou. Já mu to přál.
Nevěděli jsme co dělat, protože jsme šli jen na jedno a tak jsme zevlovali. Nudili se, porušovali předpisy a dělali různý blbosti, klukoviny, mladické nerozvážnosti. Který nám nemůžete vyčítat. Taky jste byli takový nebo jste a nebo budete. Všichni jsme sráčové, co si užívají. Každý po svém.
Chtěli jsme zamachřit. Stavovali jsme se u různých lidí. U lidí co znám, neznám, nesnáším je, mám je rád, jsou mi u prdele. Zvonili jsme. Nikdo nechtěl vylézt ven. Poserové.
A tak jsme jezdili a vozili se na přední kapotě. Teda spíš Já jsem se tam nechal vozit. Nebál jsem se. Nebojím se smrti, protože ten který nevěří v život, nemá co ztratit. A já jsem co ztratit neměl. Nedivte se mi. Nemám holku, brigádu, školu co by mě bavila, rodinu co bych měl rád. Nemám co ztratit a nevěřím v život, proto se nebojím smrti.
Sedl jsem si na červenou přední kapotu a automobil se rozjel. Rozjíždělo se pomalu. Slyšel jsem pod kapotou 4 válce, jak chtějí vylítnout ven a roztrhnout mi můj zadek. Bylo mi to jedno. Já tam seděl, auto jelo rychleji a rychleji a já se víc a víc smál. Pocit strachu jsem necítil.
„Kámoši“ na mě pouštěli i ostřikovače, abych se rovnou i umyl, nebo možná spadl pod kola. Nevím. Nevidím jim do jejich primitivních mozečků. Nebál jsem se. Mohl jsem se kdykoliv pustit a nechat se přejet. Byli chvíle, kdy jsem o tom i uvažoval. „Nač žít život, který mě sere?,“ koketoval jsem s tou myšlenkou, jak kurvy koketují v nevěstincích se svými zákazníky, kterým ho stejně za 500 vykouří, ať je mají velký, střední, malý. Jsou to levný děvky. Nic víc, nic míň. Jsou to jen, děvky co dávají „lásku“ vyvrhelům, tragédům, zoufalcům, ale všechny spojuje jeden faktor. Měli na to peníze.
Otočil jsem se a přes přední sklo viděl, vysmátý „kámoše“ v autě. Podíval jsem se dopředu a viděl jsem, jak vše kolem utíká rychleji a rychleji. Ruka mi začala klouzat a já přestával držet balanc. Nebál jsem se. Auto stále zrychlovalo. Odpor vzduchu, který na mě působil. Mě víc a víc přitlačoval k přednímu sklu. Ruka mi klouzala a Já se držel, jen silou protivětru. Stačilo se pohnout o kousek vlevo, vpravo a mohlo být po všem. Vítr mi vyhrnoval tričko a tak by poslední věc, kterou bych světu ukázal, tak by tou věcí, bylo moje tlusté, chlupaté břicho. A to by pro svět nebylo asi moc dobrý. Tlustých, chlupatých břich běhá po planetě až kurevsky moc.
Smrt by nebolela. Na to jsme jeli moc rychle a Já to věděl. Věděl jsem to moc dobře, ale Já si stejně přemítal svůj dosavadní, krátký a trapný život. A říkal jsem si : „Mám se pustit? Nemám se pustit?“ Ta myšlenka mě svírala, drtila mi obě hemisféry. Hrál jsem si s otázkou bytí a nebytí. Nebál jsem se.
Byl to krásny pocit vědět, že jsem teď sám svůj OSUD. Že má smrt, život je jen v mých rukou, v mé touze být či nebýt. Byl to uvolňující, vzrušující, okouzlující pocit. „Smrt by asi nebyla konečnou zastávkou,“ říkal jsem si „chci si zase začít od začátku? Ale co když je doopravdy smrt konečná? “
Vítr mě natlačoval na přední sklo, vyhrnovalo mi triko. Vítr by byl to poslední, proti čemu bych ve svém životě bojoval. Vítr by byl to poslední, co by mě bránilo před mou chutí zemřít, ale zvítězil bych, věděl jsem to. Auto jelo. Měl jsem poslední možnost skočit. A skoncovat  se vším. A začít s něčím novým, se smrtí….
Zastavili jsme, Já jsem slezl a začal jsem se radovat, že to skončilo, tak jak to skončilo a jak jsem si Já, jako svůj osud rozhodl. Mohl jsem být mrtvý, ale já nechtěl. Nechtěl jsem. Na to jsem moc velký sráč, srab, abych vyzkoušel, jaké to je na onom světě. Děsila mě myšlenka, že by nebylo nic a skončila by tím celá má neexistence. Nebál jsem samotného aktu smrti, ale bál jsem se toho, co je po Ní. Ale nebyl to strach v pravém slova smyslu. Spíš určité vzrušení, pokušení. Ne, myslím že o strach se nejednalo !
Mohl jsem to mít za sebou. Mohl jsem umřít bezbolestně. Mohl jsem naposledy vydechnout. Mohl jsem naposledy Měsíci ukázat své tlusté, chlupaté břicho. Ale já nechtěl. Prostě Já chtěl žít. Nebál jsem se, ale jen jsem prostě nechtěl.
To co mě drželo na té kapotě. Nebyla vůle boží. Byla to jen má vůle. Vůle mého Já, kdyby promluvilo mé iracionální Já, asi bych o tom nemohl napsat. Ale moje racionální Já, jsi řeklo: „Chci žít. Nebojím se zemřít, ale jen chci žít.“ A tak žiji.
Nepustil jsem se. Nebál jsem se. Já jen nechtěl. Nechtěl jsem se pustit. Chtěl jsem žít na tomto světě. Plivat na jeho zem, bavit se na něm s lidmi, šlapat v blátě, pozorovat holky, psát o něm, vidět na něm koně zvracet a Já nevím co ještě. Jen jsem v tu chvíli věděl, když jsem se rozhodoval, že můj život bude snad v budoucnu, dávat nějaký vyšší smysl.
Nebál jsem se, věděl jsem, že v té rychlosti by smrt nebolela, ale Já fakt nechtěl, i když jsem si s tou myšlenkou ve své mysli pohrával.
Možná by si mnozí z vás oddychli, že je po jednom sráčovi. O sráče víc, či míň. To je jedno. Stejně tento svět nosí 7 miliard sráčů, plus jejich 7 miliard sráčských druhých EGOcentrických Já.
To je dohromady 14 miliard sráčů. Když zemřou dva, tak co to změní. Rozhodl jsem se, že dál budu žít. Že dál budu sráč.
Sedl jsem si do auta. A jeli jsme dál. Nikdo z posádky uvnitř netušil, že jsem se rozhodoval o svém bytí, či nebytí.
Byla to noc, kdy jsem nepoznal vlastní přátele a cizí lidé mi byli povědomí.
Po skále lezl brouk.
Přečíst později Dílo do oblíbených Autor do oblíbených Další dílo autora Nechci Avíza
Seznam tipů Seznam oblíbených
Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru