Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVýbuch a jindy klika
01. 05. 2006
1
0
700
Autor
k8as
Není to bourák, já vím, ale kdyby se to líbilo jen jednomu z vás - nepsal jsem zbytečně. Snad ještě letopočet : už je to fakt dost dávno...
Výbuch a klika
Na řadě byl Ivan. Původem Kladeňák - jako já. Moc se mu nechtělo, lhát neumí a pravdu nám říci nechce. Nakonec podlehl. Z počátku s pomlkami, potom se rozhovořil plynně. Tady je jeho příběh :K takovým věcem se přiznat trvá někdy celý život. Doufám, že ten můj život ještě neskončí tím přiznáním. Je to příběh z doby mého vojančení, ale vojna se dotýká jen jeho části, nicméně však je taky důležitá. Tou dobou jsem byl vojenským kuchařem a náš prapor, který byl jaksi "přifařen" k jednomu velkému pluku (co do stravování vojsk), své kuchaře půjčoval tam, kde jich bylo třeba více, než v mateřské ( nebo spíše macešské) posádce. V kuchyni nás bylo totiž dvanáct. A tak - jak někde někdo vypadl, třeba pro nemoc, nebo dovolenou, či z jiných důvodů - balil jsem já, nebo Pepík Veselý, "bandalír" a šupky tu do Žatce, tu do Loun, tu do Slaného, tu do Prahy na přehlídku, tu na pohřeb presidenta (tenkrát to byl Zápotocký). No a samozřejmě taky na velitelsko-štábní cvičení divize. Vojska musí jíst i když nemají vrchního velitele, i když si velitelé hrají na vojáčky, i když .. prostě furt. Na jaře v sedmapadesátém jsem to "vyžral" já. Tenkrát jsme nejprve ustupovali "po nenadálé invazi NATO bez vyhlášení války" ze západní hranice až ku Ostravě a potom jsme se vraceli zpátky s protiútokem Varšavské smlouvy do - dnes to už snad mohu napsat - do Slaného, do sídla velitelství divize. Tam byl cvičící útvar rozpuštěn a my jsme - kuchaři a řidiči - dostali dva dny volna - "opušťák". V tuto chvíli si uvědomuji, že jsem nenapsal velice podstatnou věc a to tu, že jsme se přesunovali v noci a ve dne se odpočívalo. Ovšem kuchaři, když se stálo, museli vařit a tak na jejich spánek zbyly jen ty přesuny. Představte si jaký ten spánek byl : přesunovali jsme se po okresních silnicích a polních cestách, spal jsem jak už jsem řek' za jízdy, na korbě nákladního auta, na hromadě nařezaného dřeva pro polní kuchyni a když ještě připojím, že to bylo na Vétřiesce, tak mohu obraz svého spaní ukončit a vám je vše jasné. To se dá všechno ve dvaceti letech vydržet, jenže pro mne bylo důležité to, co následovalo po ukončení cvičení. Slaný ... do Veltrus k mámě šestnáct kilometrů. Do Roudnice k Aničce čtyřicet. Touha byla silnější, než stesk po mámě. Vyrazil jsem pěšky (!) ve dvě hodiny odpoledne přes Zlonice a Straškov jsem došel k železnici, před devátou jsem tam chytil motorák a tak jsem posledních asi deset kilometrů dorazil v poměrné pohodě. Na svobodárnu to z nádraží není ani kilometr, takže jsem své děvče zastihl zrovna při přípravě k zalehnutí. Vykoupal jsem se i já a zalehli jsme oba. Šest dní jsem spal, jak jsem už vylíčil, ušel jsem ještě osmatřicet kilometrů pěšky. Teplo a koupel vykonaly své : byl jsem nepoužitelný, nanic, nakonec jsem potupně usnul a tak zcela a beze zbytku selhal. Byl to prostě výbuch. Druhý den jsem pokračoval v cestě do posádky a loučení se odbylo celkem vlažně, protože můj noční výkon Andulku značně rozladil. Po třech týdnech jsem dostal dopis s politováním, med za mne olízl někdo jiný. A já ani nemohl napsat hrdě, jako Pavel Kohout : Promiň, že odpovídám jenom dopisnicí a abych nezapomněl, zdráva buď! Já totiž nevím, co mám ještě říci a - ani nemám vlastně chuť....Já bych asi i hrdost zahodil, abych se pokusil zvrátit nezvratitelné, ale neměl jsem k tomu příležitost. Možná, že to bylo pro mne i dobře, že byla takto brzo ukončena naše známost (nějak dnes nemohu říci láska).
Anička měla čerta v těle a já si vůbec nejsem jist, zda by na jeho vyhnání stačil ten můj kříž...
Na podzim téhož roku se situace do jisté míry opakovala s tím, že ústupová část cvičení končila už u Lázní Běloves v lese, kde jsme tři dny pobyli a teprve potom nastoupili k protiúderu - chudáci Amíci ! Ve Slaném jsem dostal odhlášku ze zásobování a úvěrovou jízdenku na vlak. Na odhlášce bylo datum, na úvěrové jízdence ne... To už jsem byl mazák protřelý a jak bodrost česká vece "vyčůraný". Tentokráte nebylo co řešit : poučen jsa a také tou dobou nikde dívky nemaje, jel jsem autobusem do Veltrus, k mámě. V německých trofejních maskáčích, které možná viděly i Stalingrad. Se samopalem a plnou polní. Máma se podivila, že jsem přijel "na dovolenku" takhle vymustrovaný, ale já jsem raději - pro mámin klid - věc moc nerozváděl. Měl jsem se doma trochu lépe, než v kasárnách a tak se mi nějak nechtělo... Ale pak jsem si řekl, že žádný strom neroste do nebe a "vyčuránci" se už mnohdy dostali před vojenského prokurátora pro mnohem menší hříchy, než bylo týdenní odloučení od jednotky ve vlastní režii. A tak : maskáče - krucinál, samopal - himbajs, plná polní - do p.... a tradá na nádraží. Odbavení stran ČSD bez problému, jen s malým podivením, proč chybí datum (operativně doplněno - u vojáků jsme zvyklí na leccos). Veltrusy, přestup v Kralupech, další v Kladně, poslední v Žatci; přestup na Plzeň. Podbořany... Do kasáren s trochou obav, ale co, basu za ten týden ? to je v pohodě. Ale vojna připravuje překvapení nejen nepříjemná. Zavolal si mne proviantní náčelník a takto ku mně vece : Na jízdence máte, vojíne (on mne oslovil příjmením), datum jednatřicátého a na odhlášce ze zásobování čtyřiadvacátého. Kde jste se stravoval ? V Armě, soudruhu kapitáne, v Armě. Pane Bože, řekl jsem si ihned, to přece musí ihned odhalit - tu blbost! Ale jak pravil onen veltrusský ajznboňák : u vojáků jsme zvyklí na leccos… I rozhorlil se náčelník a těmito slovy (andělské kůry hadr) pravil : no maj' tam pěknej bordel! Musím vám napsat relutu. Co víc si přát : týden u mámy a navíc stočtyřicet kaček v době, kdy pivo stálo v typicky vojenské hospodě kačku dvacet....
Musim říct, že to nevypadá špatně. Až na to, že konkrétně já bych si knihu s povídkama z vojenského prostředí nekoupil.
Jo, kurziva... Dobrý postřeh, ano, je to z dosud nepublikované sbírky Povídky barvy khaki. Sbírka je součástí kdysi zamýšlené knihy povídek Sklíčka a kamínky (asi stodvacet dílek ). Teď je občas publikuji jednotlivě, jak možno zde spatřiti ti.
A mohl bys spravit ještě tu kurzívu?:))
Četl jsem a musim říct, že máš dobrej vyprávěcí styl. Patrně je to z nějaké sbíryk, nebo tak něco?
Tak žlutě fakt ne. Dyžtak mi pošli avízo, až to opravíš, ale z tohodle by mi vypadly oči.