Loučení

Loučení:

 Asi vždy, když končil týden slastí,

ťafku jak jsem cítil návrat zpět,

co mne vábilo, ránu bez náplasti,

i nezkrotný zanechalo ve mně vznět,

ty dovolené byly snový svět,

ne nadarmo jsem cítil smutek, bol,

eh, slyšel jsem pravdu z těch pár vět,

„nevšímat citu si - nedovol,

íha, vždyť člověk je jak stvol,

brouzdá - cos občas promarní,

rozhodni dobře - a pak vol,

á - po lásce plivou rozmarní,

nezříš starý už komín tovární,

zamávej smrčkům, vždyť ti zmizí,

a všimni si - o háv, o jarní,

nakonec stojí - zříš to z mízy“,

eh, domov je náhle jak kraj cizí,

řádí v člověku bol, že šílí po té,

entitu jíž má v žití přízi,

splaven láskou je, nemá ručník froté,

topí v vášni se, co je teď - i poté,

a ví, že má jinde být - a s jinou,

náruč jíž patří mu - „šetři škote,

eh, tvá skoupost už dme se nad krajinou“,

řeky proud a čas vždy v jedno splynou,

eh, já neřekl té krajině, jak moc ji chci,

sama snad lásku svou vyznala před hodinou,

třeba právě mně - nejde o fikci?,

zpovídat jí se - jak pokrytci?,

a čekat, že ona mne vysvobodí?,

což v pekle má být? - já v očistci?,

i nevím, co cítí k mně, mne kamsi vodí,

tajemná, bez intrik, nezávodí,

neřekl nic jsem jí, furt s ní jsem v kontaktu,

eh, nic mi jak ona tak nelahodí,

na ni já myslím furt, šumí mi do taktu,

íha, toť pouto je stvořené bez paktu,

bolest já nechci set, loučení zabolí,

radost jsem pocítil - plesal jsem bez aktu,

á - jí bych svěřit chtěl city i bláboly,

nezkrotně pokorná s city též zápolí,

a v sobě též schraňuje, co v ní tak klokotá,

mnich jako v klášteře - rolník jak na poli,

námořník jako jsem, co v bouři ztroskotá,

Epikurejec jak, v němž k žití je ochota,

fantom jak, i beránek, co je krotký,

a marod jsem též jak byl, na nějž jde mrákota,

krajiny v mysli mám krásné fotky,

tvůrčí má schopnosti perlorodky,

tělo má krajina víc jak svůdné,

určitě neměla pověst šrotky,

nestele na růžích, bledá rudne,

eh, v ní je silné cos, pranic zrůdné,

je krajina prudká tak - a i mírná,

dovádí, ustrne, získá, zchudne,

eh, ji lze mít za přání, za vesmírná,

ostatně, nemá vřídla sirná,

přesto vře - i do varu přivádí,

elegantní, strhaná, ladem, žírná,

loučil když jsem se s ní, byl rybou jsem před kádí,

eh, byl jsem zamlklý, kdo v duchu vyvádí,

smířen i nesmířen, nechám ji za zády,

tu čelem se otočím - vášeň mou nezchladí,

ani, že nemám ji - mám svoje zásady,

ťafla mne krajina - stery zná nálady,

loudal jsem v lesích se, dýchal jsem její vzduch,

á - jí se opájel, sedal si na klády,

stavěl tam základy lásky duch,

klaněl i vztyčil jsem já se tam - dobrodruh,

uvadal rok jsem, bych týden zrál,

vše, co jsem uspořil, cit změnil rázem v dluh,

poddaný náhle zřel, co to je býti král,

už jenom vzpomínky vedou mne o kus dál,

stýskalo se mi moc, ve mně se vepsala,

tím jsem as nebyl ni, kdo by se jen tak vzdal,

íha, ať není tou, co vůbec nesálá,

carevna jako dar ode mne převzala,

i prostá tak v radosti své, svém žalu,

tenká se větévka pode mnou řezala,

uchvácen hleděl jsem na žížalu,

byla jak zbrojnoš tam bez kynžálu,

rychle se zdejchla kams do své hroudy,

á - na ovoce myslím teď, na křížalu,

na plody svých emocí - sněžnou šálu,