Dav plešatých hlav

Město Děčín zahltila neidentifikovatelná skupina plešatců páchající nejrůznější zvěrstva na spořádaných obyvatelích města. Jejich výskyt se prozatím omezoval na odlehlá místa děčínských zákoutí a restaurační zařízení čtvrté cenové kategorie. V poslední době vylézají jako potkani z tmavých sklepů zaplivaných krčem hledajíce oběti, pomocí kterých by nasytili svůj nezvladatelný apetit po násilí. Pod zašlými bundami známými jako „bombry“ ukrývají vilně se svíjející bodné a sečné zbraně; ocelovými boxery počínaje, vytahovacími kudlami pokračuje a vystřelovacími obušky konče.  Svůj bojovný arsenál jsou ochotni bezmyšlenkovitě  použít, naskytne-li se jim vhodná příležitost. Ačkoliv jsem tyto agresivní jedince přirovnala k potkanům, neměla jsem na mysli jejich inteligenční kvocient, jenž ani zdaleka nedosahuje oné potkaní inteligence. Jejich IQ odpovídá spíše laboratorním myším po dlouholetém výzkumu, při němž byli několikrát podrobeni elektrickým výbojům, což způsobilo jejich absolutní nepředvídatelnost. Potkáte-li bandu plešatých mládenců, jejichž věková hranice se pohybuje v rozmezí 14- 25 let, radím urychlený ústup.

Plešatí mládenci se považují za neonacisty. Nemějme jim to ovšem za zlé, jak již jsem zmiňovala, inteligenční stránka nepatří k jejich přednostem. Jelikož jsem dávala na základní škole pozor, vím, že nacismus je hitlerovské fašistické  hnutí vyzdvihující pouze árijskou rasu a usurpující si právo na porobení nebo likvidaci ostatních ras. Našim milým plešatým spoluobčanům jaksi nedochází fakt, že oni sami, jakožto praví Slované, nepatří do onoho vyvoleného árijského národu. Ačkoliv uplynulo mnoho času od 2. sv. v., neonacisté se snaží obnovit hitlerovské fašistické hnutí. Za uplynulých šedesát let jim zřejmě nikdo neobjasnil, jaký byl Hitler zakomplexovaný magor. Tímto bych ráda vzkázala našim vyholeným přátelům, aby si nastudovali dějiny světa v rozmezí let 1939-1945 a pak teprve mlátili lidi ve jménu Hitlera.

            Mezi plešatými mládenci by se našel nejeden odvážlivec tvrdící, že patří ke skinheadům (holá hlava). Jediné, co s nimi může mít společného  je   vyholená hlava.  Ve všech ostatních složkách se skinheadům podobají pouze vzdáleně. Říkejme tedy našim plešatým spoluobčanům „plešky“ (samozřejmě nemám na mysli plešatce, jenž svůj vlasový porost  nedokáží samovolně regulovat).

Na místě je otázka, kde se v Děčíně vzalo tolik plešek. Jejich původ je výsledkem poměrně složité proměny. Mezi „starší“ plešky se řadí bývalí „alkopunkeři“, vrchol zábavy spatřovali v plném půllitru piva (popř. jiného alkoholu), hlavy jim zdobily největší a nejbarevnější kohouty a nejnáročnější sportovní výkony spatřovali v přemisťování z jedné hospody do druhé.  Tito alkopunkeři se přeměnili v alkoplešky postižené návaly agresivity, které si vybíjejí především na svých minulých soukmenovcích. O důvodu této přeměny můžeme pouze polemizovat, jeden z potencionálních důvodů přesto zůstává nastolen následovně: plešky (bývalí „punkeři“) se mstí punkerům, jelikož jim nadále odmítali sponzorovat jejich pijácké výkony.

K znovuzrozeným pleškám se přiřadili kinder-plešky, kteří své starší kamarády považují za opravdové následovníky Hitlera. Přemýšlím, zda v tomto případě nedošlo k vážnému zanedbání ve výchově. Rozhodně problém nezletilých plešek přenechám zákonným  zástupcům.

Smutný důkaz jejich tuposti dokazuje zaznamenaný příběh, kdy v autobuse napadli svého podobence (taktéž plešatého), nakopli mu zadek a shodili ho ze schodů se slovy: „Padej páprdo.“ Jako opravdu silná žena se zachovala mužova manželka, která hrubé útočníky zmydlila hlava nehlava ve chvíli, kdy žádný z nich obdobný atak neočekával. O oné ženě dodnes traduje mezi lidmi přívlastek „ta, která zmlátila plešky“. Další dokazatelné případy násilí se dočtete dále. 

Zaznamenaný je útok na skupinu tří osob jedoucí nočním okružním autobusem do Boletic. V tomto autobusu došlo k fyzickému napadení ze strany plešek a jedna z napadených osob utržila několik ran, pohmožděnin a zlomeninu nosu. Nejútočněji se projevovali právě mladistvé plešky (jakoby si byli vědomi své beztrestnosti). Řidič autobusu na tuto příhodu nikterak nereagoval a na dotaz jedné napadené, proč nezavolal policii, odpověděl takto: „Policie? To je … to je snad číslo … stopadesát?“ Jistě, pane řidiči, jen si zkuste stěžovat na toto telefonní číslo! Pro upřesnění informací vřele doporučuji tuto dětskou poučku na zapamatování tísňových čísel: 150 – nula jako ohníček/či studánka/, 155 - pětka jako invalidní vozík, 158 – osmička jako policejní pouta.

Samozřejmě by bylo neobjektivní popsat plešky pouze ze špatné strany. Dovolte mi tudíž přetlumočit příběh o jejich velkodušnosti a šlechetnosti. Hlavními hrdiny následujícího vyprávění jsou opět plešky (zhruba třináct) a mladý milenecký pár užívající si romantického osvětlení zámku. Jedna pleška přistoupí k milencům a ptá se: „Kde sou pankáči, vole?“ Milenci netuší (a kdyby tušili – nepoví). Z hloučku plešek se ozývají podivné výlevy, na jejichž dešifrování byste potřebovali minimálně Velký slovník prostých slov. Vypozorovaný rozhovor lze shrnout do dvou projevů: „Kde sou, kurva, bych se bil, kurva, kurva, už mě svrbí kudla v kapse, kurva.“, promlouval kindrsák. „Hej, vy dva padejte zabavit poldy, vole, my mezitím najdem pankáče, vole, a zmlátíme je, vole, zabavte ty poldy, vole.“, povídal starší. Milenci znepokojeni tímto výjevem se chystali k úprku, opět je zastihla pleška se svou otázkou: „Tak kde sou pankáči?“ Další ujištění, opravdu nevědí. Pleška jim povídá: „Klidně běžte dál, v pohodě, nebojte se kluků (myslí plešky), já jim řeknu, že ste v pohodě, že ste známí, aby vás NEZBILI… Hej kluci, tyhle nebijte, ty sou v klidu.“ Jaká velkodušnost!! Plešky se smilovali nad ubohými občánky a neuštědřili jim nakládačku kopanců!

Poslední otázka zní takto: Jak proti nim? Jako univerzální (však velmi drastický) prostředek vidím v naprostém odříznutí od alkoholu. V takovém případě můžeme očekávat brzké leknutí na žízeň. Další možnosti řešení „plešaté otázky“ přenechám samotným občanům, neodpustím si však jedno obnošené klišé: fantazii se meze nekladou!