Vyzrát nad životem - Třetí část

Ilona mi již potřetí tento týden sdělila, že neví, v kolik hodin ji matka pustí ven, a tak že mám přijít za ní domů. Když jsem tentokrát spatřil Iloninu matku, zjistil jsem, že jí hrozí upadnutí; také každou chvíli zadrhla v řeči nebo se přeřekla. V obýváku na stolku dvě lahve, jedna z nich vypadala dokonce na něco tvrdšího. Uvědomil jsem si, že to není zas až tak špatná situace, ba dokonce jsem byl vlastně rád, že je připitá, a tudíž laskavá. Usmívala se a byla sladká, sladká jako cecek. Řekla mi: „Romane, ty máš ale svaly! Jako ten Arnold Švancenberg!“ Dokonce se ke mně přiblížila a zmačkla mi levou paži. Byl jsem rád, že si někdo konečně všiml, že mám svaly, leč nemusela to být zrovna Ilonina matka, a to v momentě, kdy byla úplně namol.

Poté se nás otázala:

„Tak děti, kampak si dnes vyjdete?“

Než jsme si s Ilonou stihli vyjít, zavolala z obýváku do chodby: „Ilonko, skoč mi ještě do trafiky pro dvoje červený Marllbora.“

Přitom by jí jedině prospělo, kdyby hnula svým masivním zadkem. A to ani nechodí do práce. Živí ji ten plešatý moula, který tancuje, jak ona píská. Sám nikdy neměl manželku, natož děti, a tak investuje čas i peníze do Iloniny mámy. Horší investici si vybrat nemohl.

Jenže co když dopadnu jako on? Táhne mi na čtyřicet, a nepostavil jsem dům, nezasadil strom ani nezplodil dítě (alespoň o žádném nevím).

Ale je to jedno, protože moc dobře vím, že co budu živ, nikdy nebudu spokojený. Nespokojenost je choroba, kterou trpí drtivá většina lidstva. Podobá se bláznovství, a může být příčinou bláznovství. Každý den čekáme na lepší den.

Markéta mě sice upozorňovala, že Michalova přítelkyně je krajně nepříjemná, ale bral jsem ji s rezervou, neboť vím, jak nevraživé vztahy mezi sebou dámy někdy mají, často i bez logického důvodu. Poprvé jsem se s ní setkal v koupelně, kam vtrhla naprosto neoděná v mylném domnění, že je to Michal, kdo se právě sprchuje. Ačkoliv jsem na ni stihl pohlédnout pouze letmo, než s nepatrným jeknutím opustila koupelnu, stačil jsem zaregistrovat její tvary ala Věstonická Venuše. Pomyslel jsem si, že by byla schopná drobného Michala eventuelně i zalehnout.

Když jsem se s ní setkal podruhé, byli jsme protentokrát oba dva oblečení, a já v ní uviděl mrzutou ženskou, která už do přechodu nemá daleko. Ze slušnosti jsem se na ni při pozdravu usmál a ona mi odpověděla se zapšklým výrazem ve tváři, ze kterého jsem odtušil, že ji má přítomnost v Michalově bytě vůbec netěší. Zavřela se s Michalem do pokoje, odkud potom bylo slyšet po několik hodin pouze televizi.

To, že Michal přišel z hospody (nikoliv z restaurace, ve které pracoval), jsem usoudil dle typického cigaretového odéru linoucího se z jeho oblečení, a to, že není střízlivý, jsem poznal, jakmile promluvil.

„Ty víš, jak mě to sere, ty vole,“ zadrmolil.

„To teda nevím. Hlavně nevím, co tě sere.“

„Ty víš co.“

Na mysl mi přišlo jeho ztroskotané manželství, ale neodvážil jsem se to vyslovit, abych ho nepodnítil k opětovnému hořekování.

„To teda nevím,“ pravil jsem.

„Hele, nedělej, že nevíš.“

Tentokrát mi připadlo, že by to mohlo být něco osobního. To mi ještě tak schází - bydlím tu sotva měsíc, a už ke mně má výhrady.

„Tak to vybal,“ pobídl jsem ho.

„Seš prostě lepší než já. A to mě hrozně sere.“

„Ty seš ale vadnej...“

„Takovou babu máš. Vo tom mně se může akorát tak zdát, mít babu jako je ta tvoje Ilona.“

„Vždyť ty máš Martu, ne?“ namítl jsem neupřímně, moc dobře si vědom toho, že srovnávat Michalovu přítelkyni s Ilonou je jako srovnávat tlačenku se steakem; občas se však může přihodit, že člověk raději sáhne po tlačence.

„S tou je to jenom vo jednom. Vo sexu. Ostatní s ní stojí za hovno. Taky ze mě pořád tahá prachy. Já sem prostě normální troska. Kdybych moh, volil bych doživotní bezvědomí. Jenže život se tě na nic neptá. Vezme ti zbraně a pošle tě do války. Proti svý vlastní vůli musíš jít dál.“

„Každej jsme svým způsobem troska.“

„Hele, nemusíš mě utěšovat.“

„To není žádný utěšování. To si fakt myslím. Ty, já, kdokoliv… každej člověk v sobě má kus trosky. A každej má v sobě kus kinga.“

Jeho názoru na můj názor jsem se ovšem chtěl vyhnout, a tak jsem mu s nezdvořilou chvatností popřál dobrou noc a uchýlil se do svého pokoje.

Podíval jsem se na displej svého mobilu; Ilona mi ani neposlala esemesku s vysvětlením či omluvou. Odpoledne šla hned od autobusu za kamarády na chvíli do hospody, tvrdíc, že za hodinu bude u mě.

Okolo desáté mi esemeska přece jenom přišla, ale záhy jsem zjistil, že není od Ilony, nýbrž od mé bývalé bytné. Byl jsem překvapen a alarmován. Jak se dalo předpokládat, nebylo to nic pozitivního: Zjistila jsem, že je v místnosti rozbitá skříň. Nechala jsem ji opravit za peníze, které jsem ti dlužila.

To je teda fakt neuvěřitelný! Tak ona měsíc po mém odstěhování zjistila, že jsem rozbil skříň a nechala ji za dva litry opravit… Chvíli jsem váhal, jestli jí mám odpovědět. Jenže jedinou vhodnou odpovědí by bylo rozbít té lhářce ústa.

Na druhou stranu to, že se mi obtěžovala napsat esemesku s vysvětlením, pro mě byl důkaz, že se přece jenom trochu bojí. A tak jsem jí napsal: Oba moc dobře víme, že je to nesmysl. Jestli mi ty prachy do konce ledna nepřijdou na účet, něco s tím udělám.

Jestli se s tím případně pokusím něco udělat, to jsem vůbec netušil. Možná tak akorát o všem povyprávím jejím sousedům, jak jsem jí předtím vyhrožoval.

Člověk neustále zkouší najít způsob, jak vyzrát nad životem. Jak se zbavit nepříjemných záležitostí - jak je zastrašit, zahnat, vykopnout, seřvat, setřást, přemoci, oklamat, zašlapat. Nebo jak před nimi utýct. A já patřím k těm, kteří se obvykle pokouší utýct.

Zkouším vyzrát nad životem znovu a znovu. Zadaří se mi a v zápětí přijde totální fiasko, a tak se na chvílí smířím s tím, že můj budoucí život prostě nebude lepší nežli ten současný či minulý; rozhodnu se tento fakt přijmout, rozhodnu se být skromný a pokorný, ale za chvíli už zase přemýšlím, jak to zařídit, abych míň utratil, jak víc vydělat, jak být natolik chytrý, aby mě už nikdy nikdo nenazval blbcem, jak zastavit osteoartrózu, jak zhubnout bez námahy, jak se už nikdy nenechat okrást či podvést.

Nejde to. Nejde vyzrát nad životem. Nejde zažívat jenom fajn věci. Prostě smůla. A řekl bych, že když člověk začne mít tenhle zákon na paměti, uleví se mu, protože si konečně může trochu míň vyčítat, že nedělá dost pro to, aby byl šťastný, a může slevit z obviňování druhých z toho, že mu kazí jeho štěstí. Amen.

Zaťukal jsem na Michala a ten mě svým na mužského vysokým hlasem vyzval, ať vejdu.

„Hele, můžu na chvilku na internet?“

„Jasně,“ řekl a vstal, aby mi zapnul počítač. Právě sledoval jakýsi pořad nakukující do soukromí celebrit. Jedna taková česká celebrita, vyzývavě působící bruneta, kterou neznám jménem a o které netuším, co ji dělá celebritou, se tam vytahovala svým zbrusu novým barákem. Ložnice pro hosty. Sauna. Terárium s želvami. Paní na hlídání dítěte. Na chvíli jsem ztratil svou vyrovnanost a víru v spravedlivost tohoto světa a v duši mi to pořádně zaskřípalo záští. Copak ta ženská pracuje víc než já? Copak je společnosti více ku prospěchu než já? A ještě si chudinka stěžuje, jak ji ten bulvár pomlouvá. Mně před rokem šéf v práci řekl, že jsem úplný kretén, a ačkoliv tomu nikdo jiný nebyl přítomen, řekl bych, že to byla o hodně větší urážka, než když si o sobě člověk něco přečte na kusu papíru. Nehledě na to, že bulvární tisk má nelichotivou pověst.

Má averze k pořadům o životě celebrit pramení také z toho, že ve mně občas vyvolávají pocit viny, že jsem příliš obyčejný. Jen kdyby o takové celebritě natočili film, který by ukazoval i její obyčejnost a ubohost; ubohost, která se nevyhnutelně a zákonitě vyskytuje v životě naprosto každého člověka, beznadějná chudoba, jejíž obětí se stávají lidé na celém světě.

Radši jsem se pohledem i myslí vrátil na plochu Michalova počítače. Hned vedle ikony internetu byl odkaz na stránky kundy.cz. Michal si byl moc dobře vědom, že odkazu by si nevšiml pouze slepý, a tak si obezřetně postěžoval, že tyto stránky navštívil na internetu pouze jednou, a od té doby se jich nemůže zbavit; i když odkaz smaže, za týden se mu na ploše objeví znovu. Škodolibě jsem se zasmál.

„Nemůžu za tebou,“ řekla mi Ilona po telefonu.

Podle jejího hlasu jsem hned poznal, že se nejedná o pouhou banalitu.

„Co se děje?“

„Máma přišla na to, že kouřím. Zmlátila mě.“

„No to snad ne… Jako kdyby vona sama nekouřila…“

„Mám v ksichtě modřinu. Velkou. Řekla mi, že za tebou už nikdy nemůžu a že jestli zjistí, že se s tebou scházím, tak v den mých osmnáctin mě vyhodí z domu.“

„Vona si jako myslí, že jsem tě naučil kouřit?“

„Ne, to ne. To má prostě jako bejt trest.“

„Když tě vyhodí, tak půjdeš bydlet ke mně. Vyhodit tě ale přece nemůže, máš tam trvalý bydliště. Můžeš jít když tak na policii.“

„Chtěla bych vidět tebe. Ty sis ani nedokázal poradit s jednou praštěnou bytnou… prostě jsi prásknul do bot.“

Že já blbec jsem se jí svěřoval. Přílišná otevřenost škodí. Nejvíc mě asi štvalo, že má pravdu. „Fajn. Tak taky práskneš do bot. Jen co ti bude osmnáct, nastěhuješ se ke mně. S Michalem se dá domluvit.“

Michal se vrátil ze sídlištní hospody nezvykle brzy. Dost dobře nechápu, že někdo, kdo pracuje v restauraci, tráví svůj volný čas v zařízení podobného typu. Pozdraví mě vláčným pozdravem a za pár sekund ke mně dolehne typické hospodské aroma; ačkoliv sám nekouří, je hospodou úplně prolezlý. Ale pořád lepší, než když se vrátí z práce a vypustí smrad zpocených nohou vzniklý během jeho poměrně dlouhé pracovní doby. Chvíli se jen tak nezávazně bavíme a on jen tak mimochodem povídá:

„Jo, hele, budu vám muset zvednou nájemný.“

Nevěřil jsem vlastním uším.

„Od nového roku se zdražila elektřina, plyn, všechno. Myslel jsem, že to bude v pohodě, chápeš, že to utáhnu, ale ty složenky, co mi přišly, to byla docela hrůza.“

„No počkej, ale to jsou složenky za minulej rok, ne?“

„No právě. Teď po tom zdražení to bude ještě horší. To fakt nevyjdu. A koukal jsem na inzeráty na internetu. Nájmy se oproti loňskýmu roku pěkně zvedly.“

„To, že lidi chtěj víc, neznamená, že víc dostanou.“

„To teda nechápu.“

„Tak se podívej na inzeráty lidí, co bydlení hledaj. V týhle rubrice jsou ceny už léta stejný.“

„Ty to nějak moc pitváš… Prostě všechno šlo nahoru, tak já jdu taky nahoru. O sedm stovek.“

„Cože? O sedm set měsíčně?“ Pomyslel jsem si, že se zbláznil.

„Hele, byla tady jedna ženská, co pracuje na radnici, známá mýho známýho. Ta říkala, že by to tady brala hned.“

Kecá. Určitě si vymýšlí. A i kdyby, paní z ministerstva by mu zřejmě utekla, jen co by si poprvé v její přítomnosti zul boty.

„Fajn, tak si sem vem paní z ministerstva. Na mě je ta suma trochu moc.“

„To se ti zdá bejt moc, jo? Za to všechno, co tady máš?“ začal prskat dost nechutným způsobem. „Máš tady úplně všechno.“

„Prostě si sem vem paní z ministerstva a je to. Já si najdu od příštího měsíce nový bydlení.“ Opustil jsem jeho pokoj a mírně za sebou prásknul dveřmi, což měla být odplata za štěkavý tón, kterým se mnou ke konci hovořil.

Ještě hodinu poté jsem se přistihl, jak si podrážděně vybavuji jeho vyjádření Máš tady úplně všechno a očima jsem přejel přes mé oblečení naskládané na židli a kus nábytku, který byl zřejmě původně knihovnou a ve kterém se nyní skvěly mé ponožky, slipy, trička a hrnce. Co tě to napadlo, holka, vzít si takového idiota? poznamenal jsem v duchu na adresu Michalovy bývalé manželky. Ač jsem ji v životě neviděl, měl jsem s ní upřímný soucit. Hlavně jsem však měl potřebu dostat ze sebe vztek, a tak jsem půl hodiny bejčil s činkama, udělal padesát lehů a sedů a padesát kliků. Stále jsem však cítil, že nejúčinnější by bylo pořádně do Michala praštit.

Po probuzení jsem se nejmíň hodinu převaloval v posteli jako lachtan, vychutnávaje si slastnost sobotního rána, kdy jediným úkolem budíku je ukazovat správný čas. Ani mi nevadilo, že je venku pochmurno, ba naopak, připadal jsem si jako lesní zvíře přezimující v bezpečí své nory. Pochopitelně by ono ráno bylo o hodně krásnější, kdyby nebylo Iloniny tyranské matky a včerejšího rozhovoru s Michalem. Jakmile jsem uslyšel Markétu otevřít dveře jejího pokoje a rozsvítit světlo v koupelně, zběžně jsem odstranil ospalky, převlékl se do trika a svátečních tepláků a doufaje, že mi moc nesmrdí z pusy, vyšel jsem na chodbu. Na ospalky si dávám pozor od té doby, co jsem měl tu čest poznat holku, která ačkoliv měla pokaždé pracně a poměrně výrazně nalíčené oči, měla v nich obrovské ospalky. Také měla na čele obrovského uhráka. Princezna s uhrákem na čele, pomyslel jsem si tenkrát.

Přiblížil jsem se ke dveřím koupelny a sluchem zjistil, že si Markéta právě čistí zuby. Zpoza dveří Ivanova pokoje bylo slyšet chrápání, byl po noční. Chvíli jsem váhal, jestli mám Markétu během tak choulostivé činnosti, jakou je čištění zubů, vyrušit, ale potom jsem usoudil, že když za sebou nezavřela dveře, tak si to mohu dovolit. Na otevřené dveře jsem dvakrát ťuknul a zvuk kartáčku ustal. Markéta na mě hleděla, pěnu kolem dokola úst, na sobě vybledlé žluté triko s krátkým rukávem, pod jehož spodním okrajem jsem přepokládal kalhotky.

„Obávám se, že se musíme sejít k bojové poradě,“ prohlásil jsem.

Markéta udělala tázavou grimasu, kartáček v ústech a bohatá pěna jí totiž bránily ve verbálním projevu.

„Michal nám chce zvednout nájemný.“

Markéta ztuhla a zamračila se. Pravil jsem, aby si v klidu dočistila zuby a potom za mnou přišla.

Markéta o Michalově plánu vytáhnout z nás víc peněz nic nevěděla a viděl jsem na ní, že je tím šokovaná. Zatímco já jsem trochu začal pochybovat o správnosti svého rozhodnutí Michalovi odporovat, pro Markétu jakékoliv zdražení nepřicházelo v úvahu. „Budeme táhnout za jeden provaz a Michal ať se třeba staví na hlavu. Vyděrač jeden! Navíc bych řekla, že chčije do umyvadla. Vždycky když jdu do koupelny po něm, cejtím z umyvadla pach moči. Je to nechutný.“

Pokrčím rameny. „Nic takovýho jsem nezaznamenal. Ale ten smrad, když si zuje boty, to je vážně síla…“

„Jako přezrátej sýr, co?“

„Jo, jako rok starý syrečky.“

„Vsadím se, že si kupuje ponožky u Vietnamců.“

To jsem nechápal.

„Ponožky od Vietnamců jsou z takovýho nesavýho materiálu, z nějaký uměliny,“ vysvětlila mi. „Nohy se ti v nich zapotěj, ještě než si je oblíkneš.“

„To ti teda nevím… spíš bych to tipoval na nějakou kožní plíseň.“

Ilonina matka jela se svým přítelem na víkend k nějakým příbuzným do Prahy, a tak po týdnu vídání se pouze v autobuse jsme s Ilonou konečně zase mohli být spolu. K mému překvapení Ilona dokonce sama od sebe navrhla, abychom byli v jejich bytě. V pátek večer jsme nakoupili jídlo a Ilona dokonce i trochu vařila, dá-li se tak nazvat příprava rybích prstů a bramborové kaše. Rozložili jsme si gauč v obýváku, rozdělali láhev vína a do videopřehrávače Ilona zasunula jednu z videokazet, které si u mne uschoval Karel.

„Ano. Ano! Přidej. Přidej! Strkej. Strkej!“ povykovala dívka na obrazovce.

Ilona si za ni studem přikrývala rukama obličej. Po chvíli, zjevně inspirována podivnými erotickými pomůckami, které byly chvílemi ve filmu k vidění, pravila:

„Moje kamarádka mi vyprávěla, jak si její bývalý přítel pokaždý před sexem navlíknul na penis gumičku, takovou tu na zavařeniny, a několikrát si ji omotal kolem dokola. Takhle si ho jako musel zaškrtit, chápeš, jinak by se vůbec neudělal.“

Tentokrát jsem pro změnu téměř zčervenal já. „Hele, Ilčo, já nemusím vědět o tvých známých úplně všechno.“

Ilona mě obdarovala mírně nepřátelským úšklebkem a chvíli jsme mlčky sledovali mechanické pohyby pornoherců; hýbali se jako roboti, jako hračky na klíček, chyběla jim vášeň, vzrušení ducha, navíc tomu borci, který měl na začátku  penis velký skoro jako půllitrovka coca-coly, už všechno pomalu ochabovalo.

„Hele, už ti nějaká holka při sexu říkala strkej, strkej?“ otázala se Ilona, které zřejmě bylo mlčení během sledování stupidního pornofilmu ještě protivnější než mně.

„Mně toho říkaly,“ a mávnul jsem ledabyle rukou.

„Co třeba?“ Nadzvedla se na loktech a přísně se na mě podívala.

„Nepovím.“

„Děláš zajímavýho, co?“ zaútočila.

Měla pravdu, dělal jsem zajímavýho. Ve skutečnosti jsem nikdy při sexu nic extra zajímavého od holky neslyšel. Nebo jsem si nevzpomínal.

„Víš co, radši tam dám zprávy. Co říkáš?“ navrhl jsem smířlivým hlasem.

Ilona pokrčila rameny. „Cokoliv.“

Následovala půlhodina sledování zpráv za zahanbujícího ticha. Nakonec jsme se přece jenom milovali a já jsem uprostřed málem usnul. Takhle to bývá, když člověk plánuje senzační víkend.

V sobotu odpoledne mi Ilona oznámila, že jde za kamarády.

„Zase do hospody? Já myslel, že budeme spolu. Že se půjdeme projít a tak.“

„Jen tak mimochodem, tejden jsem svý kamarády neviděla.“

„Protože tě máti nepouštěla ven.“

„Jo, protože mě máti nepouštěla ven. A co je na tom tak špatnýho, prosím tě, že jdu za kámošema?“

„Jenže ty jdeš za kámošema do hospody. Jako kdybys byla chlap.“

„Já za to nemůžu, miláčku, že ty nemáš kamarády, se kterejma bys šel do hospody.“

Rozčilením se mi zatočila hlava. „Já do žádný hospody chodit nehodlám,“ odvětil jsem s potlačovaným vztekem a cítil, jak se mi slzy vzteku derou do očí. Co nevidět se naplno rozbrečím. Jako malý kluk. Jako baba. Vzal jsem proto do rukou noviny a třískl jimi o stolek.

„Tak si jdi, když bez toho chlastu a těch… debílků s vychlastanejma mozkama nemůžeš bejt. Já jdu domů.“

V rychlosti jsem do svého batohu naházel zubní kartáček, ručník, Karlovu videokazetu a další své věci, navlékl si mikinu, obul boty a třískl za sebou dveřmi. Hodinu jsem chodil po městě sem a tam a slzy se mi koulely po tvářích. Jako malýmu klukovi. Jako babě.

Kéž bych se byl narodil jako ženská. Ženský můžou bulet.

Takhle to vypadá, když člověk plánuje senzační víkend.

Markéta mi volá na mobil. Že prý Ivan Michalovi zvednutí nájemného odkejval, ale jenom proto, že mu Michal sebevědomě tvrdil, že my dva budeme také platit víc. Měl jsem vztek nejen na Michala, ale i na Ivana, na jeho důvěřivou a nezištnou náturu.

„Michal je normální srab,“ usoudila Markéta. „Neměl odvahu říct nám to, když jsme byli pohromadě. Místo toho se nás snaží pěkně jednoho po druhém zpracovat.“

Ještě ten den večer proběhla vzpoura. Všichni tři jsme čekali skoro do půlnoci na Michala, abychom mu mohli oznámit, že mu víc peněz v žádném případě nedáme, že to se radši odstěhujeme.

„Ale no jo,“ pravil celý nesvůj, „to víte, že vás teď v zimě nevyhodím na ulici. V pohodě, když víc dát nemůžete, tak nemůžete. Já to nějak utáhnu.“

Ve jménu spravedlivého trestu pro všechny svině se rozhodnu konečně navštívit sousedy mé bývalé bytné. Teď když už s ní nejsem pod jednou střechou, tak se jí nebojím.

Přišel jsem na místo a zjistil, že barák, ve kterém jsem necelé dva měsíce bydlel, vypadá stále stejně - bez fasády, popraskaná dlažba před vjezdem do garáže, kupy stavebního materiálu na zahradě. Přál jsem si, aby se zrovna vracela domů s kočárkem a viděla, že jsem jí neodpustil, protože krádeže a lži se neodpouštějí ani těhotným ženským. Zároveň jsem se bál, aby se mi její sousedé nevysmáli. V dnešní době, kdy je nerozhodnost krajně nevkusná, jsem měl nutkání otočit se a vrátit se domů.

Zmačknu zvonek na brance před šedým domem tvaru krychle a ve vteřině přiběhne pes, který vypadá jako dlouhosrstý německý ovčák, spustí ostrý štěkot a zároveň začne přátelsky vrtět ocasem. Za chvíli se ve dveřích domu objeví postava ve strakatém svetru a teplácích s vytahanými koleny, s prošedivělými vlasy a mírně nevraživým výrazem v obličeji.

„Jdu za vámi ohledně vaší sousedky,“ a pokynu rukou k vedlejšímu domu.

Muž na mě chvíli s nedůvěrou hledí a potom zamíří k brance.

„Nevím, jestli si mě pamatujete,“ zahlaholím, když už je pouze dva tři metry ode mě, „bydlel jsem u ní přes zimu. Mám s ní dost hrozný zkušenosti a přišel jsem vám je povyprávět, jestli teda máte zájem.“

Muž s křikem odehnal psa a potom pro mě s úsměvem otevřel branku. „K žádný trvalý újmě jste nepřišel? Tak to jste měl při té vší smůle ještě kliku.“

V obývacím pokoji jsem se seznámil s jeho manželkou, synem a snachou; bylo to seznamování, jako kdyby mě měli adoptovat. Od syna jsem se dozvěděl, že má bývalá bytná je na tvrdých drogách a že dítě jí pár týdnů po porodu bylo odebráno. V současné době ve svém domě není, s největší pravděpodobností je v léčebně drogových závislostí nebo ve vazbě za páchání trestné činnosti. Obdržel jsem od nich jméno příslušného policejního úředníka a telefonní číslo.

Domů jsem se vracel v podivném rozpoložení. Že mě to tenkrát nenapadlo... Ta její tupost, s kterou se dožadovala desetikoruny na telefon, ta nemohla být pouze po lécích a alkoholu. Když jsem si plně uvědomil, že jsem bydlel v jednom baráku s osobou závislou na tvrdých drogách, zamrazilo mě. Zároveň jsem pociťoval jakési zadostiučinění - vyšší moc ji potrestala za mne. Možná že byla potrestána už dávno předtím, než jsem se k ní nastěhoval. Potrestaná do zásoby.

Začátek června, jaký už dlouho nepamatuji - tropická vedra jako v polovině července. Ilonina matka konečně vychladla a zrušila Iloně domácí vězení, a tak jsme se rozhodli zajet si k vodě. Těšili jsme se o to víc, že autobus, na který jsme čekali, nejel, a jeden laskavý kolemjdoucí nás zpravil, že v tuto hodinu ani nikdy žádný nejezdil, a tak jsme šli kilometr rozpálenými ulicemi na výpadovku, kde se nám po půlhodině podařilo stopnout dodávku, jejíž kabina byla cítit technickým olejem a potem. Navzdory úmornému vedru měl řidič výbornou náladu, alespoň se tak projevoval, a nejspíš proto se ho Ilona snažila zmanipulovat k tomu, aby si zajel a odvezl nás až k rybníku. Rozčarován její opovážlivostí a leností jsem ho však ujistil, že máme nohy a půlhodinka chůze nám jedině prospěje. Domnívám se totiž, že stopaři by si neměli kazit reputaci přílišnými požadavky a měli by být vděční, když se vezou.

Od hlavní silnice to bylo k rybníku polní cestou dobré dva kilometry, a ačkoliv jsem fungoval jako nosič zavazadel, Ilona se nejméně pětkrát zastavila s tím, že už dál nejde, a jelikož byla notně nabubřená, jiných slov jsem od ní za celou cestu neuslyšel. Vzít i ji na záda jsem však odmítal a k další chůzi jsem ji donutil pouze tak, že jsem do ní píchal klackem. V jednu chvíli jsem dokonce zahlédl v jejích očích slzy. Vida, když má sílu bulet, tak zas až tak moc vyčerpaná nebude. Taktéž jsem začal být popuzený a podlehl jsem dojmu, že jsem si vybral holku, která je pro normální život naprosto nepoužitelná.

Asi po hodině jsme konečně dorazili k rybníku, a než jsem stihl ze zad sundat batohy, Ilona už byla vysvlečená do plavek a směřovala vstříc vytoužené vodní hladině; v jejích pohybech byl stále ještě hněv.

Oproti našemu očekávání byla voda pořádně studená (nebylo divu, podle kalendáře bylo stále ještě jaro), takže Iloně trvalo asi pět minut, než se smočila celá. Nejvíce ztuha šlo namáčení oblasti jejího břicha, kdy mi připadalo, že postupuje po setinách milimetru. Jakožto většina přítomných žen plavala se zalomenou hlavou, věnujíc maximální úsilí tomu, aby se nenamočila víc, než bylo nezbytně nutné.

Když jsme vylezli z vody, roztáhli jsme si deku co nejdál od ostatních lidí, ale už za čtvrt hodiny jsme byli z obou stran obklopeni lidmi, dokonce i rodiči s dětmi.

„Nezlob, Lukáši. Jenom hloupí chlapečkové zlobí. Chytří si pamatují, jak se mají chovat.“

Nedalo mi to a nadzvedl jsem se na loktech, abych se na onu pošetilou matku a její nebohé dítě podíval. Ona se na první pohled zdála být naprosto průměrnou ženou, ale když jsem měl možnost prohlédnout si pozorněji její obličej, shledal jsem, že je abnormálně hubený a dlouhý nos a oči blízko u sebe z ní činily vskutku ošklivou ženu. Její ošklivost přitahovala můj pohled (určitě to také znáte - někdo nebo něco je tak ošklivého, že se na to nemůžete vynadívat), což pochopitelně vyústilo v střet pohledů, a já, zahanben, bleskurychle odvrátil zrak, předstíraje, že jsem se celou dobu díval na stodolu opodál.

„Cos to provedl s tou knížkou?“ slyšel jsem ji říct o něco tišeji. „Ty všechno zničíš! Podívej se na Tomáška, jaký je to hodný chlapeček. Ten není jako ty.“

Výchova navozováním pocitu viny. Strašný. Matka alkoholička či feťačka je něco společensky těžko přijatelného, zatímco těm, které vychovávají své děti obviňováním, to klidně dlouhá léta prochází, ač to podle mě není o nic méně závažné.

„To od tebe bylo moc hezké, jak ses dnes s Tomáškem rozdělil o tu koblihu,“ uslyšel jsem ji za chvíli říct opět hlasitě, ale byl bych se vsadil, že se k pochvale odhodlala jenom proto, že věděla, že má posluchače. Jenže ani ta pochvala nezněla o moc lépe - autoritativní tón, neosobní hodnocení. Jako kdyby mu přikazovala, že to od něho bylo hezké.

A pak že je dětský svět bezstarostný… Moc dobře si pamatuji, když jsem si jako dítě nemohl vybrat základní věci, jako třeba co chci jíst či co si chci obléct. Rizoto, které jsem nesnášel, hlavně když jsem musel polknout sousto, které obsahovalo kousek celeru nebo petržele. Zvedal se mi z toho žaludek. A pak že děti jsou bezstarostné… Ne, dětství není o nic šťastnější období života než ty ostatní. Rodiče své dítě naučí lhát a pak ho za lhaní trestají. Ano, rodiče učí své dítě nahlas zdravit a lhát. Není žádné období lidského života, které by se dalo označit za nejšťastnější.

Na Iloně jsem viděl, že okolní svět ji naprosto nezajímá. Možná ještě trucovala kvůli tomu, jak jsem do ní píchal klackem.

Po nějaké době se přece jenom na dece posadila a podívala se na mě. Viděl jsem, že roztála.

„Nemáš hlad?“ otázala se mě.

„Ani náhodou. Ty snad jo?“

„Hlad přímo ne… ale skočím si ke stánku pro něco k pití.“

„Pití ještě máme.“ Vyndal jsem z tašky pomerančovou Poděbradku v plastu, láhev byla ještě způli plná.

„Potřebuju něco studenýho,“ prohlásila, popadla peněženku a šla.

K mému překvapení se vrátila s prázdnou a prohlásila, že tam všechno mají nestydatě předražené, a napila se zteplané minerálky.

Po chvíli jsem zpozoroval, že se Ilona dostala do dobré nálady. Povídala a sama se občas svému vyprávění zasmála.

„Když se potřebuju zabavit, tak si někdy vystačím s vlastním mozkem,“ svěřila se mi. „Přemýšlím o různých věcech a používám svoji představivost, chápeš, jen tak si sním. Jako když se dívám na film, ve kterým jsem hrdinou… ve kterým hraju hlavní roli… ve kterým i ty nejtragičtější a nejnapínavější okamžiky maj svý kouzlo, protože je tam malebná hudební kulisa. Ve svých představách jsem dokonce i vyhrála Olympiádu. Nevím, v kterým městě, nejspíš to byla nějaká Olympiáda budoucnosti. Možná to byl nejúžasnější zážitek mýho života, i když byl pouze fiktivní. Možná to bylo lepší, než kdybych Olympiádu doopravdy vyhrála.“

„To rozhodně, protože ve skutečnosti by ses u toho asi pořádně zapotila,“ přerušil jsem ji a ona se rozšafně zasmála.

„Jenže když teď jedu ráno autobusem do školy, nikdo neví, že jsem vyhrála Olympiádu, a to mě štve.“

„Aspoň ti nikdo nezávidí,“ prohlásil jsem, vděčný za to, že se mnou Ilona mluví. Jenže když jsem se k ní v jednu chvíli naklonil, měl jsem dojem, že z ní cítím alkohol.

Navrhl jsem, abychom šli znovu do vody. Ilona odborně zakroutila své dlouhé vlasy a upevnila je sponou na temeni hlavy. Byla stále veselá, čemuž bych byl rád, kdyby mi v hlavě nevrtal ten alkoholový odér, který mi předtím polechtal nos.

Uvědomil jsem si však, že přílišná chuť k alkoholu se většinou nepřenáší přímo, z rodičů na děti. Ba naopak, děti alkoholiků přece mívají k alkoholu odpor.

Rozhodl jsem se, že si pořádně zaplavu - na protilehlý břeh. Ilona prohlásila, že jí už je zima, a tak jde z vody ven, a já ať si plavu kam chci.

Jak jsem se vzdaloval od břehu, pocítil jsem strach z hloubky; člověk nikdy neví, co je pod ním. Nepříjemný pocit, že mě každou chvíli může něco stáhnout dolů nebo že si rozpárám břicho o nějaký klacek; bylo mi totiž známo, že někde uprostřed rybníka je mělčina. Nepříjemný pocit, že když dostanu křeč, jsem namydlený - kolem mě nebylo nikoho, kdo by mi mohl připlavat na pomoc.Tyto pocity mě paradoxně popoháněly vpřed. Už abych byl na druhém břehu. Jenže očekávání mělčiny při přibližování se k břehu také není nejpříjemnější. Nevěděl jsem, jestli už se mohu postavit, vůbec jsem to tam neznal. Zkusil jsem to, kdepak, ještě jsem byl moc daleko. Konečně mé chodidlo nahmátlo mírně bahnité dno.

Trochu jsem se nechal osušit sluncem a vydal se na cestu zpět, vstříc malým i velkým, tyčkovitým i zakulaceným postavám ráchajícím se ve vodě nedaleko deky s Ilonou, a tentokrát jsem se cítil bezpečněji. Když jsem vylézal z vody, srdce mi příjemně bušilo. Přijdu k Iloně, která leží na zádech. Rozhodnu se dát jí pusu a ona udělá přesně to, čeho jsem se obával - ucukne, aby můj polibek nezasáhl její rty. Abych nepřišel na to, že si dala dalšího panáka na povzbuzení. Můj polibek přistane na její tváři.

„Dejchni na mě,“ řekl jsem jí.

„Proč?“ řekla naprosto nedokonale nevinným hlasem, ze kterého bylo jasné, že moc dobře ví proč. V jejím úsměvu byla lež.

„Dělej, dejchni na mě,“ naléhal jsem zvýšeným hlasem a v hlavě se mi honilo, že dokud pila s kamarády, tak to ještě šlo, jenže teď už začíná jít do tuhého - už chlastá i bez kamarádů.

„Nedejchnu,“ ona na to vzdorovitě a vyplašeně zároveň, vyskočila, navlékla na své stále ještě mokré plavky tričko a začala se soukat do sukně, chvílemi ztrácejíc stabilitu, jak stála na jedné noze, zatímco druhou strkala do sukně. Popadla svůj ruksak a bez dalšího slova kráčela poměrně pevným a spěšným krokem pryč. Vyloženě opilá není, když se mi tak úspěšně vzdaluje. Měl jsem z toho divný pocit. Takový divný pocit, který jsem už určitě ve svém životě zažil, ale vůbec nevím kdy a proč. Možná to byl pocit průměrné zoufalosti, když se zase přihodí malá tragédie. Na okamžik jsem přestal důvěřovat vlastnímu čichu a úsudku a říkal jsem si, že jsem se asi spletl a Iloně křivdím.

Než jsem však dojel domů, měl jsem v hlavě jasno - ne, nespletl jsem se a s alkoholičkou nechci mít nic společného. Vzpomněl jsem si na svou bývalou bytnou - narkomanku. Závislost ze člověka udělá tupce a hyenu, které se nedá věřit ani pozdravení.