26. 2. - 4. 3. 2001

Pondělí 26. 2. 2001

Dnes jsem po měsíci poprvé nemusel čekat do dvou hodin, abych mohl jít do města, a také jsem konečně mohl jít plavat. Proto jsem si již dva dny plánoval, jak půjdu plavat v poledne, abych si užil jak zrušení neschopenky, tak i to plavání. Jenomže jsem se dopoledne tak začetl do knížky, že jsem se z domova dostal až ve čtvrt na tři, jako celý předchozí měsíc. A proč to tu všechno vyprávím? Abych na sobě krásně demonstroval, že zvyk je železná košile. Odpoledne jsme jeli do Berouna na představení divadla Járy Cimrmana. Na programu byla Švestka a všichni jsme se na ni těšili jako malé děti. Všichni říkám proto, že s námi byli ještě Jirka s Ivanou. Ta měla zásluhu největší, protože sehnala lístky. Představení se tradičně vydařilo a dokonce se mi to líbilo tak, že jsem překousl trapný fakt, že jsem neviděl další díl večerníčku o Krakonošovi. Teprve když jsme byli v Rokycanech, jsem si uvědomil, že jsem si to mohl nahrát, ale bylo už pozdě. Alespoň že jsem si dal nahrávat Genzera se Suchánkem. Vrátili jsme se kolem půlnoci, a doma jsem zjistil, že jsem nahrával úplně jiný program, než jsem chtěl. Ach jo. Alespoň ušetřím čas, kdy bych se na to musel koukat. Nechápu jen, jak to dělají lidé, kteří mají po kabelu třeba dvacet programů, když já nedokážu správně vybrat jeden ze čtyř.

Úterý 27. 2. 2001

Celé dopoledne jsem čekal na pošťačku, která mi měla doručit korektury k nové knize. Byl jsem si téměř jistý, že přijdou dneska, protože vím, že už v pátek je odeslali z Prahy. Pochopitelně nikdo nepřišel, a tak jsem došel k závěru, že se korektury vydaly na cestu pěšky a budu muset počkat ještě pár dní. Později se ukázalo, že jsem se zmýlil. Přišel mi e-mail z redakce, ve kterém se vše vysvětlilo. Na obálku byla napsána špatná adresa, takže se celá zásilka po pár dnech vrátila zpět do redakce. Ale hned vše napravili a poslali zásilku znovu. Měl bych ji dostat zítra. Po obědě mi volala Růženka a nadšeně mi sdělovala, že do Plzně přijede folková skupina Klíč. Z vodopádu slov, který se na mě hrnul, jsem vyrozuměl, že je to přesně to, co Plzni chybělo k dokonalosti, a že na ten koncert nutně potřebujeme jít. Všechno jsem si se zájmem poslechl, a pak jsem nasadil ohromně vážnou masku. Důkladně jsem vysvětlil, že skupina Klíč je vůbec to nejhorší, co jsem kdy slyšel, a vůbec nemám chuť chodit na její koncert, protože by to mohlo mít negativní účinky na můj nemocí stále ještě zdeptaný orgranizmus. Tvářil jsem se do telefonu tak zdrceně a nešťastně, že to působilo dojmem, že bych při třetí písničce prostě nepřežil. "Ale já jsem myslela, že půjdeme," řekla Růženka smutně. "Nepřichází v úvahu," odmítl jsem kategoricky. "Ale nic si z toho nedělej, půjdeme na něco jiného. Třeba na Semtex. To bys nechtěla?" "Hm, no jo, nevadí. Doma je to taky hezký," rezignovala konečně Růženka a já jsem si zhluboka oddechl. Aby bylo jasno, já nemám vůbec nic proti skupině Klíč. Dokonce jsem ji nikdy ani neslyšel, ale zato jsem velice dobře slyšel, že budu už brzy muset vymýšlet dárek k svátku a tady jsem zavětřil příležitost, jaká se neopakuje. Proto jsem, hned jak jsem zavěsil telefon, vyrazil do města a koupil dva lístky do první řady. Ovšem je to překvapení, které Růženka dostane k svátku. Teď to víte vy, a doufám, že jí to neřeknete.

Středa 28. 2. 2001

Při pohledu do kalendáře jsem zjistil, že je to dneska právě rok, co jsem končil civilku. A shodou okolností je to také rok, co jsem platil pokutu za překročení rychlosti. Možná by se mohlo zdát, že rok staré placení pokuty nemá v dnešním zápisu co dělat, ale pozor na to, ta nespravedlnost je stále živá a vrtá mi hlavou do dneška. Předem upozorňuji, že nejsem žádný závodník a snažím se jezdit jako člověk. Dokonce i dbám na padesátku v obci, i když při tom skřípu zubama. Je jen jediná výjimka - v Roudnici pod letištěm je silnice jako mlat a z kopce se svažuje až do města. Kdo tam někdy jel, mi dá za pravdu, že brzdit tam je hřích. Vědí to všichni kromě policistů. Ti si tam na mě vloni počíhali s radarem. O dvě stě metrů dál mě zastavili, obcházeli auto a tvářili se tajemně. Nakonec na mě vytáhli, jestli jsem si vědom nějakého přestupku. Pochopitelně jsem si vědom nebyl. Prozradili mi, že na kraji obce naměřili rychlost 63 km!!! Když to říkali, měli nasazený výraz, jako by jim umřel náčelník. Měl jsem radost, protože v inkriminovaném místě se běžně pod osmdesát nejezdí, takže jsem právem očekával domluvu a přátelské pokynutí na cestu. Ovšem policisté měli na věc jiný názor a usoudili, že dvě stovky budou akorát. Je pravda, že i přes mou vyhlášenou hamižnost nejsou dvě stovky taková škoda, aby mě to trápilo celý rok. Aby si bylo možné představit, jak ďábelský den to byl, je nutné dodat, že jsem jel zrovna z technické, kde ten mamlas usoudil, že moje auto, které před dvěma měsíci bez problémů prošlo, se už nemůže objevit na silnici. Tři sta padesát korun se pochopitelně nevracelo. Domů jsem se vrátil za hodinu, chudší o pět set padesát korun a s pocitem křivdy, který mě trápí do dneška. Už na to radši nebudu myslet. Dnes se mají vyplnit sčítací listy, aby se měli úředníci statistického úřadu v čem popelit. Sledoval jsem se zájmem v médiích jak příznivce této akce, tak i její odpůrce, kteří mě nabádali k občanské neposlušnosti. Nakonec jsem se rozhodl je neposlechnout a sčítací list vyplnit. Popravdě řečeno nejvíc jsem se těšil na sčítací komisařku, kterou u nás byla údajně nějaká hezká dívka. V televizi říkali, že sčítací komisař nesmí vstoupit do bytu, pokud ho sami nepozvete. Ovšem neříkali nic o tom, že byste komisaře nemohli pozvat na kávu. Tak jsme se s Jirkou chystali naší komisařku pohostit. Ovšem pak jsem si uvědomil, že přijde až zítra, když budu v Praze, a o celou akci jsem ztratil zájem. Vsadím se, že by se v celé Plzni nenašel lhostejněji vyplněný dotazník.

Čtvrtek 1. 3. 2001

První březnový den jsem strávil na cestách, takže záznam bude jen velmi stručný a kromobyčejně smutný, protože jsem cestoval autobusem a celý den jsem kňoural až hanba. Vyrazil jsem už v jedenáct hodin, což mi sice vůbec nevyhovovalo, ale nedalo se s tím nic dělat. V Praze jsem byl asi v půl jedné, a v Gradě jsem měl být až ve dvě. Tiše jsem doufal, že v úschovně zavazadel bude dlouhá fronta a uteče mi čas. Bohužel nebyla a čas mi neutekl. Proto mi nezbylo, než se jen tak poflakovat po centru Prahy. V Gradě šlo všechno hladce, podepsal jsem novou smlouvu a přijal nabídku na knihu o Accessu xp. Na odchodu jsem ještě ukořistil nový katalog, abych konečně viděl obálku nové knihy o JavaScriptu. Ta mě enormně zajímala, protože má být údajně ve stylu hvězdných válek. Jsem na to zvědavej. Z redakce jsem šel se svou sestrou na oběd, ale byla nezvykle nervózní, protože má jet na hory, a moc se jí nechce. Tak jsem se ji snažil uklidnit, a abych jí trochu zvedl náladu, řekl jsem jí, že nechápu, jak se chce umět vdát, když ani nechce jet na hory. Ošklivě se na mě koukla a nezdálo se mi, že by se cítila klidněji. Nechápu to. V pět hodin jsem se měl sejít ještě s jedním svým známým, který něco potřeboval. Protože jsme se měli setkat na Poříčí a byl jsem tam dřív, vlezl jsem nerozumně do knihkupectví Černá labuť a pochopitelně mě to stálo tři stovky. Dobře mi tak. Nemám tam lézt, když se znám.

Pátek 2. 3. 2001

Pátek jsem strávil v Rovném, kam jsem jel rovnou z Prahy. Ráno jsem se probudil v naprosté euforii, protože jsem si uvědomil, že od nepříjemných korektur, které konečně včera dopoledne dorazily, mě dělí sto třicet kilometrů, což je, jak jsem usoudil, dostatečně bezpečná vzdálenost na to, aby mi nemohly zkazit den. Nejprve jsem to chtěl oslavit spánkem, ale nakonec jsem si řekl, že daleko lepší bude oslavit celou záležitost dobrou snídaní. A protože jsem nebyl doma celý měsíc, tak než jsem zjistil, co je nového, navštívil všechny babičky, abych jim řekl co je nového, bylo dopoledne pryč. Po obědě jsem jel do Roudnice, protože jsem potřeboval koupit klávesnici a myš. Ač to z ní neuvěřitelně, nesehnal jsem ani jedno. A opět jsem se přesvědčil, že prodejci výpočetní techniky, tak jak jsem je poznal já, jsou skvrnou na čistém štítě charakteru celé společnosti. Asi už jsem se setkal i s větší arogancí a neochotou než u nich, ale nemohu si vzpomenout kde. Ale opravdu nemám rád, když se na mě dívají jako na naprostého imbecila jenom proto, že potřebuju sériovou myš a oni mají jen na USB. A když potom řeknu, že opravdu ani PS/2 konektor mi není k ničemu, už se se mnou vůbec nebaví. Ovšem abych nebyl nespravedlivý. Vím, že jsou i ochotní prodavači počítačů. A jsem rád, že znám všechny tři.

Víkend 3. 4. 2001

V sobotu přijela naše nevěsta i se ženichem a dokonce i s paní Rampírovou, což je nastávající tchýně. Nevím, jak jinak se říká matce budoucího manžela. Ale možná, že když je to opak extchýně, mohla by to být pretchýně. Budu se na to muset příležitostně někoho zeptat. Hanka mi celá nešťastná ukázala svatební čelenku do vlasů, která se jí rozbila. Chtěla vědět, jestli bych ji neuměl opravit. Pochopitelně, že jsem ji opravil, protože bych nerad, aby ta její svatba ztroskotala jen kvůli mě a rozbité čelence. Večer jsem se s návštěvou svezl do Prahy, odkud jsem autobusem pokračoval do Plzně. Vůbec nechápu, k čemu jsou jízdní řády. Autobus, kterým jsem chtěl jet, měl jasně v jízdním řádu uveden odjezd v 19 hodin přesně. Nevím tedy, jaký mělo smysl otálet s odjezdem až do půl osmé. Když jsem si navíc vzpomněl, že se každým metrem blížím k nepříjemné povinnosti zpracovat korektury, ležící na mém stole, je jasné, že jsem měl pěkně zkaženou náladu. O neděli se snad ani nebudu zmiňovat, protože neděle je sama o sobě zvláštní den, který nemám rád, ani nevím proč. Ale když ještě k tomu připočtete sto dvacet stran textu začmáraného červenou tužkou, vyjde vám sto dvacet infarktových situací a sto dvacet dobrých důvodů proč nenávidět svět. Snad to zítra bude lepší.

---