Zoufalství

Vím co si říká člověk nad propastí.

Říká si skočím, tím vše skončí, vše mé trápení.

V duši má ale strach a stín pochybnosti.

Co když smrtí život a má muka nekončí?

A tak stojí zmaten na kraji skály a přemýšlí.

Proč, proč neskočit?

Co má, oč přišel a kdo o něj stojí?

Většinou tam stojí člověk zklamaný životem nebo láskou.

Stojí a vše ho bolí ale poslední krok a shodí tíži zemskou?

A co když ne? Myšlenky se bouří.

A on zjišťuje že má strach, strach z neznáma i když jeho iluze jsou už v kouři.

Přemýšlí a hledá pomocnou ruku.

Jediná pomocná ruka je však ruka času.

Přijme tuto výzvu?

Nebo má na srdci smrtelnou jizvu.

Jizvu co není vidět přec bolí a pálí.

Jizvu co bolestí i po čase i když méně jeho srdce pálí.

Bolest nad ztrátou něčeho co se nevrátí.

Bolest nad strátou iluzí a snů o životě plném lásky.

Člověk jenž miluje poprvé snadno ztratí pojem o ceně lásky.

A tak jí troufale zničí a přijde na to že něco v něm zemřelo.

Duch neposkvrněnosti, dospěl už není ničí, to co umřelo bylo to krásné a neopakovatelné bylo to dětství v jeho duši.

A tak to přijde pro každého člověka, je to první část smrti.

Ale ne každý to tak cítí.

Je to jako by člověk byl louka a odkvetlo první kvítí, vykvete další ale už nikdy ne stejné.