Viděla jsem brečet anděla . . .

Byl tak sám a byl tak smutný,

 slunce v něm viděla jsem umírat.

A ten pohled – dobrý Bože,

nezažiju to už…snad.

Slzy tekly po bílém rouně,

jak černou tuší ho zalily.

Zavíral oči, nechtěl to vidět,

marně se ty dvě tečky snažily.

Šla jsem blíž, snad trochu troufale,

on však záhy mě uviděl.

Lekl se, chtěl vzlétnout,

 jen křídla ztuhlá měl.

V té chvíli spatřila jsem,

co v rukou skrýval přede mnou.

Byl to klíč, klíč od pokoje,

kam smutní lidé jdou?

Viděl v mých očích nechápavost,

snad proto mi do ruky tehdy dal.

Tu věc, jenž tak střežil,

tu, kvůli které se tak rozplakal.

Sotva ten klič na mou dlaň vložil,

já pochopila jsem vše.

Slova ještě nevyřčená,

 k čemu ten klič vlastně je.

Uzamykal moje srdce,

uzamykal moji tvář…

Nevěděla jsem, co mám říci,

ani jak se zachovat.

On vzhlédl ke mně s prosbou v očích,

chtěla jsem umět MILOVAT.

Ruce se třásly,

však já nepovolila.

Klíč zapadl do zámku,

jenž forma srdce odlila. 

Pak anděl vzlétl,

 jak nesmírně se radoval.

I on se uvědomil,

co všechno mi tím daroval.

Teď je mé srdce otevřené,

snad nedělá už drahoty.

Slyšíš?  - Tak pojď !

Vstup tam prosím TY . . .