Pláč

21.dubna 2006

 

            Dneska byl zvláštní den. Každý měl dneska nějakou tu slabou chvilku. Vždyť je taky 21. dubna, 3 dny před přijímačkama.

            Je pátek, a v pondělí nás čeká snad nejhorší den z celé devítky. Je pátek, a všichni, co dělají přijímačky, se snaží naučit co nejvíc. Je zvláštní atmosféra. Mezi naprostou pohodou a až takovým trochu nesoucitem ze strany ostatních panuje velká slabost. Někteří pociťují vinu, proč se nezačali učit dřív. Někdo se naopak těší, až to bude mít za sebou. Zvláštní.

            Všichni kolem nás chodí a přejí nám hlavně hodně štěstí a pevné nervy. Jenže to je ten problém – nervy. Všichni jsou tak vynervování, že mám pocit, že se složí.

            Když už jsme si i my, „účinkující“ , popřáli, poplivali se, a každý odešel domů se učit dál, zůstala jsem před školou sama s několika málo dětmi z nižších ročníků.

            Stojím tam před tou základkou a najednou cítím, že mám v očích slzy. Většinou člověk brečí z bolesti, smutku nebo nanejvýše vzteku. Ale já cítila slzy STRACHU. Je to neuvěřitelném strach a nejistota. Tak chvíli stojím a jen koukám do země. Oči se mi mlží a já si uvědomuju že za 3 dnyse rozhodne o dalších čtyřech letech mého života. Ale ta zem, na kterou jsem koukala byla až moc frustrující. Otočila jsem se. A pak zvednu hlavu a vidím… vidím základku. Vidím tu budovu, ve které jsem si našla přátele, a tu budovu, která mě uplynulých 9 let připravovala na tento okamžik. A já tam stojím a koukám. Vím, že by asi nebylo moudré zařvat na tento barák : „Děkuju!“, ale mám takový pocit, že bych to měla udělat. Přijíždějící autobus mě probere z myšlenek a já se slzami v očích nastupuju a pozoruju majestátně vyhlížejícího koně na čele školy.