*hvězdička, Arial 10

Dílo neprošlo odbornou korekturou.

 

*hvězdička, Arial 10

 

 

„Vydám se na cestu za svým přáním. Musím hledat a najít člověka, který mi ho splní. A nejen to jedno, ale všechny. Vím, že existuje. Mám jeho stopu a půjdu za ním třeba na samotný okraj světa, jestli nějaký existuje, abych si mohla přát. Mnozí říkají, že je to jen bájná bytost z pohádek pro děti, jiní, že je to tajemný zaklínač a čaroděj. Já myslím, že je vším, čím a kým chce být… kdykoli.

Půjdu za ním do ztraceného světa křídel, hradu z písku i do neviditelného města nevyslovených přání. Půjdu za ním kamkoli. Udělám cokoli. Třeba to bude nezapomenutelné dobrodružství nebo jen sen, ale najdu ho.“

 

 

 

 

I.

 

Now I lay me down to sleep

Pray the Lord my soul to keep

And if I die before I wake

Pray the Lord my soul to take

 

 

 

 

„Otevřeš oči a snažíš se vnímat okolí. Zíráš do svého prázdného pokoje a pomalu si začínáš uvědomovat, kde jsi. Všude je tma a ty v podstatě nevidíš nic jiného než slabé obrysy tmavých předmětů. Záře města zalévá ložnici nejasným svitem podobným měsíčnímu, slyšíš vzduch vstupovat přes napůl otevřené okno. Dýcháš ten čerstvý vzduch a víš, že jsi naživu. Jakási nepatrná iluze ve tvé hlavě ti říká, že žiješ.

Právě ses probudil z noční můry. Jsi zpocený, trochu vyděšený a možná dezorientovaný tím, co jsi před chvílí zahlédnul. Pravdou ale zůstává, že sen teprve začíná…“

 

 

„Kdybys měla být jakoukoli pohádkovou bytostí, kým by ses stala?“

Nedokázala odpovědět hned, což od ní ani nečekal, ale její dlouhé váhání ho inervovalo. Netušil a ani nemohl tušit, že měsíční svit procházející oknem gotické katedrály ji rozrušuje, protože tu byl už příliš dlouho. Stále se musela dívat na částečky prachu poletující v modré záři luny a nemohla se soustředit na nic jiného.

„Asi neznám dost pohádek, abych ti dokázala odpovědět,“ pronesla tichým hláskem při výdechu, při pohledu na její ústa, však nebylo patrné, že by se pohnuly.

„Tak z těch, které znáš… jaké pohádky ti vyprávěla maminka před spaním?“

            Neodpověděla. Dokonce by se v jejím pohledu dal zpozorovat výraz prozrazující, že jí ta otázka vadila, téměř až ranila a zabolela přímo u srdce. Ale on nic nezpozoroval, neboť tu byl zavřený moc dlouho. Tma vyjedla jeho bystrý zrak.

„Nevzpomínáš si snad na svoji maminku?“

„Ne,“ odpověděla Alenka klidně s bradou opřenou o ruku, „nevzpomínám si na ni. Ty si pamatuješ svoji maminku?“

„Vychovával mě otec, na něj si pamatuji dobře… na matku si skoro nevzpomínám. Víš, myslel jsem,“ pokračoval dál, aby ospravedlnil svoje jednání, „že když jsi tak mladá, tak že si ji budeš pamatovat dobře.“

„Dospělí si pamatují víc než děti, ale ty si na ni stejně nevzpomínáš.“

„Máš pravdu. Tady je to stejně jedno – tady nemohu dělat rozdíly mezi nikým, kdo se naučil lidské řeči. Nabyli jsme společné absolutno, ale duše každému zůstala.“

            Bylo na něm vidět, že chce mluvit a ještě více konverzovat, ale jeho témata Alenku nepřitahovala, spíše naopak. V hlavě mu běhalo tolik otázek, ale v ten moment se všechny slily v jedinou a on je nedokázal rozpoznat. Už už se nadechoval k vyslovení své další pusté fráze zformované do tázací věty, když ho přerušila rozpoznav jeho úmysl.

„Neptej se mě na nic, nechci odpovídat.“

            Ta věta ho zarazila. Z ničeho nic měl pocit, že do něj vidí. Připadal si strašně zranitelný a vzápětí i uražený, že takto, podle něj hrubě, ho odmítla. Ona, které bylo tak málo v porovnání s ním, ho odmítla poslouchat. Cítil se dotčen a začal přemýšlet nad tím, kde udělal chybu při uplynulé debatě.

            Alenku netrápila křečovitost dialogu, jelikož měla v hlavě naprosto jiné myšlenky. Věděla, že se musí opět vydat na cestu, která ji snad dovede zase blíže k jejímu cíli. Ale aby mohla pokračovat, musela spát a jíst, avšak ani jedno, ani druhé nechtěla, a v podstatě nemohla, hledat v této prázdné kapli vzpomínek. Proto nechala svého nového známého v zamyšlení a pomalu opustila toto temné místo, jenž vystřídala noční tma Temného lesa. Dnes v noci se stane jeho jediným obyvatelem.

 

 

 

 

II.

 

„Nadpřirozený svět kouzel neexistuje, smiř se s tím. Je jen jedna realita – ta naše.“

„Ráda bych tomu věřila, ale obávám se, že mě o tom nedokážeš přesvědčit, i kdybys použil všechny svoje dovednosti,“ oponovala mu živým tónem, který ho vyprovokoval.

„Hledáš neexistující bytost ve světě, který má své pevné hranice a řády. To vše už bylo prokázáno už dávno!“

„Stačí věřit…“

„Věř si čemu chceš, ale tím svět nezměníš.“

„Svět kolem je jen představa navozená naším tělem, které dává mozku představu o okolí. Ale omámíš-li své smysly a uvěří-li mozek, pak omámíš i realitu vnímanou právě teď.“

„Klam, lži, iluze! Chceš žít v iluzi?“

Zamyslela se. Po chvíli si uvědomila, že tento otrávený pesimistický filozof ji zatáhl do konverzace o věcech, o kterých nic neví. A proto se vrátila k otázce, která ten rozhovor začala.

„Pořád jste mi neodpověděl na moji první otázku…“

„Tohle byla moje odpověď.“

            Jen ztrácela čas s člověkem, který ji čímsi připomínal toho člověka v kapli, ale neuvědomovala si čím. Nedokázal ji poradit, ale alespoň ji dal něco k jídlu. Sám nic nejedl, asi nepociťoval takové potřeby, namísto jídla pil. Možná by se hodilo slovo chlastal, neboť první, co nabídl Alence, když ho poprosila o něco k snědku, byla láhev ginu. On sám gin nepil, říkával, že je to příliš cenné pití, než aby ho jen tak pil bez větší příležitosti, ale jí ho nabídnul, protože v ten okamžik u něj byla hostem.

„A znáte ho?“ zeptala se, když dožvýkala ukousnuté sousto.

„Slyšel jsem o něm… ale jen útržkovitě.“

„Povězte,“ prosila Alenka, „co všechno jste o něm slyšel?“

„Jen samé bajky… ostatně stejně jako on sám je bajka… prý pije lidskou krev,“ jakmile vyslovil poslední slovo podíval se na ni svérázným pohledem útočníka. Jeho cíl byl jasný, všemi prostředky ji odradit od svého cíle a ukázat ji cíl nový – sebe.

            Nevěděla, co má říct, aby neutralizovala jeho tvrzení. Tak raději neřekla nic a zakousla se do dalšího sousta z bohaté nabídky jídel na stole, u kterého seděli.

„Nechápu tě…“ vyslovil filozof/blázen vrtíc hlavou, „stejně tak jako nepochopím jiné lidi, jako jsi ty. Bylo jich zde hodně před tebou a nejspíše jich tu ještě hodně projde. Vidíš támhlety dveře?“ a ukázal na vchodové dveře, kterými vešla i ona, „tak tudy jste všichni přišli a tudy zase odejdete. Jeden jako druhý a nic se nezmění. Jsem jen další bod na tvé cestě za poznáním pravdy a stejně tak jako nikoho před tebou, tak i nikoho po tobě asi nedokáži přesvědčit o své pravdě…“

„A jaké je Vaše pravda?“

„Jsi ještě moc mladá, než aby se ti mé knihy dostaly do rukou a i kdyby, asi bys je stejně nechápala tak, jak je nechápou i mnohem starší a vzdělanější lidé než jsi ty.“

„No a ta pravda, Friedrichu?“

            V ten okamžik se oba zarazili nad podivuhodným faktem, který vyvstal z její otázky – odkud zná jeho jméno, když ho ztratil, jakmile se dostal sem? Vyšší moc však nadělila oběma jen krátkou paměť na takto důležité a fatální věci, proto na předešlé oslovení oba rázem zapomněli.

„Pravda je ukryta hluboko v nás a postaráme-li se o to, abychom nepromarnili své životy a alespoň ve volných chvilkách ji hledali, pak bude člověk před smrtí vědět, že udělal alespoň to nezbytné minimum, aby se stal tím, kým byl předurčen se stát. Nejhorší na tom je, že se předurčuje každý sám. Každý sám se má stát nadčlověkem dle svých hodnot.“

            Moc mu nerozuměla, ale jídlo ji chutnalo, a proto byla spokojená. Blázen pokračoval dál v monologu o svém díle a chvílemi to vypadalo, že se opájí svojí vlastní dokonalostí, ale Alence ležela v hlavě poslední otázka, kterou mu chtěla položit. Musela počkat až domluví nebo alespoň na chvíli přeruší tok svých myšlenek.

„Neporadíte mi, kudy bych měla jít dál?“

„Myslím…“ na chvíli se zarazil, jelikož si nebyl vůbec jist odpovědí, „myslím, že bys měla jít na jihozápad. Tam je spousta míst, kde bys mohla uspět, ale nic ti nezaručuji.“

            Jen se na něj nejistě koukala a přemýšlela, kde se jihozápad nachází. Měla štěstí, protože zpozoroval její nejistotu a jen dodal jakýmsi otcovským tónem, který se u něj takřka nikdy neobjevil:

„Je to tímto směrem,“ a ukázal rukou na jedinou cestu, která byla vidět z jeho domu, „po pár dnech chůze bys měla narazit na větší cestu, která tě povede dál. Pokud by ses ztratila, tak se snaž opět najít tu cestu a nebo se vydej opět původním směrem a po čase bys ji měla zase nalézt.“

„Děkuji Vám, pane.“

            Poděkovala mu způsobem, jakým to dělají malé roztomilé holčičky z dob, kdy žil, což ho velice potěšilo. S jeho dovolením si vzala pár věcí na cestu a odešla. On, pohroužen do těžkých myšlenek o sobě samém se vrátil k nejasnému pocitu, který zazářil v jeho srdci při náhodném oslovení, ovšem na jméno, kterým mu řekla, si nemohl vzpomenout.

 

            Stála na prahu malé lesní cesty, která vedla do hlubin Temného lesa. Podle toho, co slyšela předtím, je dům blázna poslední zastávkou před jeho východní části. Stále pozorovala temný stín zahalující jedinou průchodnou cestu, zhluboka se nadechla a vykročila vstříc dlouhému a namáhavému putování. K jihozápadní hranici Temného lesa to mělo pěšky trvat pět dní.

 

 

 

 

III.

 

„No řekni, byl by to hřích, nejít do ní…“

„Pro mě by bylo hříchem nedokázat říci ne.“

„Cože?! Ty bys do ní nešel?“

„Teď nemluvím o ni… je fakt pěkná… mluvím obecně.“

„Nedokázat říct ne… to znamená dokázat říct ano. Takže bys do ní šel?“

„Mám na mysli odlišný druh hříchu než ty… chápeš?“

Neodpověděl. Jen zůstal sedět ve stejné poloze jak byl. Zareagoval otočením hlavy, až vyslovil otázku. Měl v očích podivný výraz, jako by se mu chtělo zvracet:

„Chceš to vysvětlit?“

            Kývnul hlavou.

„Rozlišuji tři druhy hříchů – primární je prapůvodní, křesťanský; ten vnímám z křesťanského pohledu celibátu. Ten na mysli nemám. Tys měl na mysli sexuální hřích, který je pro tebe definován 120 dny Sodomy od markýze de Sade – bavili jsme se o tom – jež ani ten já nemyslím. Sexuální hřích bych dělil na dvě skupiny – tělesný, podle de Sada, a psychický, kterým činíš zlo někomu jinému. Kdybych to převedl do normální řeči, tak sexuálně-psychickým hříchem je někoho podvést – třeba dívku nebo manželku. Vysvětlím: sex, nazvěme takto akt fyzické lásky, je tělesná záležitost a tudíž je podřazena psychické a má-li čin psychický podtext, v tomto případě získání krásné dívky a dokázání si něčeho, zařadíme tento čin do psychických hříchů, jelikož tímto činem způsobíme bolest svému partnerovi, dozví-li se o něm a navíc ubližujeme své družce nebo druhovi jen psychicky, nikoli tělesně. Ty jsi měl na mysli tento hřích, ale já jsem měl na mysli třetí druh hříchu – Můj hřích.

Můj hřích není snadné definovat, jelikož pro každého člověka se definice liší a pro každého z nás sestávají Jeho hříchy z jiných činů. Tvůj hřích může zahrnovat hříchy všechny předchozí, nebo je naopak popírat, ale pravdou je, že každý člověka má Svoje hříchy. Jsou-li jeho hříchy definovány pouze Biblí, pak Jeho hříchem je hřích křesťanský. Je-li Jeho hřích překročení de Sada, pak je Jeho hřích zařazen jako sexuální. Pro mě ovšem existují vyšší stupnice hodnot než jen de Sade a Bible – řídím se vlastní morálkou, která by se mnohdy za morálku obecnou nemohla počítat, neboť je morálkou pro mě a je vytvořená mnou. Hříchů je v tomto případě víc, ale stanovím-li si, uvedu jako příklad, že je hříchem neodporovat a neprosazovat svoji vůli v případě, kdy chci, je mé konání hříchem. Nechci zmiňovat jiné skutky, které jsou pro mě hříchem, ale uvedený příklad snad stačí k pochopení. Pro mě neexistuje sexuální hřích ať už tělesný nebo psychický, ale to, že bych nedokázal odporovat nějaké nechutné praktice z de Sada, by bylo pro mě hříchem. Už jsi to pochopil?“

„Takže bys do ní šel.“

„Jo, a teďka bych si šel zahrát snooker.“

            Tento rozhovor nezaslechla, neboť byla příliš daleko od nich. Ale i kdyby je slyšela nebo viděla, pak by stejně šla pryč, protože kdo by se chtěl dívat na dva kohouty namalované na ploché straně žulového kamene?

 

 

 

 

IV. Oddíl A: Cirkus

 

Hudba zněla lesem. Nebyl to však zvuk malebný, to nikoli. Měl daleko k jazzu, ale blízko k skřípotu a čím víc se přibližoval tento zvuk připoutávající pozornost, tím více získával své rysy, tím více se stával nesnesitelným. Co za předmět musí vydávat tak hrozný zvuk? Kdo je za to odpovědný?! Jen dále. Jste vždy vítáni…

 

„Dámy a pánové! Ladies and gentlemen! Dammen und Herren! Vítejte na největší show pod jasným sluncem!“ řval divně oblečený chlap  na všechny strany, „Vítejte u nás a buďte vítáni, neboť právě dnes – ano, slyšíte dobře – právě a pouze dnes můžete slyšet neslýchané, vidět neviděné a zažít věci naprosto nepopsatelné! Jen dále! Jste vítáni!“

Otočila se na něj a spatřila hlasatele, který byl oblečen přinejmenším zvláštně. V dámském klobouku s třásněmi, pestrobarevném saku a neidentifikovatelných kalhotách si vykračoval po zvýšeném pódiu a svolával všechny  na velkolepá představení. Jako když archanděl trubkou svolává všechny mrtvé k poslednímu soudu. Dlouhé, ale silné tělo, protáhlá tvář a velké ruce. To vše se pohybovalo v jakých si jako by naučených orbitách. Nešlo si ho nevšimnout, nešlo si ho nevšímat, nešlo jej neposlouchat.

            Když se Alenka rozhlédla kolem, nespatřila davy lidí, které by byly nedočkavé uvidět něco neobvyklého. Vlastně neuviděla nikoho. Obraz viděný z jejího místa byl přesně takový, jak si vždy představovala ve svých snech, že by měl vypadat cirkus nebo pouť. Jen jedna věc chyběla – lidé. V noci, jaká byla tehdy, ozařované jen několika přenosnými lampami a světly oken připomínalo náměstíčko celého tábořiště spíše město mrtvých. Ale koho pak svolává ten podivný hlasatel? Neviděla nikoho kromě něj. On se stále promenádoval po svém pódiu, jako by nezaujat její přítomností, jako by si ani nevšimnul. Přiblížila se k němu a v tu chvíli se hlasatel zaměřil jen na ni. Stále s hlasnou troubou v ruce:

„Ale, ale!  Copak to tady je?! No jen neboj a pojď blíž. Já – tě nekousnu ani nikdo jiný. Je pojď dál, překroč práh, překonej svůj strach a vkroč do světa, který nijak jinak nepoznáš. Svět kouzel, svět barev… krásný svět v tvé hlavě. Pociť to všechno na vlastní kůži. Poznej náš svět!“ a ukázal svými dlouhými prsty na velké dveře hlavního vchodu vyzdobené těmi nejparadoxnějšími malbami napodobňující kouzelné tvory ze snů, které se naráz otevřely a z jejich středu vyšlo nejasné světlo fialové barvy rozptýlené v kouři.

„Já ale nemám peníze, abych Vám zaplatila za představení,“ odpověděla Alenka na jeho výzvu hledíc v tvář duševní zrůdě z rodu homo sapiens.

„Jsi vítána, Alenko! Pojď dál…“

Dořeknuv tato slova se sklonil až ke kolenům a oběma rukama nataženýma směrem ke vchodu ji naváděl na cestu. Ve chvíli, kdy se Alenka odvážila vkročit na první práh dřevěných schodů vedoucím ke vchodu, se všechny ty šílené obrazce sloužící jako výzdoba ožily a daly se do pohybu. Jako by každý z nich zpíval svoji píseň, jako by každý z těch snových stvoření a kreatur měl svůj nástroj, který byl jen jedním v celém orchestru. A tento orchestr hrál a vábil ji do svých útrob, odkud nebylo snadného úniku. Ale strach už opadnul, věci jako hlad nebo chlad už nepociťovala. To, co uviděla ji naplňovalo po celou tu dobu, kdy vkročila dovnitř, avšak tehdy ještě netušila, že to, co bude následovat, zůstane v její duši už navždy. Skryto a utlumeno, ale přítomno a živo.

 

 

Oddíl B: Určeno pro dospělé

 

Křik, jásot, tanec, smích i pláč se rozléhaly po celé hale a hlavním sálu budovy šlechty z osmnáctého století. Všude bylo spoustu žen, které byly spoře oděné zato pestře namalované, a hostů, jenž zde trávili čas. Víno teklo proudem, šampaňské se chladilo a ženy se smály. Kněžny lásky…

„Ahoj, zlatíčko!“ promluvila jedna z nich na Alenku stojící jako zaražená kousek od středu rozlehlé haly, „jak pak se máš? Nemáš na něco chuť?“

Hned byly u ní další dívky a ženy, které se smály, ptali se ji na spoustu věcí, na které Alenka mnohdy nenacházela odpověď, a brali ji za ruce a tančili s ní. Byla-li hladová, dali ji najíst, měla-li žízeň, dostala napít a začínala-li se nudit, pomohli jí bavit se. Ale byla to vůbec Alenka, kdo tančil a smál se? Nikoli, byly to jen duchové, kdo tančí, když její samotné bezvládné tělo leželo na zemi. Nebylo mrtvé, ale bylo jako loutka bez loutkaře. Jen duše samotná, která svázána mocí silných duchů musela poslechnout, byla schopná pohybu.

            Alenka hned nechápala, co se děje. Vždyť koho by to jen napadlo?! Směješ se, bavíš se a nesleduješ okolí jinak, než periferním viděním, které pomalu dosluhuje. Stačí pohled stranou a sekunda vnímání, aby bylo vše jasné. Když uviděla své tělo, první reakce následovala pozvolna, jako rozjíždějící se vlak, který pak jen těžce zastaví. Avšak to nebyl vztek, co míchalo její krev, ale zklamání nad lidmi, kteří se zdáli být tak hodní.

 

„Zklamání, děvenko? Ha! To už je tvůj problém!“

„Snad se nám tady nerozbrečíš?! Ale no tak, usměj se na nás…“

 

„Jak je to možné, že jsem tady, ale vidím se i tam dole?“ zeptala se Alenka jednoho z hostů.

„My se známe?“ jako by nezasvěceně reagoval člověk.

„Zatím ne,“ odpověděla, „já se jmenuji Alenka.“

„Těší mne, Alenko. Vidím, že sis vzpomněla na své vychování. Jsem rád, že tě poznávám… jmenuji se Iks.“

„Také mne těší pane X.“

„Ó, prosím! Říkej mi Iksi … na co ses to ptala poprvé?“

„Chtěla jsem vědět, co se to děje… tady, teď.“

„Nejlépe to vystihuje heslo ,free your mind!‘. K čemu potřebuješ tělo, aby ses mohla dobře bavit? Stačí si přát a je splněno. Nemusíš se svazovat fyzikálními zákony vesmíru. Když chceš létat, pak stačí jen chtít!“

„Já ale nechci. Mě je dobře i na zemi. Kdybych měla jenom létat, tak bych se z toho studeného větru mohla i nachladit… nevzala jsem si s sebou nic teplejšího na sebe.“

„Ty se nemůžeš nachladit, tak lítej. Užívej si ten pocit dokud můžeš! Copak to není zábava?!“ téměř zakřičel X. a udělal piruetu ve vzduchu, pak kolem Alenky.

„Ale já nechci. Mám strach z výšek…“

„Strach? Strach, že spadneš a něco si uděláš? Nechtěj mě rozesmát…“

„Mám závratě.“

„Nehraj si se mnou. Nehraj si nikdy s nikým, děvenko. Mohla by sis ublížit…“

„Omlouvám se Vám, nechtěla jsem Vás urazit. Promiňte mi to, prosím,“ omlouvala se provinilým hlasem.

„Cha, Cha! Vždyť přece o nic nejde. Jestli chceš být zase tam dole, tak jen řekni a stane se to…“

 

 

Oddíl C: Živá / Mrtvá

 

Temnota mě pohlcuje Všechno co vidím je absolutní horor Nemohu žít Nemohu zemřít Uvězněn ve svém těle Chycen do pasti

Bůh mi odebral zrak

Odebral sluch i řeč

Bůh odňal mé ruce

Vzal mi nohy

Dal mi život v pekle

 

 

 

„Vždycky jsem chtěla mít děťátko…“ zněl tenký zpěvný hlas pokojem.

„Kdo jsi?“ zeptala se Alenka.

„Aby to byla holčička. Pojmenovala bych ji Amber.“

„To je krásné jméno. Já se jmenuji Alenka a ty?“

„Jak ten čas plyne… ještě včera byl den a dnes je jen tma.“

„Jenom se slunce schovalo za hory, abychom si mohli odpočinout. Zase vyjde na druhé straně… zase ráno.“

„Naděje… jak člověk ztratí naději, sluneční paprsky už na něj nedopadají.“

„Mohu ti nějak pomoci?“

„Všude je tma. Jen černočerná tma.“

„Neztrácej hlavu, určitě se najde řešení…“

            Alenku přerušil smích vycházející z rohu místnosti, kde stál noční stolek. Když se tam podívala, neuviděla ve slabém světle lamp nikoho, ale smích podobající se mladému muži zněl dál.

„Je tam někdo?“ zeptala se Alenka tím směrem.

„Ty si vážně myslíš, že tě vnímá?! Chi chi… jen se na ni podívej. Podívej se na ni… snad si nemyslíš, že mluví s tebou?“

„…jen jednou bych chtěla zažít ten pocit. Jen jednou…“ zaznělo do prázdna.

„A s kým jiným by měla mluvit? A vůbec,“ rozčilovala se Alenka, „kde jsi? Ukaž se, ať tě vidím a řekni, kdo vlastně jsi!“

„Příliš se ptáš, málo se dozvíš… to nevíš?!“

„Tak odpověz!“

„Jen se podívej… dobře se podívej,“ v tu chvíli se nad nočním stolkem začal objevovat nejasný obrys mluvící bytosti. Pod světly stolních lamp se objevil tvor nepodobný na nic, co Alenka znala, „je mrtvá! Zakalenej zrak, studený tělo, psychopaticky narušená mysl… ty to necítíš?“

„A co?“

„Smrad. Už mám po krk toho hnusnýho odpornýho pachu, kterej z nich táhne… není to jen jako hniloba z nevyčištěnejch zubů, není to vodpornej pot v podpaží, ani smrad z tejden nemytý píči vojebaný šlapky… je to zkurvenej mrtvolnej pach, kterej je jako mor – vžírá se do oblečení, do kůže i vlasů… nesnesu ho a ji taky ne!“

            Svojí mohutnou tlapou ji zezadu chytil za vlasy, přitáhl si nejprve její hlavu trošku dozadu a v okamžiku, kdy vyslovil poslední slovo, ji s nepopsatelnou nechutí v obličeji jakoby odhodil. Mrtvé tělo dopadlo s dunivým nárazem na dřevěnou desku stolu před sebou, kde zůstalo ležet její torzo. Oči i ústa stále otevřené, jako by zemřela v nádechu. Pohled směřoval do prázdna, fialová kůže se stářím začínala na některých místech loupat.

„V dnešní době je přirozenější spíš to, když se ti tvé vidění změní na černobílý obraz, než vychovávat děti…“

„Vzpomínám si, jako by to bylo ještě včera...  slunce svítilo a jeho paprsky dopadaly...,“

„…Kde Ty se tady bereš?!“ zeptal se, jako by nikdo jiný nemluvil.

Alenka se na něj podívala, jak stojí přímo před ní na stole a nevěděla, zda mluvil k ní, pak její zrak sklouznul k mluvící dívce, která měla hlavu položenou na stole ve stejné poloze, když dopadla. Dívala se jí přímo do očí, pozorovala její ústa – stále se hýbala, stále vydávala tóny a zvuky měnící se ve slova a věty. Pohledem upřeným na její křivku rtů pozorovala jemný detail. Po chvíli jí připadlo, že něco není v pořádku, něco je jinak, než má být.

„Ty mi nevěříš, že jo?“

„Promiň... na co ses ptal?“

„Ty mi nevěříš, když ti říkám, že už je po ni, že ne?!“

Ještě jednou se podívala do polootevřených úst. Nehýbal se jí jazyk. „Teď už ti věřím... kdo jsi?“

„Za daných podmínek a okolností by se dalo říci, že sem tvůj přítel. Možná i jedinej, komu můžeš věřit.“

„Proč bych ti měla věřit?! Vždyť neznám, ani tvoje jméno.“

„Pojmenování je nepodstatný a sama to moc dobře víš. Nezáleží na tom, jak zní mý méno, jde jen o to, že tady sem.“

„Jak to myslíš?“

„Neptej se, co můžeš udělat ty pro mě, ale co já můžu udělat pro tebe... Ty nemáš žádnou moc, nemůžeš dělat vůbec nic. Jsi odkázána na mou vůli!“

Nevěděla, co má říci, proto neřekla nic a raději přemýšlela nad významem již vyřčeného.

„Kdybych chtěl,“ pokračoval dál, „můžu ti pěkně znepříjemnit život, třeba tím, že tě tu nechám, než by ses zbláznila... hmm,“ na malou chvíli se zastavil, aby si ji mohl pohodlně prohlédnout, „nebo bych ti moh‘ pomoct z tady tý pasti.“

„Máš na mysli tento dům?“

„Domem bych to raději nenazýval, ale pokud máš na mysli tohle místo, tak jo,“ přiskočil k ní a rukou ji přidržel ústa okamžik před tím, než stačila cokoli vyslovit. Následně se obtočil okolo ní a jako ďábel, který chce získat něčí duši. Pokračoval:

„Ne... nemusíš nic říkat. Vím, co bys chtěla říct a má odpověď je předem daná – cena je nízká... kdybych byl zlej, mohl bych po tobě chtít třeba tvůj rozum... ale já nejsem žádnej šílenec, navíc – k čemu by ti pak byla moje pomoc, kdybys už neměla rozum, že? Už bys nedošla svého cíle...“ objevil se z druhé strany její tváře, „a ty ho přece chceš dosáhnout...?“

„Co bys tedy chtěl?“

„No ano – jen maličkost. Věc tak malichernou, tak postradatelnou, že někdo by mě považoval za blázna, ale přesto... vidím, že máš spousta prstýnků... tak co kdybys mi jeden dala? Třeba tenhle,“ a ukázal na prsten na jejím levém malíčku.

Alenka se na něj podívala, ale zaváhala:

„Ten ti nedám. Proč chceš právě ten?“

„Líbí se mi,“ odpověděl vyhýbavě.

„Proč si nevybrat nějaký jiný? Třeba tento je nejnovější – podívej, jak se leskne.“

„Ne. Nebudu tě přeci okrádat...“

„Má pro mě zvláštní hodnotu, nemohu ti ho dát.“

„Ale to já přeci vím, právě proto se mi tak líbí – právě proto ho chci!“ s posledním slovem jakoby přímo zaútočil, ale jednalo se jen o mocensky zastrašující gesto z proxemického tance.

 

* * *

 

„Ale, ale, ale...“ ozval se hlas, který Alenka neslyšela už tak dlouho, „stále tady?“

„To jsi ty?“

„Chi chi – to zní, jako bych byl jedinej, na koho tady čekáš. Jak je to dlouho? Tři měsíce? Čtyři? – divím se, že ti zůstal zdravý rozum,“ procházel se kolem ní, jako totalitní diktátor, který přišel navštívit tajného politického odpůrce v jeho cele. Ona seděla s rozmazanými stíny kolem očí na špinavé podlaze opírajíc se o zeď, kde nesvítilo žádné světlo kromě zašpiněné dohasínající žárovky na druhém konci místnosti se zelenými zdmi.

„Jak se ti tady líbí? Když se tak na tebe dívám, tak mi nepřipadá, že by se o tebe nějak starali. Spíš navopak. Řekni, jaký to je být zavřená po tolik tejdnů s šílenýma psychopatama a schizofreníma feťákama? Nejspíš sis zkusila i pár jejich dobrůtek – s normálníma drogami se to nedá srovnat... tyhle člověka vodpálkují až na Saturn a mezitím ti vymačkají duši i střeva jako grapefruit, ne? Zkusilas to, co nazývaj absolutní tma? A to byl teprv začátek. Řekl bych, že tě bili... možná i znásilnili,“ přišel k ní a sklonil svoji hlavu těsně k jejímu uchu, zašeptal, „a to všechno může skončit... ještě pořád ho máš.“

Alenka se podívala na svoji zkroucenou krvavou ruku se zlomenými a špinavými nehty, modráky a drobnými šrámy, kde na malíčku se pořád držel prstýnek.

„No jak chceš,“ už odcházel, „ale neboj, ještě se uvidíme – za rok. Třeba budeš moudřejší.“

„Stůj!“

Jeho kroky se zastavily, když se od všech koutů odrazilo cinkání kovu. K jeho nohám se dokutálel stříbrný prsten. Sehnul se a zvedl jej z betonové podlahy. Chvíli si ho prohlížel, pak jej sevřel pevně v pěst: „moudrá Alenka!“

 

 

 

[ S c i l e n c e ]

 

 

„Už jsem se rozhodl.“

„Rozhoduješ o mé existenci?“

„Chtěla jsi být čarodějkou, ale nestane se tak. Magii se nelze naučit.“

„Odkud víš, že chci čarovat?!“

„Budeš ledovou královnou!“

„O mém životě nerozhoduješ. Ni ty, ni jiný!“

„Od teď a navždy…“

 

 

 

 

V. Zápisky mrtvého génia

 

Jaký to je? Jaký teď prožívám stav? Neptejte se mě na to!

Nedokážu ani psát... psát! psát! panebože - umělým jazykem teď něco psát?!

umělý jazyk   umělý jazyk   umělý jazyk  ...

je to hrozné... proč zrovna takto? kurva!

Psát básně od nikoho nikomu

takové to je, to alternativní vnímání

Vesmíru - Světa - Přírody

děvka.

Opět jsem strháván múzami močálů a bažin, odkud jsem utekl před několika lety

Paměť jde vymazat, ale jizvy zůstanou

Duše i tělo - i mysl stvořitele

Chtěl jsem napsat Stvořitele s velkým S

A zhanil jsem jeho existenci

zasrané jsoucno

NEJSOUCNO

JSOUCÍ NEJSOUCNO A NEJSOUCÍ JSOUCNO

to není to stejné...

leze mi to na mozek - svět mě moc vyčerpává

Nebo je to těma lidma? Jsou divní, fakt magoři

všichni, i já mezi nima

 

Píšu básně v umělém jazyce od nikoho nikomu

umělý jazyk   umělý jazyk   umělý jazyk     ...

takové to je, to alternativní vnímání světa

Teď už s klidným svědomím mohu napsat Stvořitele s velkým eSs

Jaký to je? Jaký teď prožíváš stav? "Neptejte se mě na to!"

 

Copak není života, pro který by nestálo za to zemřít?

 

Je to už dvanáct let a devět měsíců, co jsem tady. Zavřený a uvězněný v absurditě fantasmagorie, ale stále svobodný. Svobodný fyzicky, protože má duše i rozum byly deformovány tímto prostředím, myšlenky byly překrouceny, pravda ztracena – stejně jako můj cíl. Už ho dávno neznám, nepamatuji si jej... byl to pomalý a nebolestný proces, který jako virus zahltil moje čisté vnímání. Nejprve vidíte normálně, pak jen odlesk v zrcadle a nakonec je všechno vzhůru nohama, ale už vám nikdo nepoví, kde je nahoře a kde dole, protože v tu chvíli je to stejně jedno. Je to jedno i teď. Brouzdám prázdnými hlavami a hledám odpovědi na otázky, které jsem dávno zapomněl a to prostředí kolem je jen iluzí. Jen stínem.

Vše se zdálo být tak jednoduché! Stačilo jen dohrát jejich hru a vyhrál bych. Ale hra to nebyla a já si začínal myslet, že je to druh logické hádanky nebo... snažil jsem se nalézt řešení, ale snažil jsem se zbytečně – žádné řešení nikdy neexistovalo. Hledal jsem tedy alespoň smysl dramatu, komedie a tragédie zároveň, které se odehrávalo všude kolem, ale jediné, co jsem nalezl, byl stav podléhající sprosté náhodě pravděpodobnosti. Je to hra. Hra a já jsem její součástí, jsem figurkou v poli. Už nechci být! Chci ven, dostat se odtud pryč a vrátit se tam, odkud jsem přišel – ale to je nemožné. Změnil jsem se a zpět se metamorfovat nehodlám. Chtěli mě pohltit? Povedlo se jim to. Považují mne za svého. Jsem tady a dokud mě znovu nezabijí, budu.

 

 

 

 

VI. Pohleď na člověka, který spolknul celou moudrost světa – tedy pokud to dokážeš

 

bubny

masivní údery bubnů. všude.

vše zní zlověstně, strašidelně

jako ve tmě - - - - - !

spící obr, dýchá

je vinen svým životem, existencí

přejde přes hory, přes moře

nejsou žádní bohové, které by nenáviděl

je mu to jedno

ctí jen okamžik, přes hory, přes moře a přese mě

bozi mu nejsou nakloněni

polibek?

zabíjí

dýchá tento vzduch a sdílí tento moment s tebou

a ty ho prosíš, zemři nebo je zabij všechny

tak vinní, tak vinní - jsem vinný taky

zmatek

podrž mi dech, prožij tento okamžik se mnou

podřezáváš mi krk

přejde přese všechno, projde přese mne

projde mnou

budoucnost a teď

krásný vesmír

vidím ho, sleduji jej - TEĎ

 

 

„Ty prý jsi ten nejchytřejší…“

Neodpověděl ji, jen se na malou chvíli odtrhl od četby, podíval se na ni smrtícím pohledem šelmy, která při zpozorování kořisti přimhouří na chvíli oči, aby řádně zaostřila, a vybere okamžitě nejzranitelnější místo.

„Proč jsi tady?“

Po dlouhém váhání promluvil do temného ticha svým znuděným hlasem:

„Jdi pryč.“

„Slyšela jsem, že tu nemáš moc návštěv a že prý jsi tady uvíznul před dost dlouhou dobou. Přesto mě vyháníš… tak by se přece nezachoval chytrý člověk…“

„Arogance, samotářský génius, equilibrium,“ zněla stroze, a pro Alenku velice nejasně, odpověď.

Chtěla se zeptat, co je to equilibrium, ale pomyslela si, že by si o ní mohl začít myslet, že je hloupá. Chtěla začít přemýšlet nad nějakou otázkou, aby se něco dozvěděla, když už je tady, anebo aby alespoň narušila to tíživé ticho, které je obklopovalo.

„Myslím si to a ty to nezměníš… a na nic se mě neptej, stejně bych ti nic neřekl.“

Po chvíli váhání se Alenka konečně odvážila se zeptat:

„Co tady dole jíte?“

„Nic… nepotřebuju jíst,“ odpověděl jí s hlavou skloněnou nad starou knihou. V hlase bylo cítit, jak moc jí opovrhuje a jaký je to pokrytec – ukájel se svou vlastní dokonalostí a nepřipouštěli si, že by mohl existovat někdo lepší než je on sám.

„Já ano. Vlastně bych si něco dala… mám docela hlad.“

„Tady nic není,“ přidal do intonace i otrávenost a trochu lhostejnosti.

„Hmm… a je tady vůbec něco?“

„Vidím, že se tě jinak než konverzací nezbavím…“ tvrdil, když zvedal hlavu od prázdných stran knihy, „… je toho tady spousty. Záleží, co potřebuješ.“

„Něco k jídlu. Už jsem od rána nic nejedla.“

„Už jsem řekl, že tady nic k jídlu nemám.“

„Kdy jste naposledy viděl květinu?“

„Cože?“ byla cítit jeho překvapenost otázkou.

„No květinu… kdy jste naposledy nějakou viděl?“

Musel se na okamžik zamyslet: „Včera odpoledne.“

„A kde to bylo?“

„Bylo…“ v jeho očích zářil sen, „bylo to v mé zahradě. Překrásná lilie v barvách, které se nedají popsat.“

„Ale tady není denní světlo, kde je ta zahrada?“

„Jsi chytrá. Víš, že nemůžu ven… ta zahrada je stovky a tisíce let ztracena v mé minulosti.“

„To je mi líto…“

„Takový je život. Říkává se to ještě?“

„Nevím,“ pokrčila rameny, „ještě jsem to neslyšela.“

            Nastalo ticho. Prohlížel si ji, ale nikoli jako objekt sexuálního zájmu. Pohlížel na ni jako na čistou bytost zjevující se v jeho snech. Nepociťoval touhu ani vášeň, cítil život. Čerstvý dech živé bytosti.

„Zlo? To je to, o čem chceš mluvit? Nebo snad o něčem závažnějším? …začni.“

„Nevím jak.“

„Víš, proč jsi tady?“

„Kde?“

„Ty ho hledáš, ale jsi jako ztracený koráb bez kapitána a navigátora, co se jen toulá po moři a jde za svoji vidinou. Vidina nejasného cíle, pocit vítězství a výhry... uvědomuješ si, že je to zoufalý boj?“

„Někoho tady hledám.“

„Ale takto jej nikdy nenajdeš. Jdeš po špatné stopě – stejně jako většina tvorů obývajících tuto realitu. Vždyť ty neznáš ani jeho jméno!?“

„Ale ano, znám. Jen si na něj nemohu vzpomenout.“

„Už ses dostala daleko,“ zavřel knihu a odložil ji, vstal ze svého křesla a udělal několik kroků stranou ze světla. Zapálil si cigaretu.

„Nikdo nezná jeho jméno, ale všichni mu říkají Zaklínač. Co od něho chceš? Pravdu? Lež? Sny...“

„Možná od všeho něco.“

„A tvůj přítel ti řekl, že já ti mohu pomoci... divím se, že mu důvěřuješ.“

„Máte na mysli...“

„Ano,“ přerušil ji, „mám na mysli toho tvora stojícího tam venku a čekajícího na tvoji chybu. A až ji uděláš – což je velice pravděpodobné – bude u toho, aby tě pohltil.“

„Kdo to je?“

„Ve všech starých mytologiích se objevují stvoření a bozi podobní jemu – bezpáteřné bytosti, bez obličeje, temné a nejasné ve svých myšlenkách nebo postojích. Tváří se, jako by chtěl člověku pomoci, ale jeho pravý důvod jednání je někde jinde. Jako Perpetus – a mnozí ho tak skutečně nazývají.“

„Jsou nebezpeční?“

„Většinou, ale objevují se i výjimky. Jsou příliš zaslepení svou touhou a svými instinkty a zapomínají na racionální uvažování... a právě to jim většinou přinese zkázu.“

„Je trochu zvláštní, ale nezdá se, že by mi chtěl ublížit.“

„To netvrdím. Jen si na něj dej pozor. Ne každý průvodce je dobrý.“

            Rozhlédla se kolem, ale neuviděla nic kromě křesla, kam by se mohla posadit.

„Jsi unavená. Posaď se u mě a odpočiň si,“ a ukázal rukou na sofa, které se objevilo pod bodovými světly v jinak tmavé místnosti. Posadila se, ale zůstala v napětí. Nedokázala se uvolnit.

„Máš strach?“

„Hmm - “

„Cítím tvoji nejistotu,“ pomalými kroky se blížil k ní, „pověz, proč jsi mě chtěla vidět?“

„Prý jsi ten nejmoudřejší.“

„Býval jsem mocný, ale přišel jsem o svoji sílu. Zbyla mi jen moje nesmrtelnost a věčné mládí.“

„Znám spousta lidí, kteří by dali všechno za tyto vlastnosti.“

„Kdyby dali všechno, pak by už nemohli žít... mrtvému je mládí k ničemu.“

„Chtěl jsi někdy umřít?“

„Neuběhne den, aniž bych na to nepomyslel, ale ač jsem se o to už mnohokrát pokoušel, došel jsem k názoru, že mi není souzeno vzít si život vlastní rukou.“

„Věříš v osud?“

„Ne, v osud ne. Věřím v determinaci a možnosti náhodného výběru, věřím v kauzalitu. Ale to všechno mi přisuzuje určité vlastnosti – proto mi to není souzeno.“

„Jak ses sem dostal?“

„Pohádal jsem se s tím, koho hledáš.“

„Proč?“

„Nedokázali jsme se domluvit. Nebyli jsme schopni pochopit toho druhého a ani jsme o to později neusilovali – vedli jsme válku.“

„Tys prohrál?“

„Naopak – vyhrál jsem a porazil jsem ho.“

„Ale proč jsi tady?“

„Zničil jsem jeho lid, který tehdy vedl. Vypálil jsem od základů celý svět a zabil mnoho lidí. Nedokázal jsem si to odpustit a při pohledu na černý popel spáleniště, který dříve představoval nekonečný zdroj inspirace, jsem musel plakat. Pak jsem pochopil... chtěl jsem ztrestat viníka, ale jediným viníkem jsem byl já a on. Jeho jsem zabít nedokázal a sebe také ne. Pustil jsem jej a sám se uvěznil tady. S pomocí mnohých kouzelníků a vědců jsem se tajně zbavil moci a vymyslel systém, který by mě dokázal zadržet i přes všechnu moji dosavadní moc a sílu. Bránil jsem svět i sám sebe před sebou samým.“

„A on pak vládnul světu?“

„On? Ne. Nechtěl se kárat tak, jako já. Zbavil se části své moci, kterou rozdal jiným a sám odešel do samoty. Pomáhal lidem budovat jejich svět, ale nikdo o něm nevěděl. Po mnoha letech, kdy se na něj zapomnělo se vrátil. Teď, jako by bůh, vstupuje lidem do jejich myslí a navštěvuje jejich fantazie během dlouhých nocí. Snaží se lidem dát to, o co je připravil náš boj – o jejich sny.“

„Byl jsi Bohem?“

„Byl jsem sebou.“

„Tak proč ti zůstala ta křídla?“

„Už nechci na nic odpovídat. Jednoduše zapomeň, jednoduše nepoznej…“

„Nechci za nic zodpovídat…“

…

 

 

[ S c i l e n c e ]

 

Koule žhavé nicoty vesmíru se roztočila a rozzářila celé království samoty. On stoje se svěšenou hlavou pomalu rozpažil ruce, dlaněmi k záři hvězd. Rozprostřel svá černá křídla a pohltil světlo ohně a jen otevřením očí stvořil nebeskou bránu. Stačilo otevřít oči.

„Jen pohleď, Ledová královno! Zde jest brána do nebes. Tudy vede tvoje cesta. Cesta do pekel zatracení – ráje osvícení.“

„Budeš opět sám.“

„Vidím hlubinu propasti. Vykroč! Já už to udělal dávno.“

„Jsem zmije, která tě uštkla. Můj jed je smrtelný. Zemřeš!“

„Jak může drak zemřít hadím jedem? To jest jeho krev a svědomí!“

„Lžeš sám sobě.“

„Odejdi, prosím. Nejsi mě hodným nepřítelem.“

„Jsem silnější než ty.“

„Odejdi. Už nejsi nepřítelem...“

 

 

 

 

VII.

 

1. Ledová královna

 

„Zdravím Tě, Ledová královno! Vítej v mém světě… čekal jsem Tě.“

Neodpověděla, jen marnotratným pohledem vyjádřila svoji nadřazenost.

„Tak vykroč a objev dosud nepoznané! Jsem tvým společníkem pro dnešní večer.“

„Myslíš, že chci?“

„Jak marnivá! Jak zlomyslná! Tak odtažitá a svůdně nedostupná… myslíš, že máš právo volby?“

„Nikdo mi neříká, co mám dělat a tebe poslouchat určitě nebudu.“

„Staniž se! Od teď jsi věc – moje věc a dokud ti neřeknu, věcí budeš.“

„Jsi blázen…“ a zapálila si cigaretu.

„Tvoje odpověď je hloupá, či spíše beznadějně bezúčinná.“

„JSI blázen.“

„O nic menší nebo větší než Ty sama, Ledová královno.“

Chtěla odejít, ale jedinou cestu zavírala jeho paže.

„Pusť mě!“

„Ne. Jsi polapený a svázaný tvor… už nemáš vůli, abys mohla rozhodnout, nejsi svobodná.“

Pokusila se típnout cigaretu o jeho ruku.

„Bolest je přece tvoje parketa, Ledová královno. Já jsem se ji už nabažil.“

„Pusť mě!“

„Jsi věc a jako taková nyní patříš jen mě.“

 

 

Mnohem dříve…

 

„Jsi jedním z nich, kdo dostal dar moci? Myslím tehdy – dávno…“

„I kdybych byl, nic by se nezměnilo.“

„Jak dobře jsi ho znal?“

„Tak dobře, jako znám sebe. Tak dobře, jak dokáži ovlivnit tvůj osud.“

„Můj osud není tvoje záležitost. Spíš pověz, zda víš, kam jdeme.“

„Popravdě nevím. Obvykle totiž po lesních cestách nechodím.“

„A kudy tedy?“

„Napříč lesem. Skrz něj – je to rychlejší.“

„Není to namáhavé?“

„Jen se vyhýbám těm, koho nechci potkat. Obcházím místa, kde nechci být.“

„A víš kam jdeme?“

„Domů. Jdeme tím směrem. Tam na křižovatce tě opustím.“

„Nevyznám se tady. Řekli mi, že musím jít za barvami života.“

„Ha! To nejsou barvy života, jen okouzlující vysocesvítívé diody všech barev. Je to jen trik.“

„Tak řekni mi, kudy mám jít!“ řekla Alenka s vystrašeným podrážděním.

„Jdi pořád po cestě. Až cesta skončí, skončí i tvůj sen.“

„Proč nejdeš se mnou? Jsi příjemným společníkem.“

„Díky! Ale svého průvodce už dávno máš.“

„Nechci ho. Nedůvěřuji mu.“

„Sama sis ho vybrala ze všech možných. I on si tě zvolil.“

„Myslíš z těch, komu byla rozdělena moc?“

„Mnozí z nich už opustili tento svět. Zbylo nás jen několik, ale nikdo neví kdo všechno. Navíc se měníme a ani já už nedokáži říct, kdo z nich by ti mohl pomoci. Ale nejsi sama a nikdy nebudeš, neboť tvůj průvodce ti bude vždy na blízku… ale pověz mi ještě – jak tvůj průvodce vlastně vypadá? Možná, že znám jeho pravou podobu.“

„Těžko říct, pokaždé vypadá trochu jinak. Mění svůj vzhled podle potřeby… Bojím se, že mi nepomůže a já tady uvíznu navždy.“

„Nedokáži ti vysvětlit, spoustu věcí, ale znám někoho, kdo ti vysvětlí jednu z nich. Běž za tím, kdo poznal lásku. Pak toho hodně pochopíš.“

            Alenka se oddělila od svého dočasného průvodce – bezejmenného nositele moci, který byl jedním z těch blízkých Zaklínači. Většina moci z něj už dávno vyprchala, jako by už neexistovalo nic, co by ji udrželo. Zestárnul.

Pokračovala dál po cestě, než narazila na pocit, který ji táhl mimo cestu. Přímo tvořil novou. Šla za svými pocity:

 

* * *

 

„Věříš v reinkarnaci?“

„Ano. Ale proč se mě na to ptáš?“

„Musíš pochopit princip… někdo, je novou bytostí, nikdy nereinkarnovanou. Jiní jsou zase starými nositeli lidských těl, kteří ovládají svoje podoby v čase a pamatují svoje životy. Myslíš, že jsi znovuzrozená, nebo je tato podoba tvojí první?“

„Netuším nic ani nic necítím z instinktů duše. Jsem čista.“

„Hm… jaký to omyl. Jsi mocnou a obětavou, sama jsi se donutila zapomnět, abys mohla pokračovat. Společně se svým průvodcem jsi jednou z nejstarších bytostí tohoto světa. Pokaždé ses zrodila společně s ním a ve všech dobách věčnosti při každém životě v realitě historie jste se znali a lámali hranice lidského citu. Trpěli jste stejnou láskou – tak mocnou, že nikdo nemohl vstoupit mezi vás. Jste milenci věčnosti a navždy jimi zůstanete.“

„Co to znamená?“

„Jen si vzpomeň, jak tě nazýval… Čarodějko!“

„Byla jsi jeho múzou v dobách temna. I nepřítomna jemu svým tělem jsi okouzlovala jeho mysl. On tě naplňoval životem. Byli jste klad a zápor, přičemž ni jeden nemůžete bez druhého existovat, neboť by vaše existence byla zbytečná.“

„Proč si to nepamatuji?“

„Protože je to jen další krok k dokonalosti. Jeden z mnoha, které byly a ještě teprve budou vykonány. Jsi mu přec krásnou čarodějkou, on tobě smyslem života.“

„Tak proč, když si na něj vzpomenu z těchto čerstvě minulých časů, cítím jen bolest?“

„Znáš lásku, která nestojí bolesti? Znáš život, který nestojí trápení?!“

„Pověz mi víc!“

„Vzpomeneš si, ale dej pozor, aby se tak nestalo příliš pozdě. Je jen na tobě, jestli v něm poznáš to, co je jedinou jeho slabinou. Zachráníš mu tím život a sobě tak ukážeš cestu ze zatracení.“

„Nerozumím ti.“

„Jen žádný strach. Brzy vše pochopíš.“

 

 

2. Oběd s Ledovou královnou

 

Rozmazávat verše na papír, jako rozmazávám sliny po její kundě. Rozmazávat sliny o papír, jako rozmazávám své verše po její kundě.

 

„Zdál se mi sen. V tom snu jsi byla. Zdálo se mi, že tě chytili, tak jako šelmu. Uštvali tě a svázali. A ty, jako bytost dříve naprosto svobodná a zvyklá žít volně a dělat vše podle svého chtíče, jsi byla uvězněná do sítí, ze kterých nebylo možné utéct. Kopala jsi na všechny strany a v záchvatu nesmírné agónie jsi se snažila osvobodit, ale ta odporná svazující síla byla silnější než ty. Řvala jsi a snažila se osvobodit, ale čím silněji jsi se bránila, tím více ses zamotávala do ostrých sítí, které ti prořezávaly kůži zanechav krvavé šrámy. Tím, kdo tě chytil, jsem byl já… tak jako se chytá divoký vlk, tak i já jsem tě chytil tak pevně, aby ses nemohla hnout a aby každý tvůj pohyb znamenající boj o svoji svobodu ti ubíral ničím nenahraditelné síly. S každým tvým trhnutím jsem ještě pevněji sevřel tvoje ruce a hrdlo. Začal jsem tě dusit, abys sebou už netrhala. Seděl jsem na tobě a váhou svého těla tě tlačil k zemi, silněji a silněji jsem svíral tvůj krk, aniž bych pustil jedinou tvoji ruku. Díval jsem se ti přímo do očí a viděl nekonečný hněv, zlobu, vztek a nezničitelnou nenávist. Byla jsi zvíře, které jsem chtěl zkrotit a tohle byla poslední možnost.

            Byl tam jeden člověk, který se na mě díval a v úžasu, nepochopení a pocitu něčeho nesprávného mi vyčítal mé chování. Prosil mě, abych tě pustil, ale neuposlechl jsem ho. On totiž nevěděl to, co já a tudíž nemohl rozhodnout správně. Měl mě za násilníka a snad i vraha, ale to já nejsem. Snažil jsem se vnést klid a vyrovnanost do tvého ducha, tvého těla. Tohle byla poslední možnost.

            Stále ti svírám hrdlo a vidím, jak s každým okamžikem ti dochází síly. Jsi klidnější, ale pohled tvých očí se změnil. Ke hněvu a zlobě se přidala smrt. Umírala jsi. Jako tikot hodin bilo tvoje srdce a odpočítávalo poslední okamžiky tvého života, který byl v tento okamžik, tuto nepatrnou chvíli, v mých rukou.

            Pustil jsem tě a všechen ten vztek s nenávistí se změnil v strach, který z tebe vytryskl v podobě slz. A slzy měly jinou barvu, než slzy obyčejného člověka…“

„A jak to dopadlo?“

„Nevím, pak jsem se probudil.“

„Takhle mě vnímáš? Myslíš, že jsi mě chytil a svázal?“

„Byl to jen sen.“

„Máš dojem, že mě máš v hrsti?“

„Byl to jen sen.“

            Jedli. Tiše a bez zbytečného rušení toho druhého vykonávali nudnou činnost. Popíjeli víno, jakmile dojedli, kouřili cigarety.

„Včera jsem viděl jednu z nejúžasnějších scenérií, kterou mi příroda – nebe a země – dopřála spatřit. Byla to chvíle, kdy černé mraky zajaly zapadající slunce, jež zalilo celou oblohu svým světlem a zapalovalo každou kapku deště smáčejícího zemi někde v dáli za civilizací města.

            Rozhodl jsem se tedy cestovat za tímto obrazem a odhalit tajemství malířových barev. Vydal jsem se za světlem… a jak jsem se blížil k té dříve daleké krásce oblohy, začala mě až trestat za moji troufalost vůči ní – té, která je nedotknutelná. Čím blíže jsem byl, tím silnějším se stával déšť, čím více jsem se k ní přibližoval, tím nepříjemnější byl vzduch, a vítr žádný. Jen silný déšť smáčející přední sklo auta. Ten mě však nedokázal odvrátit od mého cíle. A já ho dosáhl. Uvědomil jsem si to, když vše kolem mě se obrátilo v šedou masu mokrých mraků, jež smáčely mé vlasy. Už nebyl žádný obraz krásy, jen těžká ocelová obloha.

            A hle, náhle přestalo pršet – já to pocítil jako konec bičování. Jen ta ocel zůstala.

… Bude to stejné i s tebou?“

            Neodpověděla mu, jen vstala a bez zaplacení opustila restauraci. On se nijak nevzrušoval, neboť věděl, že bez jeho pomoci je bezradná. Když dokouřil, zapálil si ještě jednu cigaretu. Myslel na ni a na to, jak se k němu chová.

„Děvko…“ to slovo se vynořilo z oblaku vydechovaného kouře, nic už s tím nenadělá.

 

 

3. Konec

 

„Vážně sis myslel, že ona je tím klíčem?“

 

 

 

 

VIII. Druhý děj

 

„Co bude až je všechny zabijem?“

„Co bude – co bude… to není naše starost! Příkaz zněl jasně: Zabít! Nebylo tam ani slovo vo tom, aby ses nad tím zamejšlel.“

„Ale přece jenom… copak nemůžu mít svůj názor?“

„To ti nikdo nebere, ale nech si ho pro sebe.“

„Proč?“

„Kurva! Už drž hubu! Ještě sme moc nepokročili a ty už myslíš na konec… tak dem na to! Na ‚tři‘ vykopneš dveře, já je sundám. Jasný?!“

„Počkej! Bude to raz – dva – tři nebo raz – dva – tři – teď?“

„Už mě sereš!“

„Tak sory, jen jsem si chtěl být jistej…“

„Takže… raz – dva – tři!“

            Oba vtrhli dovnitř a místností se ozval ohlušující řev automatických zbraní. Při pohledu nezaujatého člověka by někdo mohl tvrdit, že jsou jako smyslů zbavení, ale ve skutečnosti to vše patří k jejich práci. Čím více řvete, čím agresivněji jste naladěn, tím větší hrůzu naháníte a tím větší efekt se dostaví – ovšem jen při tomto druhu práce. Jeden kryje druhého, i když vlastně není před čím, tedy kým. Je možné zabít již mrtvého? Těžko říct, museli byste se zeptat. Jediným problémem je, že po několika minutách již není koho se ptát.

„Dobrá práce! Čistě a rychle – tak jak to mám rád,“ prohlásil první, „máš zapík?“

„Tenhle ještě žije.“

„Doraž ho a půjč mi ten zapalovač.“

            Jakmile si zapálil cigaretu a vyfoukl kouř, rozhlédl se kolem sebe. V těžkých botách a s moderním kulometem automat Kalašnikov kráčel přes mrtvá těla vylévající své poslední kapky krve na podlahu. Pečlivě si vybíral cestu, jako by si nechtěl umazat boty.

„Benzín.“

            Když odcházeli, dům kouzel – ten cirkusový stánek hořel. Hranice, kde je stále slyšet jejich křik – tak vypadalo dílo, které oba pokládali za umění.

 

 

 

 

IX. Začátek

 

„Ty?“

„Kdo jiný?“

„Co chceš?“ jeho hlas zněl otráveně, ale ještě více v něm byla cítit zloba.

„Jak je to dlouho, příteli – kolik let uplynulo od doby, kdy jsme se naposledy viděli?“

„Když jsem tě viděl naposled, měl jsi ve tvářích slzy. Jsem překvapen, že je nevidím i teď… copak jsi neslíbil věčný žal?“

„Svůj žal nosím ve svém srdci. A co tvé srdce, už je v něm místo pro přátelství?“

„Snad sis nepřišel povídat?! Řekni, co říci chceš a vypadni odsud,“ otočil se k němu zády a vytáhl si cigaretu.

„Ani po tolika tisíci letech samoty jsi mě stále nepřestal nenávidět,“ pronesl smutným hlasem. Obešel stožárovou lampu, opřel se o ni: „Svět se změnil. Ty to víš… cítíš to stejně jako já, vidíš to ve všem, na co se podíváš a vidím to i já. Už není nikoho, kdy by si pamatoval pravdu a minulost tak, jak ji známe my.“

„Sám víš, že to není pravda. Ještě cítím záchvěvy síly starých kouzelníků a zbytky energie pradávných bytostí, které se ukrývají v nových podobách.“

„Ano, cítíš… ty ses nezbavil své moci, že? Jen jsi nechal vytvořil hádanku složitější, než jakou dokážeš rozluštit. Ty máš svoji moc, ale tady – tady na tomto temném a prázdném místě je ti k ničemu, protože nemáš klíč… abys ji uměl použít.“

„Odejdi!“ křiknul na něj a hodil zlatou číší do temnoty, odkud byl slyšet kovový zvuk.

„Nepřišel jsem sem, abych se s tebou usmířil, ale abych tě poprosil, abys odvolal své zabijáky. Zabiješ všechny, kdo se účastnil tvé popravy, zabiješ všechny tvory světa tohoto i jiných a zabiješ i mě, ale tím klíč nezískáš.“

„Nevím, o čem mluvíš.“

Otočil se ke dveřím: „vidím, že jsi stále stejný. Myslíš, že se ještě setkáme?“

„Je to pravděpodobné.“

 

 

Večer -

 

„Alice – jak nádherné jméno…“ pronesl, aby narušil tíživé ticho u jejich stolu, „těší mě, že jsi přišla.“

„Dohodli jsme se.“

„Chutná ti víno?“

„Ano, je velmi dobré. Mám ráda sladká vína.“

„Tak tedy připijme na naše setkání,“ pozvedl číši, ale Alenka se k němu nepřipojila. Připil tedy sám. Jakmile postavil sklenici na skleněnou desku malého stolku, obsluhující mu ihned nabídl krabičku cigaret, kterou donesl na stříbrném tácku společně se špičkou a zapalovačem. „Nech to tady a zmiz dokud tě nezavolám,“ šeptnul stvůře bez obličeje.

„Můj prsten už máš. Co víc chceš?“

„Ten prsten jsem ti dal já… ale tys tu vzpomínku na ten večer jednoduše zahodila nebo prodala nebo ještě lépe – nahradila.“

„Nerozumím ti,“ zněla nejistě.

„Vidím, že s stále něčeho bojíš. Jsem to snad já? Tak nádherné jméno… chci ti ukázat, že nejsem ten, koho by ses měla bát. Chci ti pomoc v orientaci v tomto světě, ale to nepůjde, pokud mi nebudeš naslouchat.“

„Co mám dělat?“

„Pro začátek si se mnou připij. Na to nejkrásnější jméno v celé galaxii – Alice.“

„Tak tedy dobře…“

   Křišťál jen jemně cinknul o sebe a vydal pisklavý tón, jako by zpíval.

„Víš, co je na tomto místě tak nádherné? Stačí si jen přát.“

„Ale musíš mít moc.“

„Moc? Nikoli. Stačí jen chtít. Chtít tak intenzivně, že v tu chvíli nebude existovat nic kromě tvého přání.“

„Co to znamená?“

„Když se dostaneš do podoby člověka v realitu, kde můžeme být jen po omezenou dobu, po kterou nám slouží lidská těla, máš jen málo možností a velice málo moci právě z důvodu nedostatku chtíče. Možná víc než chtíč je to odhodlání udělat něco se svým přáním. Udělat vlastními silami. Trvá to dlouho, je to namáhavé a někomu se jeho přání nevyplní nikdy. Jiný nebude mít příležitost… tady se skoro nemusíš namáhat.“

„Splnil sis své přání?“

„Vždy, když jsem se zrodil jako člověk a žil nový život, vždy jsem chtěl být mocnější než samotný Bůh. Škoda, že lidská mysl zatím nedokáže pochopit, co je to absolutně dokonalá existence – nestvořená, věčná, nekonečně mocná. Ty chápeš, co to je, protože nejsi v tomto okamžiku lidskou bytostí.“

„Ale ano, jsem.“

„Jen tvůj obraz připomíná člověka, ale uvnitř jim rozhodně nejsi.“

„Jsi blázen…“ řekla to s takovou lehkostí, že by se zachvěl i křišťál, kdyby byl blíž k jejím rtům.

„Řekni, jaké je tvé přání. Být pryč odsud?“

„A…“ chtěla říci ANO tak hlasitě, jak by jen byla schopna, ale něco ji zastavilo.

„Nejde to? Hmm, možná je tady něco, co tě nutí zůstat. Jinak bys byla dávno pryč. Jsme mimo čas a prostor, žijeme věčně a jsme pro smrtelníky tím, koho nazývají andělé… ale tohle je lež a ty to víš.“

„Řekni mi pravdu. Pověz mi vše o tomto místě.“

„Je mi líto, ale pak by naše hra nebyla vůbec zajímavá. Věř mi. Tak, jako se někteří stále znovu a znovu rodí ve světě, který je vždy o kus dál, ani oni, ani ty si nepamatují nic z toho, co bylo před tím. Kdyby si pamatovali pravdu, pak by byl život nesmírně nudný. Takto se objevují ve světě, který zatím nemá pevně vymezené hranice a objevují je s každým narozením. Pak – když zemřou jejich tělesné schránky – jsou opět tady a vzpomínají na jejich životy.“

„Tak kde to jsme?“

„Pohleď,“ a otočil hlavu ke slunci, „překrásný západ slunce. Vidíš ty barvy? Přej si a zmizí. Může být noc… nebo jen absolutní tma.“ S posledními slovy ji pohlédl výhružně přímo do očí. Ona pochopila. „Vidím ti na očích jedno přání. Ale nejsem si jist. Pověz, mám ti splnit jedno ze tvých přání?“

„Nechci abys jej splnil.“

„Už jsem se rozhodl.“

„Rozhoduješ o mé existenci?“

 

 

 

 

X.

 

Tanec lháře

takový jako když vítr duje

neznáš, nepoznáš

swinguješ jako lhářův tanec

pak odchází - ale vrací se

chce být zpátky

pokácíš strom

film před odchodem

chceme být zpět

opět zpět, ale ne zpět

zpátky tam být

vždyť o tom mluvím

mluv o tom, brouku

teď je improvizace

řekni ježíši co mám dělat

chci čas pro sebe ne pro tebe

a zeptám se holek, ty budou vědět

jestli už je zpátky

chce jít zpátky

už aby tady byl

chce tady být

 

přichází opět

 

 

To není radost, ani štěstí, co se právě rozlévá ďáblovi po celém těle. Je to euforie, extáze... málem mu selhalo srdce. Je to jako vysílenému a vyschlému člověku těsně před smrtí na rozpáleném písku pouště dát napít. Nemusíte mít živou vodu, ani jiný kouzelný lektvar, stačí pár kapek ze studny – tohle by se ovšem dalo přirovnat k dešti.

To není jen pohled na hořící katedrálu, kdy není spalována jen budova, ale ve vzduchu je cítit, jak se spalují slzy, pot a krev těch, kteří ji postavili. Oba pozorují nádheru ničení, kdy plameny olizují a koušou vše, co podléhá jejich vlivu. Jsou jako pila, ostnatý drát, který piluje něčí krk a sám z toho dostává nepopsatelnou rozkoš. Oba sedí a vzpomínají na to, jak jednoduché bylo zabít bezbranného člověka, který byl prostředníkem mezi obyčejnými lidmi a bohem.

„Něco takovýho jsem nezažil.“

„Jo, je to paráda. Můžem to vodpálit?“

„Tak zase na tři… raz – dva – tři.“

 

 

HALUCINACE

 

Svět barev, světla a obrazů. Nic nevypadá tak skutečně jako impresionistické okolí, které mě pohlcuje. Surrealisté by mohli žárlit na banální neskutečnosti vyskytující se všude, kam dohlédnu. Vím, že tu nikdo není. Nikdo tu nežije. Vzhled klame, protože za bohatými barvami všech štětců světa se skrývá mrtvá prázdnota. Musím do světa stínů, tam najdu toho, koho hledám. Teď jsem si tím jista!

           

Alenka pokračovala po lesní cestě, kterou si tvořila sama. Nedívala se kupředu – nemusela, neboť vše, co jí čekalo před sebou, neuvidí lidský zrak, proto jej teď nepoužívá. Cesta je však zrádná a čas nevyzpytatelný, ubíhá tak rychle, jak sám uzná za vhodné nikomu nedá vědět, zda se věci skutečně udály, nebo to byl jen okamžik v celé věčnosti, který trval hodiny, možná dny. A stejně se zachoval i k ní – aniž by si čehokoli povšimla. Už není kolem ní ani barev, ani Temného lesa. Jen prázdnota a občasné stíny, které se vynořují z jejich nitra a hlubin nicoty. Nejsou však sami – tak, jako Alenka je stále sledována svým průvodcem, černé čmouhy na zdech si s sebou nesou onen pocit. Strach. Sama cítí, že musí čelit věcem, které neexistují… které by neměly existovat.

 

A vzduch mě zabíjí. Každý nádech mě zabíjí čím dál, tím víc. Ničí mé buňky, spaluje mé nitro. Jako jed. Jed, bez kterého nelze žít. Droga. Smrtelně nebezpečná, vraždící a příliš nebezpečná… příliš široce rozšířená. Dýchání jako sebevražda. Tak zkusím nedýchat a možná přežít.

 

„Kde se jen v tobě bere ta ubíjející bolest, Alenko? Utíkáš od ní pryč, ale ona je vždy po tvém boku… Tak se rozervi a vylij se na zem, protože tam uvnitř něco – něco křičí a řve, bolest tě začne nenávidět, ale já tě objemu, dokud nevyprchá.

Tak jako zatracení, nebo dala-li ses na scestí – jednou to ochutnáš, jedinkrát to nakrmíš a už nadobro s tím zůstaneš… Tak se rozervi, ale dej pozor! Tam uvnitř je spousta věcí, špinavých, které už neočistíš, ale očisti alespoň sebe, dokud tvá bolest spí. Drží tě, zůstává s tebou, je tvou součástí, nenávidí tě a svírá ti hrdlo stále víc… tvá bolest přece!

Tak prozraď, proč jsi zvolila právě svou bolest, když nechceš, aby tě sevřela ve svém náručí, když nechceš vidět její lačnost po tvém těle… Tak ji rozervi a zmiz. Teď už nikomu nikdy neublíží, ale budeš se třást strachem, a pak tě obejmu, než usneš. Drží tě, zůstává s tebou, je tvou součástí, nenávidí tě a svírá tvoje hrdlo, drží tě, drží tě, má tě v hrsti dokud spíš a ty ji nechceš, ty to nechceš, nechceš to, opravdu ne…

‚Tak si mě rozervi‘ řekne ti tvá bolest, ‚ale dej pozor! Tam uvnitř jsou věci, co špinavé jsou, že už je nikdo neumyje. Ta špína se ti přilepí, stane se tvou kůží a ty mě budeš prosit – umyj mne!‘ Tak ji rozervi, pak rychle zmiz. Teď už nikomu nikdy neublíží, ale budeš se třást strachem, a já tě vezmu do náruče, než neusneš…“

„Nech mě být! Jdi pryč!“

„Každé putování má svoje pravidla a tohle je jen další z nich. Vidíš?“ chytil ji, ale spíše se kolem ní obtočil jako kouř a natočil ji správným směrem, aby se dívala nahoru, „vidíš ty kamenné zdi? Vítej v Kamenném Městě, kde strach je všudypřítomný. Už dlouho se nikomu nepodařilo projít skrz něj… snad budeš mít štěstí.“

„Proč mi nepomůžeš? Jsi můj průvodce, tak mi ukaž jinou cestu!“

„Jinou cestu neznám… kterou bys přežila,“ pustil ji a zvedl se před ní do výše, „ale pomůžu ti. Tohle město je velice staré a věci, které skrývá za svými zdmi jsou strašnější než to, co zná lidský rozum. A tak jak tomu bývá, tak i tady je tma tím hlavním nepřítelem, však pouze tvého rozumu, nikoli života. Až všechny světla zhasnou, uvidíš jen to, co máš vidět.“

S posledním slovem se kouř rozptýlil silou větru a ona zůstala sama.

 

* * *

 

„Jediná cesta dál vede pod městem, ale do podzemí a sklepů se nikdo neodvažuje.“

„Co je tam tak strašného? Vždyť máme světlo a ty máš zbraň. Tak čeho se bojíme? Pojďme rychle, než nás najdou.“

„Ty to nechápeš – tam jsou ti zbraně k ničemu. Kamenné Město nejsou jen pusté domy, je živé. Nikdo neví, co tam dole je… nebo kdo. Město ve svých sklepech skrývá celý labyrint chodeb, pastí a slepých míst. Jedna chodba vede v druhou, jedny dveře tě pustí dál, ale ty další tě vrátí zpět na začátek… neprojdeš.“

„Co jiného nám zbývá?! Už tady skoro budou a proti nim nezmůžeme už vůbec nic! Pojďme to zkusit.“

„Raději smrt než zatracení a věčnou bolest!“ pak se mi naposledy podíval do očí a s beznadějným výrazem se otočil k útěku od malých kovových dveří, které byly jednou z mnoha vstupních bran do podzemí města. Zabočil za roh, ale odtud jej na svém ostnu vynesla nahoru jedna z těch stvůr, od kterých jsme utíkali. Proletěla kolem tak rychle, že mě neviděla, ale další může být hned za ní.

Už nebudu čekat. Nemůžu! Otevřít dveře nebyl problém. Ale vejít… tma, mokro, úzké a nízké stropy chodeb. Tohle je na mě moc… třeba jsou ty potvory pryč a já projdu nad celým městem. Po střechách stěn se dostanu na druhou stranu. Je tady. Dravec s pohledem nenasytného predátora. Jedno z nejohavnějších stvoření, které se kdy ukázalo mé fantazii. Dělí nás dvanáct-patnáct metrů ničeho. Už jen pět. Dva…

Je tady tma. Baterka mi ještě funguje, takže vidím na cestu. Po létajícím ďáblovi byl slyšet jen náraz do dveří. Čeho se ten kluk tak bál? Jen trochu tmy… zdi s omítkou? Co to sakra…?! Už opadává, ale na podzemní kasematy to nevypadá – jen tady. Sakra! Fajn. V pohodě. Zatím jen jedna chodba, kam dobře vidím. Dobrých dvacet metrů můžu pokračovat dopředu. Pořád slyším, jak se ten zkurvysyn snaží dostat skrz dveře, ale snaha marná. Kdyby alespoň držel hubu, bylo by slyšet, takhle jen vidím… vím, že za chvíli mě začnou bolet záda, jak se musím ohýbat a sedět tady na té mokré zemi se mi taky moc nechce. Moment – není mokrá všude, takže budu moc odpočívat… kurva – píčovina! Musím odsud pryč co nejrychleji to jde!

Konec první chodby a malá místnost. Dvě cesty kudy dál. V jednom průchodu vidím další rozvětvení, takže jdu tou druhou. Už je konečně ticho, ale možná by nebylo od věci trochu rozsvítit a udělat několik oken. Klaustrofobický pocit. Chodba se ohýbá a ten roh vypadá až moc nezničeně… nic není slyšet, ani kroky. Zvuk se nešíří, ale pohlcuje. Nelíbí se mi to. Dlouhá chodba za rohem a několik dalších, které na ni navazují do boků z různých stran. Mám zbraň, takže se to zdá být v relativním klidu, ale mám jen posledních několik kulek. Pokud to bude hodně zlý, tak poslední je pro mě…

Chodba a za ní další, jeden roh za druhým a místnosti bez orientačních bodů. Snažím se jít kupředu, ale mám pocit, že už tady bloudím hodiny. Možná tomu tak ve skutečnosti je… všechno tu vypadá stejně a občas mám pocit, že poznám tu či onu chodbu, ale pokaždé se najde něco, co mě přesvědčí, že nejspíš to bude jiná. Nebo ne? Dochází mi cigarety a baterka taky nemá moc sil. Světlo jede na úsporu. Už asi pátou hodinu. Divím se, že ty zatracený diody berou tak málo. Zvuk… byl ode mě nebo vyšel z jedné z těch chodeb? Nevím. Nikde nic. Stíny se nehnou. Kurva! Nejhorší je, dívat se dozadu. Bojím se vydat jedinou hlásku.

Šest hodin – možná sedm. Už nevím, od kdy to mám počítat. Nic se neděje, kromě pocitu, že se na mě někdo dívá. Nebylo by od věci se vychcat, ale tady to nejde! Hlad necítím, tak to asi nebude tak dlouho. Zase ten stejnej zvuk. Už nebudu zastavovat a zkoušet, jestli to nedělá moje podrážka nebo nějaká jiná část mého oblečení. Sere mě to. Ne! Tohle ne… doprdele! Světlo ne! Poslední pohled před sebe a ještě za svoje záda… co to bylo na tom rohu?!

Je tady tma. Nic nevidím. Baterku mám u sebe a jednou za čas se pokouším si osvítit cestu alespoň malým zábleskem fotonů, ale jde to čím dál, tím hůř. Ruce mám celé od omítky, která společně s vodou a špínou vytvořila na mých rukou sádru, tak aspoň necítím šváby, pavouky a jinou havěť na zdech. Už několikrát tu byla slepá ulička, přesně jako takhle. Takže zpět a první roh doprava. Nebo doleva? Musí to být naopak… Mám hlad. Začíná mi být strašná zima. Cítím páru, když dýchám. A zhoršující se smrad. Došly mi cigarety. Pořád ten stejnej pocit, že se na mě někdo dívá. Zvuk!

…

Začínám magořit. Zdálo se mi, že vidím světlo a v něm anděla s křídly. _ Co je…?! Tohle přeci není zeď! Je to kovový. Dveře! Sakra, kurva DVEŘE! I kdyby ty stejný, tak je to jedno… dveře ven. Šly otevřít stejně snadno, jako ty první. Žádné oslňující světlo mě nepřekvapilo – je noc. Jsem venku. Vidím a slyším… skoro jako zázrak. Zas ten zvuk, ale tentokrát, přísahám, že vyšel zpoza těch dveří. Teď už jsou zavřený.

 

* * *

 

„Tady na střeše se v tomto momentě cítím bezpečně. Vzduch je sice těžký, ale není tak zatuchlý, jako dole.“

„Nechápu to. Měla jsi obrovské štěstí. Jak dlouho jsi tam byla?“

„Asi osm hodin. Možná míň…“

„Ano, to by odpovídalo, že ses trefila přesně do mezičasu.“

„O čem to mluvíš?“

„Ty jsi neslyšela tu pověst o tom, co je pod městem?“

„Labyrint chodeb.“

„Ne… nejen spleť chodeb. Nevšimla sis? Vyšla jsi stejnými dveřmi. Nedostala ses na druhou stranu a možná, že to ani nešlo. Když jsi vyšla ven, tak sis myslela, že jsi jinde proto, že to tam vypadalo jinak, že? Ale město se mění… i podzemí se mění. Neustále se zvětšuje, roste a vytváří nové. Chodby se rozšiřují, pokoje jsou prostornější. Lidé obývající město stále bohatší. Usnou na jediný okamžik a když se probudí už nevědí nic o tom, co bylo před ním.“

„Nerozumím ti.“

„Tam dole, v těch sklepech, je prý důvod tohoto růstu. Tak jako roste organismus, je v něm zakořeněno pečovat o svoje jednotlivé části. Stejně tak i podzemí pečuje o své město. Kořeny vyživují strom, který dává plody… nemohla jsi projít na druhou stranu, protože tam průchod prostě ještě nebyl. Při příštím růstu se zase objeví. Nebo možná taky ne.“

„Ale čím to je?“

„To nikdo ze zdejších lidí neví přesně. Ani ty ani já to nikdy nezjistíme s určitostí jiných vzpomínek, ale tušení… podle mě je dole jeden z vládců moci. Možná, že je dole ten, kdo stál na začátku tohoto věku. Nikoli bůh, ale jeho protějšek, nepřítel, který tehdy zničil tento svět.“

„O kom to mluvíš?“

„Je možné, že ses s ním tam dole setkala, ale tvá paměť si to jednoduše nedokáže zapamatovat. Nebo možná si on nepřeje, aby sis to pamatovala. Celou dobu, kdy jsi byla pod zemí tě mohl vést k němu a mluvit s tebou. Nabádat tě, abys k němu přišla. Mohl tě navést mimo nebezpečí pastí a podzemních stvůr. Dokonce ti mohl říct, kým je, ale když jsi od něj odešla, už jsi nevěděla nic jiného než to, co ti přikázal vědět.“

„Viděl jsi to?“ odvedla řeč a ukázala rukou dolů, kde se pohnul stín, „co to bylo?“

„Viděla jsi snad, jak se pohnul stín?“

„Ano.“

„To jsou stíny, přicházejí si vzít sny a myšlenky spících. Vnucují jim zlé sny, noční můry. Potulují se nocemi nemohouc spát, hledají svoji potravu. Teď se jich nemusíš obávat, ale dej si pozor, až budeš spát. Dřív byli dobří a namísto aby lidem sny brali, tak nám je dávali, ale jednoho dne se zrodil člověk, který byl jiný než ostatní – uměl snít. Měl vlastní sny nezávislé na temných stínech. A jak šel čas, naučil snít i ostatní lidi. Ti už nepotřebovali služby nočních stínů, přestali si je platit, začali se jich bát, znepřátelili si je. Jsou nezničitelní, nedají se zahnat ani zastrašit. Ještě že jich není tolik, vlastně je jich docela málo a nikdy jich víc nebude… proto nemohou být u všech lidí najednou. Ale stejně pravidelně obcházejí všechny domy, na nikoho nezapomenou.“

„Takže to oni mi přinášejí špatné sny?“

„Ano, když u tebe v noci nejsou, tak se ti zdají pěkné sny… ale všechno je jinak, když tě navštíví.“

„Tak jak můžou spát, když vidí jen noční můry?“

„Nijak, jen málokdo si troufne usnout. Právě proto musí stále brát prášky, které jim nedovolí spát.“

„Přece nemůžou být všichni vzhůru…“

„Téměř nikdo nespí, proto jsou tak výkonní. Pracují taky v noci a to jim otevírá naprosto jiné možnosti ekonomiky. Všichni se mají dobře, nikdo nehladoví, nikdo nemá nouzi o peníze.“

„A nikdo nesní, nikdo nemá sny.“

„Vlastně ne – zločinci ve vězení nedostávají tyto prášky, ti musí spát. A podle počtu hodin taky dostávají své tresty.“

„To je zajímavé.“

„Jsou to ubožáci, hlavně ti, kdo dostali doživotí.“

„A kde se vůbec vzali ty temné stíny noci?“

„To nikdo neví přesně, protože to totiž bylo velice dávno. Dávno předtím, než jsem se narodil, dávno předtím, než vzniklo toto město. Legenda vypráví, že v těch dobách žil mezi lidmi ten, kdo stál u samého zrození života na této planetě. Dokázal chodit po zemi a neušpinit si nohy, uměl létat ve vzduchu spolu s ptáky a plavat v nejhlubším oceánu spolu se vším, co tam žije. Byl tady se všemi těmi živočichy spoustu let, ale jako by tady byl sám. Tak vzal kapku své krve a smísil ji s trochou země a vzduchu a kapkou vody, aby vytvořil rasu. Rasu lidí, kteří se mu velice podobaly, ale tím, že je stvořil s pomocí této planety, byli odsouzeni navždy žít jen na této planetě. Živit se tím, co jim planeta dokáže dát, dýchat vzduch Zemi obklopující a pít vodu tekoucí z pramenů našich řek. A začal učit lidi, jak žít. Viděl však, že jim čehosi schází a tak jim dal sny. Lidská mysl však byla mnohem odvážnější než si myslel a ta si začala ze snů dělat skutečnost. Člověk dokázal docílit svých snů. Tak se začal bát o lidi, protože všechny sny nebyly hezké a lidé neměli nad nimi kontrolu, rozhodl se něco pro ně udělat. Sebral lidem jejich sny a ustavil dozorce lidských snů. Ti přinášeli lidem dobré sny a bohaté myšlenky, geniální nápady… jenže lidé nebyli dobří. Mysleli si, že je ovládají a manipulují s nimi podle svých představ. Povstali proti dozorcům a pozabíjeli všechny až na jednoho. Ten jediný dokázal uniknout hněvu lidí. Schoval se a jako nesmrtelný se stále prochází mezi lidmi a nahlíží občas do jejich snů, přináší sladké sny.

Mrtvá těla ostatních dozorců se spálila, ale pronesli přitom špatné zaklínadlo a namísto vysvobození jejich stínů je uvěznili na tomto místě, jejich městě. Zde si dokázali navzájem odpustit a chvíli žít v míru, ale jak už jsem řekl, pak se zrodil ten, který jejich služeb už nepotřeboval. Pak lidé a temné stíny dozorců našich snů se začali opět nenávidět.“

„Jak se jmenoval ten, který přežil?“

„Jeho pravé jméno si už nikdo nepamatuje, ale lidé mu začali říkat prostě Zaklínač. Dřív ho prý někdy někdo potkal, ale dnes už o něm jen málokdo vůbec někdy slyšel.“

„A netušíš, kde bych ho našla?“

„Cha,“ pousmál se stařec, „asi zapomínáš, že je to jen mýtus…“

            Ten mi nepomůže, pomyslela si Alenka a po rozloučení se starým pánem se vydala opět svým směrem na jihozápad. Po střechách domů se ale nemohla nikam dostat. Musela opět sestoupit dolů a pokusit se projít spletí domů a jejich obyvatel, před kterými byla varována už dříve. Nebrala však toto varování vážně, neboť ten samý člověk ji varoval před podzemím a sám zemřel. Ona přežila.

 

* * *

 

„Co se ti stalo?“

„Znásilnili mě a málem mi usekly obě ruce,“ ukázala svoje zápěstí, přičemž jí jedno chybělo. Čerstvá krev vytékala z rány a její obličej pokrytý modřinami začínal blednout víc a víc. Měnil barvu až k mrtvolné zelené, ona však stále pokračovala po schodech nahoru. Alenka se na ni dívala a spěchala oběhnout zábradlí, aby byla u ní a pomohla ji. Rozhovor zaslechli i další obyvatelé tohoto domu, proto rychle přiběhli, aby zraněnou mladou dívku položili na postel.

„Tohle přece nebyli duchové… ti lidem neubližují. Co to doprdele bylo?“

„Jeden z nich je stále v té místnosti.“

Utíkal jsem dolů po schodech do místnosti, kde se střetává obydlená část domu s tou opuštěnou. Rozrazil jsem dveře a vešel dovnitř. Uviděl jsem, jak se zrovna zatahuje starý závěs, za kterým někdo byl. Udělal jsem krok a přiblížil se k němu. Když jsem ho odhrnul, uviděl jsem mladého člověka, který si lehá na zem. Spatřiv mě, začal se kroutit a snažil se zvednout, aby vstal. Pomohl jsem mu – zlámal jsem mu obě nohy, udělal pár modřin a jizev na obličeji a ruce mu svázal za zády. Svíjel se v křečích a škubal sebou, ale to mi nezabránilo, abych jej pomalu táhnul ke schodům. Vysoké prahy dveří mě velice zpomalovaly a vyčerpávaly, ale nehodlal jsem to vzdát. Na chvíli jsem se vyděsil, když jsem zahlédl starého dědka s břitvou v ruce, jak se jeho mrtvé tělo s ohavným úsměvem na tváři pohybuje nahoru po schodech. Byl den – takže jsem byl v bezpečí.

„Kdo seš?“ prásknul jsem ho ocelovou trubkou do zad.

„Co je ti po mým ménu?“

„Svině!“ další rána, ale tentokrát do břicha, „kdo seš?“

„Jen týpek, co tady nahrává… s jedním dalším klukem si tady točíme duchy. Nikde jinde nejsou tak silní jako tady.“

„Tys jí to udělal?“

„Ne.“

Další rána. Ztratil vědomí a na hlavě se mu vytvořila malá otevřená rána. Za chvíli přišel k sobě.

„Duchové takové věci nedělaj! Byls to ty a ten tvůj zvrácenej kámoš!“

„NE!“

„Nemám rád tupé nástroje… jsou tak barbarské. Už jsi viděl mou sbírku nožů?“

„Co to…“

„Posaďte ho,“ přišel jsem až k němu a vytáhnul náčiní, „vidíš tuhle vrtačku? Tady – přesně v tomto místě na koleně se nachází spojnice nervů. Ale dřív, než tuhle hračku zapojím do elektřiny, myslím, že odstraním kolení čéšku šroubovákem. Co ty na to?“

„Kurva, podělaný magoři! Já to nebyl!“

„Až skončím s tvým kolenem, noha ti bude k ničemu. Nejspíš ti ji budu muset uříznout. A až se z toho probereš. Tak začneme znova na druhé noze. Ale tentokrát s chodidlem a opět se vrátíme k tupým nástrojům. Pětikilogramové kladivo bude stačit na zničení všech kostí. Pak provedeme experiment, zda ucítíš ještě svoje nehty, až ti je budu vytrhávat a teprve potom se vrátím k tomu zatracenýmu koleni,“ v ten okamžik jsem zatlačil tupou stranou nože na jeho koleno. Zakvičel jako prase:

„Vím, kdo to byl! Nech mě bejt! Kurva…“

„Povídej a možná budeš chodit.“

„Místnost tý mrtvý báby… tam je to, co hledáte…“

„O čem to mluvil?“

„Je to pokoj té staré paní, co prý byla čarodějnice…“

„Víš, kde je?“

„Jasně. Pojď se mnou.“

 

* * *

 

Alenka sedí nahoře už dobrou hodinu, ale stále nikdo nepřichází. Všude kolem jsou vidět jen hromady sněhu, ale žádné stopy mimo vyšlapanou příchodovou cestu. Ví, že jí musí být zima, ale necítím nic. Stále přemýšlím o tom, zda se ji podařilo levitovat jen čistě náhodně, nebo se opravdu začíná učit. Bylo to jako povznést se nad všechnu tíži reality a odpoutat se ode všeho, co člověk zná. Stačí chtít…

„Odhodláš-li se bruslit na tenkém ledě vytvořeném moderním světem, with dragons behind you, obklopena tichem a šíleným maniakem s očima ponořenýma v miliónu slz, nebuď překvapená, když se zjizvená puklina ledu objeví pod tvýma nohama, neboť usínáš beze smrti, usínáš bez duše, ale se strachem následujícím tvůj stín, který popadnul do svých pařátů ten tenký kousek ledu, který ti brání v opuštění vody, který ti bere poslední kousky tvého mizerného života.“

„Jak můžete označit můj život za mizerný,“ rozčilovala se, „když mě vlastně vidíte poprvé v životě?“

„Někdo je vynikající řečník, jiný je zase velice chytrý, jiný má nadání pro kopání do balónu, já čtu lidi. Je to dar…“ otočil se proti větru a zapálil si cigaretu, „…nikoli prokletí, jak se někteří odvažují tvrdit.“

Vyfouknul kouř, ještě si potáhl a beze slova se vypařil – dalo by se to popsat jako vnitřní exploze pohlcující člověka i jeho duši zevnitř. Byl pryč stejně rychle, jako se objevil. Po chvíli nepozornosti dole uviděla něčí stopy. Jen ten, kdo je dělá nebyl vidět.

 

* * *

 

„Prozraď mi,“ oslovila mě kouzelná dáma, stála přímo přede mnou a tak těsně, že se mě dotýkala, „jak ses sem dostala?“

„Tak jako ostatní.“

„Ostatní umějí létat. Ale tebe nikdo neučil. Proč jsi tady? Chceš se snad stát čarodějkou?“ odstoupila a upřeným pohledem mě pozorovala.

Neodpověděla jsem.

„Hmm, máš sílu a neobvyklý talent. Jen to, že jsi se ve stejnou chvíli chytila proudu energie, který vás všechny dovedl až sem, je pozoruhodné. Jiní se takovému musí učit celý život. … Dokázala bys to zopakovat?“

„Snad ano.“

„Ten mladík, kterého jste chytili a ty jsi ho mučila… ten mladík je čiré zlo. Skryté uvnitř jeho zdánlivě nevinné tváře. Neví o tom, že ho cokoli ovládá a nikdy to nezjistí. Ale ty budeš muset dokázat, že on je tím, kdo trápí obyvatele tvého kouzelného domu a nebude to snadné – přesvědčit je.“

„O čem je mám přesvědčit?“

„Že uříznout mu hlavu je dobrá věc. Jinak se ho nezbavíš. Jinak ho nezabiješ. Ptáš se snad, čím mu ji máš uříznout? Vhodný nástroj se najde sám. Už se nesetkáme, ale podaří-li se ti to, jiný tě obdaří. Pak získáš moc, o které ostatní můžou jen snít,“ obrátila se ke mně zády, chvíli čekala, pak oslovila dalšího adepta v řadě, „jsi silný, odvážný a máš velké srdce. I ty chceš znát tajemství mágů? …“

Už jsem nevnímala. Pocity, které mě ovládly byly velice nejasné. Jako bych ztratila vědomí, jako bych padala a ležela na pevné zemi zároveň. Možná mě někdo přenášel a jiný mi šeptal do ucha, ale nevzpomenu si na nic víc, než na hloupý sen.

 

* * *

 

Jeho ohyzdná tvář smočená krví čerstvé mršiny mladíka se zdvihla do výše a do prázdnoty podzemí se rozlehl jeho hrdelní křik nad potravou, kořistí. Jeho ruce byly plné zmokvaného masa, šlach a žil, drápy na nohou se zařezávaly do svalů oběti, která ležela pod ním. Jeho řev nebral konce, rval uši a nutil všechny, kteří zaslechli jeho bolestný nářek nad sebou samým, aby se modlili za jeho duši. Byl uvězněn, proklet, aby strávil zbytek svého života tam, kde není denní světlo. Kde není nikdo, kromě něj. Jeho oči byly už téměř slepé z nedostatku světla. Jeho kůže začala odumírat a místy se mu stvořily nepříjemné puchýře. Měl všechny nemoci a žádnou, neboť on sám byl považován za nemoc. Ale nebylo zde nikoho, kdo by jej kdy spatřil. Nebylo nikoho, kdo by jej vysvobodil.

 

* * *

 

Stála před ním a dívala se mu do jeho tváře. Tak obyčejná, tak plná alibismu. Nasadil si sluneční brýle a doufal, že tady před stovkami lidí za bílého dne se neopováží vykonat jeho trest. Vřela jí krev v žilách, kdy si stále víc a víc uvědomovala to, že on je tím, kdo za všechno může. A vzpomněla si – jeho hlava… nebyla to však vzpomínka čistá, spíše pocit, nebo jen obrovské nutkání. Intuice. Instinkt.

V ruce měla téměř ideální nástroj zkázy – samurajský meč s černo-červenou rukojetí. Byla blízko a tak neváhala a rozmáchla se, ale nedosáhla na jeho krk. Kromě pár škrábanců nic neucítil. Byla najednou až příliš malá, tak malá, že nedosáhla ani na jeho loket. Už mohlo by se zdát, že ji opustila všechna naděje…

„Tak na co čekáš?!“ zazněl jí známý hlas do rozpáleného pekla jejího nitra tak hlasitě, že osvobodit svoje pudy byla jen maličkost. Zvedla se ze země. Vše byl jen jediný pohyb, kdy nebylo poznat, co je rozmach, seknutí nebo samotný pobyt mimo dosahy gravitace. Byl mrtvý a ztuhlý jako ryba – už dávno zmrzlý, kdy jej porcují. Už nikdo nechtěl riskovat, že z podzemí se opět dostane další takový tvor, proto zapečetili všechny vchody do sklepů města. Nikdo se neptal na toho druhého, o kterém se zmiňoval při výslechu… ale všichni se ptali na ten odporný lidský křik, který jednoho dne vycházel zpod podlah, dral se skrze zdi domů ven. Jeho křik byl tak silný, že když umíral, nedokázal vydat jediný srozumitelný zvuk. Jeho tělo bylo rozedráno obyvateli podzemích komnat.

 

* * *

 

„Byl mi slíben dar moci, ale kdy jej dostanu?“

„Zapomínáš na jednu věc, má drahá – co když už ho dávno máš? Pro ty, kdo mají moc, čas nehraje roli…“

„Pak odcházím, už zde není nic, co by mi dopomohlo k mému cíli.“

„Stůj, Alenko! Zadrž! Zde končí naše říše… Jsme světem stínů – kde není stín, už nemáme žádnou moc. Jsi denní tvor, tak prostup zdi, které nás drží v tomto světě a okus to, co my nikdy nezažijeme.“

„Váš svět je konečný?“

„Náš svět je hrad a město, zdi domů a hradby padlých pevností jsou naše hranice. Zde, za tímto oknem, je světlo dne. Tam nejsou žádná tajná přání, nejsou tam čarodějové a kouzla, nenajdeš tam nic z toho zla, které se drží našich zdí. Každý z nás už nechal nespočet otisků na oknech domů, které hledí na námi nepoznaný svět a s každým otiskem i jedno přání. Ty znáš ta přání…“

„To nejsou přání, ale prosby milosti.“

„Tak dej nám milost a nadechni se vzduchu. Nadechni se zhluboka. Udělej jako první to, co my nemůžeme a nikdy moci nebudeme. Nechej své tělo, aby bylo symfonií počitků a poznej cit.“

„Lásku.“

„Zde poznala jsi bolest, zlost a strach – vše v podobách temna a samotného zla, zla noci temné jako černý smaragd. Odteď se budeš jen pomalu proplétat skrz denní světlo.“

„Tohle je poslední sbohem?“

„Žádný bůh není a pokud přece někde je, je načase ho zabít. To jest tvůj úkol.“

„Nashledanou.“

„Už nikdy více.“

 

 

 

 

XI. Princezna, která měla všechno

 

Alenka se procházela po opuštěných zahradách, které chátraly a spíše začínaly připomínat močály, než překrásná architektonická díla. Bylo vidět, že sem už nevkročil nikdo velmi dlouho, přesto i zde se necítila bezpečně. Věděla, že tak velké a krásné místo nebylo zanecháno bez lidí jen tak. Přemýšlela o tom, proč se tak stalo a to, k čemu docházela, jí nahánělo hrůzu. Hodiny plynuly a stále se ze stínů listů a nekonečných mechů objevovaly zbytky soch a kamenných výzdob zapomenuté zahrady. Jak šla dál, narazila na zbytky vydlážděné cesty, kterou se vydala, aby se opět přiblížila svému cíli.

Zastavila se u zarostlého živého plotu, přes který neviděla, ale jakmile uviděla mramorovou desku zakopanou napůl do země, pomalu ztrácela chuť dozvědět se, co za plotem je. Na mramorové desce u hranic pozemku četla: „Use me to rebuild your life.“ Za deskou byl úzký průchod skrz zeď, který jí lákal a vybízel, aby se podívala.

„Nechci to vidět,“ řekla si Alenka a odvrátila se od skuliny.

„Jen se neboj. Klidně se podívej.“

 

Točí se mi hlava a nerozeznám nic z okolního světa. Nedokáži ovládat své tělo, i když moc a moc chci, neboť moje vůle je při plné síle, ale tentokrát tu moc nemá. Jako by se moje duše oddělila od mého těla, ale zůstala uvězněná v něm a musela snášet všechny bolesti a stavy, kterými procházela i má schránka. Dnes jsem se probudila s kůží hada. Suchá. Šupinatá. Změnily se i mé oči… bylo to zajímavé, ale po několika hodinách se začala ztrácet. Teď se objeví jen občas, ale o to je to silnější zážitek.

 

 

„Proč tvůj přítel nejde taky dál?“

„Eh… kdo?“

„Tvůj přítel, který tě čeká před mými branami.“

„Nevím…“ byla ještě stále zmatená, „kde… kdo jsi?“

„A kdo jsi ty, že se mě opovažuješ ptát?!“

„Já jsem Alice.“

„Mé jméno je Ecila, jsem dcerou krále a jedinou dědičkou trůnu. Čí dcerou jsi ty?“

„Nevím.“

„Jsi sirotek?“ v jejím hlase se objevil dojemný soucit, její překrásná tvář se změnila a namísto přísnosti se ukázal zájem.

„Já nevím… nepamatuji se.“

„Odkud přicházíš?“

Alenka nemohla odpovědět. Nechtěla si vzpomínat a stejně to nešlo. Velice ji rozčilovala tato princezna a její otázky byly kladeny v nevhodné formě.

„Promiň, ale motá se mi ještě hlava. Můžeme si popovídat později?“

„Později? Chci si povídat teď! Později už možná nic nebude.“

„Prosím – nech mě, abych si trochu odpočinula a budu si s tebou vykládat jak dlouho budeš chtít, ale teď…“

„Dobrá! Lehni si do mé postele a spi, až se vzbudíš, budeme si povídat.“

            Její postel měla tvar jako překrásná květina. Strop jejího pokoje byl z křišťálového skla a hvězdy na nočním nebi se třpytily všemi barvami, jako by to byly zářivé drahokamy vytesané jen a jen pro ni. Podlaha měkčí než sametový polštář byla jedním velkým oblakem a vše kolem víc než jen snem.

„Zavři oči a spi,“ promluvila k ní milým hláskem a pohladila ji rukou po vlasech, „tady se ti nic nestane. Jsi v bezpečí.“

 

Dlouze a hlasitě vydechla, když se probudila. Byl to přímo vzdech jako při milování, když jí opustil sen. Otevřela oči a rozhlížela se po pokoji, kde spatřovala pouze krásu a umělecký vkus.

„Už jsi vzhůru?“

„Á…“

„Podívej, koho jsem přivedla na návštěvu… to je on.“

„Ahoj…“ řekla s roztomile rozespalým hláskem. Vlasy jí padaly do obličeje a měnily barvu.

            Nejsem to já?!

„Tento člověk se už nedokáže smát. Usmívat se nebo se chechtat… c h i !“

„Ale proč je tady,“ ptala se Alenka a upřímným výrazem se mu dívala do očí.

            Stripped.

„Jsem zde, abych Vám vyprávěl svůj příběh. Jsem zde pro Vaše pobavení.“

„Pobav nás tedy.“

„Měl jedno přání…“

„Měl jsem jedno přání. A jednoho dne jsem se přestala usmívat. Doopravdy upřímně usmívat z celého srdce. Teď už se smát nemůžu. Nikdy… navždy.“

„Jen kdybych…“

„Pšš! Ne, neříkej nic…“ nervózně se přerušila, ale vzápětí se uklidnila.

„Proč?“

„Víš, tady… tady by se to mohlo splnit. Musíš dávat pozor na to, co říkáš a co si přeješ. Na přání skrytá ve tvých slovech, někdy činech nebo dokonce myšlenkách. Stačí ukázat prstem. Obrátí se to proti tobě… vždycky.“

„Jak je to možné?“

„Dbej mých varování a neříkej už nic! … Měl jsem jedno přání. A to se mi splnilo – chtěl jsem být králem, ale nestal jsem se ničím králem. Stal jsem se pánem nicoty.“

„Ty nejsi já.“

„Místo nic neznamená. Ani čas, prostor. Osoby a individuality. Nic! Nic není!“

„Vzdaluješ se mi.“

„Ty sama si přeješ konec.“

„Vrať se! Vysvětli mi to!“

„Já nejsem. Jen ty.“

 

 

 

 

XII.

 

„Naše práce je spojovat. Spojovat vršky a spodky…“ při vysvětlování byl velice vzrušen i rozrušen tím, že se o jeho práci vůbec někdo zajímá, ale zamotal se do svého vysvětlení, zkusil to tedy znovu: „Jsme jako převodní mozkové centrum. Spojujeme vyšší části systému s těmi nižšími, což v praxi znamená, že přijímáme, překládáme a vysíláme pokyny vedení pro pracovníky. Kdyby nás nebylo, pak by nic nefungovalo. Vedení by sice rozkazovalo, ale pracující a oddaní by jim nerozuměli a nevěděli by, co mají dělat. Okamžitě by nastala panika a chaos, který by zničil celou naši říši. Chápeš?“

„Takže je to jedna z vašich slabin?“

„Je to naše jediná slabina… vytvořili jsme dokonalý a velice výkonný obranný a správní systém, organizace a hierarchie fungují dokonale a vše samozřejmě závisí na komunikaci, no a my tady jsme jejím základem. Jako v mozku: mozek přikáže, svaly vykonají, my přenášíme a zprostředkováváme. Kdybychom přišli o jediného svého pracovníka, systém by se mohl velice brzy zhroutit.“

            Alenka se zamyslela.

„A tím vytváříte dokonalé?!“

„Samozřejmě! Tím je smysl našeho života naplněn. Vytváříme dokonalé.“

„A tím, že má chybu – dokonce ne jednu – tím je dokonalejší…“

„Dokonalé je to, co v sobě jímá vše, to znamená i nedokonalost, být bezvadný neznamená být dokonalý.“

„Ale nevytváříte tím Boha?“

„Proč myslíš?“

„Jeden člověk kdysi řekl, že Bůh je, nebo musí být dokonalý.“

„Ano, setkal jsem se s tímto člověkem několikrát. Ale já jeho výraz ‚Bůh‘ vnímám jako svůj výraz pro Dokonalost.“

„Vytváříte boha… je to nad slunce jasnější.“

„Dokonalé nekonečné jsoucno, nestvořené a věčné.“

„Bůh.“

„Vesmír. Toto slovo se více blíží tomuto výrazu dnes. Jakýsi dokonalý vesmírný princip.“

„Vytvářet vše a být nestvořený… paráda!“

„Ale čím jsi Ty? Čím jsi v tomto vztahu? V této teorii? Vytváříme tě snad? Pracujeme s tebou nebo ty s námi?“

„Jsem mimo.“

„Mimo dokonalost vesmírného principu. Mimo vesmír.“

„Mimo Boha.“

„Pryč a úplně v protikladu… ne, nemůžeš být ani v protikladu jsi naprosto odloučená, cizí.“

„Cizí v tomto světě. Jsem mimo vesmír. Jsem svým vlastním vesmírem.“

„Cizí. Jiná.“

„Naked –“

„Exposed.“

„Nude.“

„Stripped –

  Víš proč lidé poslouchají jazz?“

„Líbí se jim ta hudba?“ odpověděla netušíc, že se jednalo o řečnickou otázku.

„Protože pokud člověk není úplný barbar,“ vysvětloval aniž by jakkoli reagoval na její odpověď, „tak uslyšev první takty se mu rozproudí krev v těle, rytmus ho zachvátí, pohltí a jen tak nepustí… Jazz“ –vyslovil ho tak pomalu a tak smyslně, že se rozplynulo v celé fenomenalitě vesmíru, pak pokračoval, „to slovo je jedním z vábivých prvků tohoto stylu hudby. Zkus si to říct… zní to jako ‚sex‘ a právě to láká lidi. Máš ráda sex? Pak jazz musíš milovat…“

 

* * *

 

„Kde to jsem?“

„Tohle je říše Nerozhodnosti.“

„Nerozhodnosti? Asi jsem zabloudila…“

„To je možný, tady člověk snadno zabloudí. Nejsou tady nikde ukazatele na rozcestích a člověka pak neví, kam má odbočit.“

„Tak proč nějaké neuděláte?“

„Chtěli jsme, ale jakmile přišla řada na hlasování, tak jsme se nemohli dohodnout na barevném provedení. V posledních chvílích se zdálo, že se prosadí žluté značky a černým písmem, jenže se při posledním hlasování ukázala neplatnost několika hlasů no a než došlo k dalšímu hlasování, objevil se mnohem závažnější problém, který jsme museli řešit, takže se hlasování o značení cest odsunulo na vhodnější dobu, což v praxi znamená, že je zamítnuto navždy,“ jakmile dořekl svoji vyčerpávající výpověď, postavil se hrdě do pózy barevného páva.

Alenka ho poslouchala velice pozorně v naději, že se dozví nějakou užitečnou informaci, takže se musela zeptat:

„Neřekl byste mi, prosím, kudy do…“

„Stop! Nevím, jestli tě mám nechat pokračovat. Takové milé děvče jako ty, nechci, abys měla problémy, rozumíš? Co když řekneš jméno země, se kterou jsme ve válečném konfliktu a nakonec by se ukázalo, že tě poslali oni. To by bylo zlé.“

„Ale…“

„Jenže,“ nenechal ji mluvit, „kdybys zase řekla název spřátelené země a ty bys byla jejich posel nebo vyslanec, pak bychom je mohli urazit a naštvat, což by mohlo vést k válečnému konfliktu. To by bylo taky zlé, takže bych ti měl poradit kudy dál. Nevím, co mám dělat.“

„Hmm,“ zamyslela se Alenka, „a co kdybyste mi řekl názvy krajin, se kterými vedete válku a taky těch, se kterými jste v míru a já Vám pak řekla, kam jdu?“

„No, já ti nevím… taková informace by se dala zlomyslně využít… asi ti to neřeknu, i když bych možná měl…“

„Ale já nejsem ničí válečný agent, jen se snažím někoho najít… a nemáte po ruce nějakou mapu, abych se sama podívala, kudy dál?“

„To by šlo, jenže kdybys přece jen byla tou nepřátelskou špiónkou, uviděla bys, kde jsou naše továrny a elektrárny, což je, jak uznáš, velice cenná informace. Nejsem si jist, zda ti to mám dovolit.“

Alence něco uvnitř naznačovalo, že pokoušet se přesvědčit tohoto člověka je ztráta času, kterého neměla moc nazbyt. Chtěla se rozloučit:

„Měla jsem jít původně na jihozápad, jenže už nevím, kde…“

„Rovně a na konci cesty doleva,“ přerušil ji.

„Co je tam?“

„Tudy se dostaneš z naší říše,“ vysvětloval, „Přemýšlel jsem, co bych ti mohl říct, kdybys byla nepřítel a došel jsem k názoru, že nejlepší je poslat nepřítele pryč odsud, no a jelikož ty tady zůstat nechceš, tak jsem ti pomohl a nenaštval – to je v případě, že jsi náš spojenec.“

Velice se jí líbilo, že tento rozhovor ukončil samotný cizinec a nikoli ona. Poděkovala mu, tak jak to roztomilé holčičky dělají, a vydala se rovně, aby na konci cesty zabočila doleva. Alenku ale trápilo to, že nevěděla, kam jde, zda jde správným směrem na jihozápad a taky nevěděla, co jí vlastně čeká. Ale jakmile se napila trochy večerní rosy z modrých listů a snědla několik jablečných kamenů, rozhodla se, že půjde dál a jen bude doufat, aby tam bylo alespoň něco – cokoli, aby opět nemusela přecházet Pustinu Prázdnoty, což ji posledně málem stálo život.

 

 

 

 

XIII. Pohleď naposledy na toho, kdo spolknul všechnu sílu světa

 

„Vraťte se s ohněm a vypalte všechny lháře… do jednoho!“

V jejích očích se začaly objevovat slzy, chtěla bojovat o jejich životy: „copak v tom Vašem srdci není ani kousek lidskosti? Ukažte, že umíte být takovým, jakým by si Vás přála Vaše dcera!“

Uslyšev její slova se rozčílil a s kamennou tváří přikázal svým posluhovačům nedívaje se na jediného z nich: „a když už budete v tom, tak vypalte i nebe se všemi špinavými anděly. Stejně byli dávno zatraceni, tak jim pomůžeme od utrpení, které jim přináší čas…“

„Ano, Pane!“ odkývl první před odchodem.

Alenka se dívala na muže sedícím ve svém královském křesle a cítila, že to udělal, jen aby jí dokázal, jak moc ji nenávidí a zároveň opovrhuje její dušičkou.

„Ne! Prosím…“ už chtěla jít na kolena.

„Chceš mít převahu v této konverzaci? Pak se neodvolávej na morálku a etiku. Musíš být za každých okolností silnější než tvůj protivník. Nikoli svaly, ale myslí… máš se hodně co učit, ale já to dělat nebudu.“

„Až najdu toho, koho hledám, poprosím ho, aby pozdravoval tvoji dceru, až ji uvidí.“

„Je mrtvá, navždy a nikdo na světě to nezmění.“ Na chvíli se odmlčel, temná mračna zahalila jeho mysl, pak dodal: „Odejdi. Už tu nejsi vítána.“

„Ne! Zůstanu tady, abys viděl, jaké dílo jsi stvořil.“

„Už jsem se rozhodl.“

„Rozhoduješ o mé existenci?“

„Chtěla jsi být čarodějkou, ale nestane se tak. Magii se nelze naučit.“

„Odkud víš, že chci čarovat?!“

„Budeš ledovou královnou!“

„O mém životě nerozhoduješ. Ni ty, ni jiný!“

„Od teď a navždy…“

Koule žhavé nicoty vesmíru se roztočila a rozzářila celé království samoty. On stoje se svěšenou hlavou pomalu rozpažil ruce, dlaněmi k záři hvězd. Rozprostřel svá černá křídla a pohltil světlo ohně a jen otevřením očí stvořil nebeskou bránu. Stačilo otevřít oči.

„Jen pohleď, Ledová královno! Zde jest brána do nebes. Tudy vede tvoje cesta. Cesta do pekel zatracení – ráje osvícení.“

„Budeš opět sám.“

„Vidím hlubinu propasti. Vykroč! Já už to udělal dávno.“

„Jsem zmije, která tě uštkla. Můj jed je smrtelný. Zemřeš!“

„Jak může drak zemřít hadím jedem? To jest jeho krev a svědomí!“

„Lžeš sám sobě.“

„Odejdi, prosím. Nejsi mě hodným nepřítelem.“

„Jsem silnější než ty.“

„Odejdi. Už nejsi nepřítelem...“

 

* * *

 

„Copak to nechápeš? Celé to začne znovu. Nic tím nezískáš…“

„Já to chci podstoupit.“

„Ale nic tím nezískáš – tímto výletem. Lišíš se paměti? Lišíš se možná i zdravého rozumu.“

„Ty se bojíš…“

„Jde jen o tebe. To ty by ses měla bát.“

„Ty se bojíš, že mě nedokážeš získat zpět.“

„Ne, jen tě nechci znovu ztratit. Chci své vzpomínky na všechny časy.“

„Tohle je prý lepší. Musím to zkusit. Pokusit se znovu najít Boha.“

„Tak nebo tak ho zabiješ. Je to jeho osud. Víš přece, jak to dopadne?!“

„Máš strach o mě, nebo o Boha?“

„On už je dávno mrtvý. Zabilo jej lidstvo. Civilizace. A každá její součást. Dokonce i já.“

„Já taky.“

„Mám tě až moc rád, než abych tě dobrovolně pustil.“

„Necháš mě tam snad samotnou?“

„Budu tvůj průvodce, tvůj zaklínač. Budu věčný.“

„Nechci abys kontroloval mé kroky.“

„Nemusíš mít strach. Jen půjdu vedle tebe.“

„Jsi lhář… Vydám se na cestu za svým přáním…“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 13.května 2006

Dmitry Shchelkalin

 

Zamlčené úvodní slovo autora

 

Až si uvědomíš, milý čtenáři, že zde neplatí zákony času, jednoty osob a místa, pak možná máš šanci na to, abys pochopil, zdravým lidským rozumem to, co je napsáno. Zdání několika postav může být mylné, zdání kontinuity času taktéž a pochopíš-li, že místa ve snu jsou pouze výplodem tvé fantazie a uvědomíš-li si, že v prostoru tvé hlavy se dokážeš imaginárně posouvat jak v čase, místě i osobách, pak možná se nezblázníš, ale budeš jen bohatší o příběh, který ti nabízím.

 

Poznámka pod čarou: Jméno Alenka a Alice (čti „elis“) jsou zaměnitelná. Slovo „dream“ z názvu se dá přeložit jako „sen, popř.sl.snít“ i jako „pohádkový“ ve smyslu dobrý

 

---