Uzel nekonečnosti

Co teprv bude,

už teď je minulostí

a vše, co bylo,

stane se zas.

Neboť čas má háčků dosti.

Leč setrvávat v přítomnosti

nás jako cesta odnikud nikam

nedovede k cíli snáz.

Chceš znát osud lidské společnosti?

Zeptej se dějin.

Každý náš omyl vypoví ti rád,

jak moc touží se zopakovat.

Zeptej se tvorů,

jejichž kosti křičí z močálů a blat

co se znova bez milosti

pokusí všechno zlikvidovat.

 Nelíbí se ti to snad?

Ignorace faktů budiž tvým lékem na starosti.

A hrobem pravnoučat.

Jako epitaf si potom můžou dát:

"Vždyť on se jenom nehodlal ptát na blbosti..."

Ne, opravdu se není čemu smát.

Věz, že každý nese zodpovědnost

za celé lidské pokolení.

Kdyby ses probudil ze svého snění,

co všechno mohl bys dokázat!

Je to až k zlosti.

Škoda, že kdo hovoří o marnosti,

nemluví nikdy krátce.

Vnímáš, jak rychle se svět mění?

To se nám začíná stahovat

časová smyčka na oprátce.

Ale dost už bylo krutých pravd.

Stejně nikdo slzu neuroní

za strasti příští generace,

za mrtvé duše z cizích řad.

Holt některé věci vždycky budou v módě.

A kdo myslí si, že změní se to snad,

je větší blázen,

než kdo pod peřinou chce se schovávat.

A lidé křičí, čí je to vina,

koho že mohou potrestat.

Pandoru, ďábla, vědu či osud?

Prý příčiny následků odtekly s vodou.

Škoda, měli by komu nadávat.

A lidé rádi dál se budou ptát,

kdo nás teď spasí a kam se poděl bůh?

Prý nikdo ho neviděl poslední dobou.

Není divu, vždyť to naše lidské plémě

zatím neshodlo se na jeho jméně, vzhledu, množství,

ani na adrese.

Konec konců, třeba sedí právě vedle vás.

Čeká, až podáte mu ruku, aby vám mohl požehnat

a provést vás skrz údolí stínů

všech našich křivd a zrad.

Kdo ví, třeba i snaha bude se počítat.

Jednou, až začátky skončí a konce začnou,

až průběh přestane posouvat se vpřed,

až hmota umře a dimenze se zbortí,

a ztratí smysl bojovat,

směli bychom pak se ctí odejít,

nesmrtelní v nekonečné dokonalosti...

No a nebo taky ne.

Ale můžem pro to aspoň něco udělat.