Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽít - to znamená měnit se
17. 05. 2006
1
1
1395
Autor
crique
Tak to jsme dostali zadano do psychologie, ale ja to jako ukol nebrala, delsi domu sem nad touhle veci se zamyslela, adostat to jako ukol, mi hodne pomohlo v zamysleni nad dosavadnim prubehem zivota...
Každý z nás je jiný. Je vychováván v jiných podmínkách, má jiné zázemí, možnosti, každý má vrozené jiné schopnosti, věkem získá dovednosti a okolí v něm umocňuje různé morální principy. Jak roste, podmiňuje si názory dospělých a bere je za své vlastní. V okolí si najde přátele, a právě tento svůj způsob života bere za normální a přirozeně správný. Nijak ani nechápe, že obecně může znamenat slovo normální, zcela něco jiného. Pro většinu je normální rodinné zázemí a normální život právě takový, jaký viděl doma u svých rodičů a jaký vedou oni sami. Není to nic neobvyklého, protože člověk vyrůstá v určité bublině, a až s věkem má možnost a vrozené dispozice pro to, aby se mohl podívat na tu svou bublinu z jiných úhlu, ale také proto, aby objevoval další bubliny, které jsou všude kolem.
A najednou má člověk větší rozhled. Sice je zprvu zmaten z toho, co všechno kolem sebe vidí, ale časem si na to začne zvykat, a žije-li v okolí dalších bublin, začne si najednou říkat, že byl slepý, že mu normální připadalo to, co třeba vůbec normálním nebylo. Začne nad tím přemýšlet, a najedou si klade plno otázek, které se týkají jeho dosavadního života, jeho okolí, jeho duše, jeho Já.
Začne přemýšlet sám nad sebou, ptát se; jaký vlastně jsem? Na tuhle otázku se dá odpovědět velmi těžko, stejně tak jako na otázku Co dokážu? nebo, Co bych udělal, kdyby ….?
Jaký člověk je, se dá poznat velmi těžko. A nejhorší je to, že člověk by možná poznal sám sebe, ale hodně mu to komplikuje okolí, ovlivňuje ho a také svádí ze správné cesty poznání sama sebe. Proč?
Člověk si může myslet, že je takový či onaký, ale ať už si myslí cokoli, každý v okolí má na něj svůj názor, a člověk se tímto názorem nechá hodně ovlivnit. Nejvíc pak, když se dostane právě do jiné bubliny, potká nové lidi, a ti si na něj udělají svůj obrázek, a říkají mu, ty jsi takový a takový. Třeba takový ani být nemusí, ale protože je mu to pořád opakováno, začne si říkat, asi na tom něco je.
Stejně tak se ale může přesvědčit o mýlce o svém já tím, že se dostane do určité situace, a zachová se úplně jinak, než si původně myslel, že se chovat bude, a najednou se dostává do nejistoty, a znovu začíná sám sebe rozebírat.
Žít znamená měnit se, měnit se, znamená měnit věci kolem sebe, dostávat se do nových situací, které jsme předtím nepoznali. Měnit se, znamená vnímat i jiné názory, než ty, které jsme brali za správné. Měnit se, znamená, nespokojit se s tím, že něco je, ale snažit se přijít na to, proč to tak je. Měnit se, znamená poznat sebe, a zůstat svůj. Měnit se, znamená poznat spoustu věcí kolem, a nebýt kopií, kterou z nás vychovali rodiče. Žít znamená udělat z něčeho, co uplácalo naše okolí během patnácti let, samostatnou bytost, která nebude přebírat názory ostatních.
Žít znamená objevovat sám sebe, a o tom je život. A život je i o tom, jak sami k sobě dojdeme, jak se najdeme. Ne o tom, jací si řekneme že jsme. A abychom poznali sami sebe, musíme se dostávat do různých životních situací, a teprve ty situace a strasti, ale i radosti, z nás utvářejí určité já. To by si měl každý z nás uvědomit.
Ale právě to uvědomování si je dáno věkem a situacemi. Ani já, ač teď chrlím moudra, kterým po přečtení nikdo kromě mě možná nebude rozumět, jsem si to neuvědomovala. Brala jsem se do nedávna tak, jak mě vnímalo nejbližší okolí, a navíc právě podle prvních patnácti let života. Základní škola s vyznamenáním, premiantka třídy, krasobruslařka, veselá, usměvavá, s určitými cíly. Tak přesně tak jsem se brala. Ale až když jsem přešla na vysokou školu, uvědomila jsem si, jak hrozně jsem se změnila, a jak hrozně jsem se v sobě mýlila celou střední školu. Protože i v tu dobu jsem se cítila přesně tak, jak na základní škole, ale přitom ze mě byla úplně jiná osoba. Krasobruslení jsem nechala, nevěděla jsem co od života chci, stal se ze mě samotář a premiantkou třídy na střední jsem nebyla ani náhodou.
Když jsem si tohle uvědomila v koutku svého pokoje na privátu, v neznámém městě, mezi cizími lidmi s naprosto jiným rozhledem, názory, dokonce i řečí, začala jsem rozebírat sama sebe. Dostávala jsem se do depresí, a vedle lidí z Čech si připadala jako chudáček ze Slezska, který nic neumí, ničemu nerozumí, je hloupoučký a nic v životě nemůže dokázat. Dlouho jsem propadala depresím, o kterých se mi nikdy ani nesnilo, byla jsem zklamaná sama ze sebe, že jsem si nalhávala, že na to mám, a přitom oproti ostatním jsem na tom hodně špatně. Vliv na tom mělo i chování jistých jedinců, kteří dávali najevo, že Čechy jsou pupek světa, a čecháčkové jsou ti nejlepší, ale sama jsem si dokázala, že to tak není.
Protože jak jsem řekla, člověk je takový, jakým se sám udělá. Přišly zkoušky, a to byl ten bod zlomu, od kterého jsem se na sebe začala dívat zase úplně jinak. Sice jsem strávila hodny učením se, ale něco jsem si z toho odnesla, a hlavně jsem začala být na sebe hrdá, že jsem zvládla to, čeho jsem se bála. Najedno se ve mně zvedlo sebevědomí.
Začala jsem trénovat krasobruslení, přišly trenérské zkoušky a u těch jsem si opět dokázala, že ač jsem byla přesvědčena, že bruslení už mou součástí není, tak jí bylo celou tu dobu. A to byl další bod, kdy jsem začala víc rozebírat svůj život a uvědomovat si, že člověk se nesmí brát podle toho, co o něm říká okolí, ani podle toho, co si o sobě myslím sám, ale musí se kolem sebe pořádně rozhlížet. A musí si celý život vystavovat zkoušky, a čím víc ho v životě zkoušek potká, tím dokonaleji dokáže poznat sám sebe. Ale hlavně si musí uvědomit, že v něm bude pořád velká část toho, co v něm bylo úplně na začátku, když o něm babičky říkaly, jo, ten náš vnouček, tak ten vám je …..