Krásná

 

 

Přiběhla do školy, zářící jak sluníčko, rozesmátá a krásná. Všichni si všimli, že je jiná... taková... hezčí. Hned se jí ptali, co se stalo. A hle, chodí s „klukem svých snů“. Přátelé ji to přáli, neutrální také, a nepřátelé jí záviděli. Ale ona nepřátele neviděla. Všude kolem ní bylo růžové světlo. Neviděla nic špatného. Neviděla čtyřku z písemky. Nic si z ní nedělala. Bylo to pro ni jen číslo na kusu popsaného papíru. Celý svět je pro ni protkaný růžovým vláknem, které spojuje všechny lidi. Všichni se mají najednou rádi. Na chodbě se směje, zdraví lidi, které ani nezná, rozdává kolem sebe své štěstí, svou radost. Radujte se všichni! Život je fajn! Pojďte se smát se mnou! Při pohledu na ni se všem zvedne nálada. Ona je láska, ona je štěstí. Kdo to neví, ať se na ni podívá. Na ni, anebo na někoho, kdo se právě zamiloval.