Smutek

 

Ráno se jí nechce vstávat. Proč bych měla jít někam, kde mě nikdo nechce, a kde se stejně nudím? Můžu ležet doma, a nikoho neotravovat. Ale já musim. Píšeme tu trapnou písemku. Nic neumim. Zase ji zvořu. A k čemu mi navíc bude nějakej děják, když stejně skončim jako pokladní v hypermarketu?! Ach jo... do školy se přiloudá něco, co vypadá jako mrtvola. S tim rozdílem, že mrtvola bývá slušně oblečená na poslední cestu... i když se snaží pochválit spolužačce svetr, všichni cítí, že něco není v pořádku. Je jako bez života. Shrbená se plouží chodbou, člověk se na ni ani radši nedívá, aby ho neprobodla pohledem. Zalezte všichni někam! Zkurvenej schod! Ještě si zlomim nohu. Život je na hovno. Nikdo mě nechce. Jsem hnusná (teď opravdu moc krásy nepobrala...). Kluci jsou hovada. Jeden jako druhej. Ať se všichni jdou zahrabat. Stejně to nemá cenu, dál žít...

Všichni se ptají, kde je jen ta krásná zářící bytost, co tu byla před týdnem? Nebojte se, zase přijde, jen musíte chvilku počkat...