Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZůstat člověkem
21. 05. 2006
6
5
3554
Autor
pivnik
Úvaha na zadané téma. Jedna z prací, které mám sobecky celkem ráda. Je psaná již dlouho zpátky, takže kvalita nic moc, ale při psaní jsem byla v určitém psychickém stavu, který se podepsal na myšlence, ale asi ne na rukopisu...
ZŮSTAT ČLOVĚKEM
Kdy člověk zůstane člověkem? Například tehdy, kdy se v rozhodujícím okamžiku nezachová jako živočišný druh, nýbrž jako vysoce myslící tvor, který dokáže ovládat své city a pocity? Myslím si že ano. Nebo tehdy, kdy nemyslí jen na sebe a na to, jak co nejrychleji zbohatnout, ale na to, jak někomu pomoct, někoho obohatit? I to je možné. Bohužel se ale ukazuje, že se to stává jen ve výjimečných případech. Aspoň za ty ale musíme děkovat. Člověku se může stát něco, co neočekával, co ho ranilo, zaskočilo a s čím si neví rady. V tuto chvíli potřebuje osobu, která by mu pomohla, poradila mu, podržela by ho. V tuto chvíli potřebuje člověka, který dokáže zůstat člověkem.
Jsme svědky, že v minulosti, co se týče této otázky, to bylo stejné jako teď. Představme si třeba temný středověk. Doba, kdy všichni věřili ve schopnosti takzvaných „čarodějnic“ ublížit lidem nebo zvířatům. Báli se jich, a tak to řešili tím, že je upalovali. Avšak i tam se našli lidé, lidé v pravém slova smyslu. „Čarodějnice“ schovávali i za cenu toho, že je upálí s nimi. Tito lidé však nevěřili v myšlenku, vymyšlenou církví, která neuměla vysvětlit, proč „čarodějnice“ dokáží vyléčit lidi z chřipky pomocí bylinek, které církev neznala, nebo proč dokáží zbavit člověka svrabu nebo hnisu v ráně. Proto pro ni, církev, nebylo nic snazšího, než vnutit lidem názor, že kdyby v tom nebyla kouzla, že by to ona zvládla také. Vždyť ona žádná kouzla nepotřebuje, a všechno je vůle boží. Nezmanipulovaní a nezastrašení lidé zůstali lidmi.
Opakem jsou různé bitvy, války, souboje. Proč lidé, kteří jsou inteligentní a mají moc, ji kvůli území, penězům, náboženství či jiným důvodům zneužívají k tomu, aby zabili co nejvíce lidí jiné rasy, vyznání či názoru na Svět? Aby zničili co nejvíc jiných států kvůli vládě nad větším územím? Aby se pomstili za to, co na nich bylo pácháno v minulosti za ošklivé činy? Zapomněla jsem uvést jedno z hlavních témat rozhovorů mezi lidmi, které je v poslední době velmi časté. Terorismus. Lidé, páchající tyto neuvěřitelně chladnokrevné činy mají podle mě zatemněný mozek a hlavně srdce. Že dokážou vyhodit do povětří vlak plný lidí, nebo cíleně útočit na děti, chystající se do školy, je podle mě opravdu jen otázka zášti, závisti, pomsty a bezcitnosti. Velkou roli tam hraje náboženství, v prvé řadě Islám, ale jak jsem několikrát řekla při různých debatách, nemá smysl o tom hovořit, když vlastně my, Evropané, neznáme podstatu jejich víry. Jsme dva různé světy, přičemž se snaží jeden toho druhého za každou cenu zničit. Ale otázka víry se řešila už od pradávna. Vezmeme-li třeba Egypt, vyhnání Židů. Proč? Protože umřel člověk, mocný faraón, který je chránil. Pohanští Egypťané je vyhnali do otroctví a nakonec i ze země. Podíváme-li se asi o dva tisíce let dál, máme tu Adolfa Hitlera a jeho vymycování židů. Bylo pácháno vlastně stejně, jako nynější terorismus. S tím rozdílem, že tehdy byli lidé nejdříve týráni a pak byli chladnokrevně zabiti. Na otázku proč?si odpovíme stejně. Jiné náboženství, zaručující svobodu. A navíc ohrožení tzv. Čisté rasy. Historie se nemění, stále se opakuje.
Mám ráda skutečné příběhy lidí. Doma mám několik knížek psaných životem. Příběhy v nich mají člověka pohladit po duši a přimět ho k promyšlení smyslu života. Četla jsem tam příběh, kdy jeden člověk, Paul, dostal od bratra k Vánocům auto. Před domem si ho prohlížel nějaký výrostek. Když Paul přišel k autu, chlapec se ho zeptal, jestli je to auto jeho. „Ano, dostal jsem ho od bratra.“ Chlapec nechtěl věřit, že za to auto nemusel Paul nic platit. V tu chvíli si Paul pomyslel, že kluk, řekne, že by chtěl mít taky takového bratra. On ho však překvapil. Řekl, že by chtěl být také takovým bratrem. Překvapený Paul mu nabídl svezení. Chlapec s nadšením přijal, a rozjeli se. Mladík poprosil Paula, zda-li by mu mohl přijet před dům. Paul si myslel, že se chce před sousedy předvést, ale vyhověl mu. Hoch vběhl do domu, a přinesl v náručí svého mladšího ochrnutého bratra. „Vidíš, tady to auto dostal ten pán od svého bratra a nemusel nic platit. Taky ti jednou koupím takové auto, a budeš se moct dívat na ty vánoční dárky ve výlohách, jak jsem ti vyprávěl.“ Dojatý Paul pomohl mládenci naložit bratra do vozu a pak se rozjeli na dlouhou vánoční jízdu městem. Všem třem bylo moc pěkně. Ochrnutému chlapci se rozzářili oči nad všemi těmi všedními drobnostmi, kterých si my ani nevšimneme, které bereme za samozřejmost. Starostlivému bratru se zalilo srdce blahem, že mohl bratrovi ukázat, o čem tolik snil, a navíc v tak parádním autě. Paul vnímal lásku a péči staršího z bratrů, s kterou se o sourozence staral a obrovskou důvěru, kterou mu chlapec vracel. Vnímal ji celým svým tělem a duší, a pochopil, co je to mít doopravdy rád, doopravdy milovat.
Tento příběh je jeden z mnoha, kdy se ukazuje obrovská láska k bližním. Zaujal mě tím, že bych měla první reakce stejně zbrklé jako Paul. Ale to asi každý. Když si někdo tuto povídku přečte, zjistí, že i mládež v dnešní době umí milovat, a že není pouze výsadou dospělých umět zůstat člověkem. Řekla bych, že právě naopak. Tím, že se v dospívání vyvíjí jak fyzická, tak psychická stránka člověka, tak že má častěji náladové výkyvy. Jednou je to „drsňák“ světaznalý, jindy se chová jako dítě, aby ho všichni opečovávali, někdy by vzal celý svět do svého srdce a za chvíli by se před ním nejraději zabarikádoval. A právě tyto změny vedou k činům, o kterých se dočítám v těchto příbězích.
Zůstat člověkem, je určitě něco velmi těžkého a nezvládne člověk se železným srdcem. Dokáže to jen ten, který umí své srdce otevřít světu a který dělá dobré věci rád a s potěšením. I když při tom podstupuje riziko, že se mu může něco stát na těle. Pro něj je důležitější ta duševní hodnota a víc se bojí bolesti v nitru jiného člověka. Trápí ho, když je někdo smutný, když má problémy. Proto cítí, že mu musí pomoct. A udělá to. Tito lidé umí neuvěřitelně čistě milovat své okolí. Rádi odpouští a dokáží se v kritických okamžicích zachovat jako milující lidská bytost, v které city ještě nezatvrdly.
5 názorů
ok, modtlitba zaby a lide.. :)
ja ctu slepici polevku- sbirky pribehu, urcite znas..)
toto dilo jsme psala k soutezi, ale sedlo mi nejak tema.. ale bylo to nekdy v sedme tride... myslenky jsem jeste nemela jako ted..;)
a když už jsem tady, proč si neudělat reklamu, když se to vztahuje k tématu ;)
docela dobře lidi určuje dílko Lidé, co jsem napsal.
(normálně takhle neodkazuji, jen jsi mi to dílko hodně připoměla :)
pravda je, že písmák , bráno jako celek a průměrováno, poněkud odrazuje povídkáře (mezi nimi většinu delších literárních útvarů, tedy i úvahy) od vyhlídek na ocenění...
...jednodušeji, většina písmáků je líná číst dlouhé věci :)
po slohové stránce nemá smysl nic kritizovat...nezaznamenal jsem žádné chyby, spíše naopak, vložením příběhu do úvahy podtrhneš její myšlenku a názornost, poskytneš čtenáři další úhel pohledu na rozebíranou otázku.
já vždycky tvrdil, že člověk se stane člověkem tehdy, až se přestane jako člověk chovat.
což je vééélice mnohoznačné :)
vzhledem k tomu, že dělám u ozbrojených sil a o tématu terorismu mám určitý přehled...korán (učení islámu) pojenává o míru a lásce k bližnímu. Ortodoxní věřící jeho učení pokřivili ve svůj prospěch (přesně jako svého času Svatá Inkvizice učení bible). Zálěží vždy na úhlu pohledu.
bla bla bla...rozsáhlé téma a já bych se zapovídal, ostatně jako vždy :)
pokud máš ráda příběhy, podobné tomu Paulovu, doporučuji knihu Modlitba žáby a pak druhý díl. Obsahují krátké příběhy (některé z nich všeobecně známé také jako anekdoty) z celého světa.
mě se velice líbil příběh o starci, který každý den chytil svému psovi hlavu mezi kolena a do tlamy mu dával lžíci rybího tuku. Pes se velice vzpouzel, ale stařec byl stále silný a udržel ho. Jednou se mu ale pes vysmekl a srazil lahvičku s rybím tukem na zem. Jaké bylo mužovo překvapení, když pes s chutí vylizoval louži na zemi. Stařec tak poznal, že pes se nevzpouzel rybímu tuku, ale formě jeho podání.
na těch příbězích je krásné, že každý má myšlenku nebo ponaučení
:)
No teda...moc pěkné, přemýšlivé, citlivé a pravdivé musím říct :) a ten čas se na stylizaci vůbec nepodepsal...čte se to výborně ;)
děkuju ***
To Horavin- to je muj problem, o vsem pisu, mluvim,... strasne rozvlacne.. snazim se sama formulovat, pomalu a jiste... uz tohle jsem dost probirala, nez jsem to sem dala.. :-)
to Lakrov- *cervena se* dekuju
Chce se mi napsat 'Naše děti už to budou zase umět' ale vidím, patříš do jiné věkové kategorie, než já. Tak jen doufám, že i ostatní umí.
Dík a TiP.
Líbil se mi Pulův příběh, jak jsi ho podala. Podobně i celá úvaha na tak náročné téma. Umíš zaujmout vlastním pohledem a přesvědčením. Délka tvojí úvahy mě zpočátku odrazovala, ale když jsem se začetl, tak už mi tolik nevadila.
Nechci udílet protivné rady, spíše jako zajímavý námět Ti nabídnout formální úspornost jako výzvu. Jedná se o poměrně nesnadnou, ale v každém umění nádhernou záležitost. Jednoduchými a omezenými prostředky sdílet neomezeně složité a nekonečně krásné věci. V básničce několik obyčejných slov. Na obraze několik tahů. V melodii pár nádherných tónů... *
njn... kvuli me "nepraxi" bych se chtela zeptat, co znamena redaktorsky slangovy vyraz "tohle vubec nedavam", abych se z nej mohla poucit a necemu priucit... ;)