Vesmír je plný tajemství, o kterých se nám ani nesnilo. Nikdo neví všechno - ani já, ani prezident Spojených států. Jsou prostě věci, které mají být utajeny. Jedním z nich je Smrt...

Už jako malý jsem měl rád tajemno. Ne, nechodil jsem v černé, tlusté linky na očích a obličej prošpikovaný peircingy. Ne, nikdy jsem nezkusil drogu či jiné prostředky, u kterých si lidé myslí, že takoví jako já užívají. . Ne, nikdy jsem neuctíval za úplňku Satana. Jen jsem měl rád tajemství, které se skrývala v určitých věcech.

Bavilo mě řešit záhady. Jednu z nich jsem ale nevyřešil. Ano, smrt. Tu jedinou jsem nepoznal, bohužel - díky bohu. Jednou jsem uslyšel písničku, nebyla jako všechny ostatní - komerční. Byla jiná. Cítil jsem mráz po celém těle a slova z ní mi zněly v uších. Byla o smrti. O té neznámé síle, která hýbe světem. Každým tónem jsem jí cítil blíž.

Nikdy se mi nestalo nic podobného. Jako by ta píseň ve mě vyvolávala pocit toho, že už nic nebude šťastné a nic nebude tak jak má. Od té doby jsem cítil, že můj život je jiný než předtím. Měl jsem předurčení. Když jsem v osmnácti utekl z domova a hodlal se postavit vlastníma nohama pevně na zem, ucítil jsem jí až nebezpečně blízko. Nemluvím o písni,ale o smrti. Projíždějící auto srazilo starou paní. Cítil jsem se bezmocně, jako ztroskotanec. Ztroskotanec na pustém ostrově bez vody a bez jídla. Moct pomoci, ale nechtít? Dává to snad nějaký smysl? Asi přišel její čas.

Díval jsem se, jak její život vyhasíná a jediný svědek jsem byl já. Její oči pomalu ztrácely lesk a život, její dech se zpomaloval... Uvědomil jsem si, co jsem to za hlupáka. Cítil jsem se provinile, když jsem nic nepodnikl. Ale copak jsem mohl? Měl její život ještě cenu?

Ten lesk vyhasne každému, proč se tomu bránit? Je snad lepší žít bez lesku v očích? Vidím prázdné oči každý den. Koukají někam skrze mě a mě to tolik pálí. Jako by nemohl existovat nějaký zákon zakazující "nebýt" a žít.

Ale jistě - měl. Kolem mně lidé hrůzou zůstávaly stát a já jen klečel u jejího mrtvého těla a vina mě ničila. Jako bych měl v žilách kyselinu, taková to byla bolest. Nebolelo mě tělo - to duše.

Proč jsem podle nich jiný? Čím bych se měl stát, aby mě uznávali? Jaké je to zaklínadlo k autoritě?

Duše se pod tou tíhou rozpouštěla a já cítil prázdnotu. Jako by někdo vytrhl kus z mého já. Klečel jsem na tvrdé zemi a tlačili mě kameny. Zvedl jsem se a přes slzy v očích jsem neviděl. Lidé mě pozorovali. Už tehdy jsem cítil, že jejich pohledy nejsou skromné...

V tu chvíli jsem věděl jaké je, to mé předurčení. Nahlédl jsem pod háv smrti, byl jsem nucen udržet to tajemství v sobě. Byl jsem nucen být jejím sluhou.

Být jejím poručníkem, jejím strážcem a pomocníkem. Vlastně pomocníkem vyhaslých duší.

 Stal jsem se hrobařem. Ach ano, někomu to přijde vtipné, ale pro mě to bylo úchvatné. Měl jsem příležitost poznat tu tajemnou sílu. Druhá strana mince byla také krutá: Ten posměch lidí. Někteří se omezili na krutý úšklebek, ale většina ani to ne.  

Je to jako bych byl jedna z těch duší. Sbírám se ze země. Ohlídnu se po hřbitovním náměstí a chrastím klíči tu melodii, jež mě tolik přiblížila smrti.

Procházel jsem kolem hloučku mladých lidí. Všichni kouřili cigaretu a opírali se o náhrobky. Moc dobře je znám, to oni kradou svíčky a kytky. Už jsem je několikrát viděl, ale co zmůžu? Rozhodl jsem se s tím něco provést. Teď a tady.

" Hej vy tam, vypadněte! Myslíte, že o vás nevím? Běžte otravovat jiné a nerušte duše mrtvých!"

 Začali se hlasitě smát a já cítil jak mi do hlavy stoupá krev. Byl jsem nahněvaný. Na pokraji nervového zhroucení. Cítil jsem jak mi divoce bije srdce. Oni se jen tak vysmívají pche. Život je naučí. Nebo smrt.

Nechal jsem je osudu - snad si někdy uvědomí, jak jsou hloupí a že duše mrtvých potřebují klid.

Začal jsem přemýšlet nad svým vlastním životem...

Jestli taky jednou vyhasnou mé oči. Snad ani nechci vědět, jestli v nich stále zbývá dost života. Posadil jsem se k náhrobku a objal ho.

Můj pohled padl na čerstvě vykopaný hrob. Neměl jsem žádnou zakázku, jen jsem cítil potřebu ho vykopat...

Usmál jsem se a ohlédl jsem se zda někdo není na blízku. Jako by snad i mrtvá těla vykukovala a špehovala…alespoň jedním okem.

Já vím, začínám být paranoidní. Nebo je to tak správně? Je to znamení? Znamení, abych se k nim přidal? K mým jediným přátelům..

Tma mě tak krásně hřála, černé mraky se nade mnou vznášeli jako předzvěsti něčeho špatného. Nebál jsem se. S hlavou opřenou o rameno jsem sledoval jejich pohyb. Ladný a masivní.

Kdesi nahoře přeletěl netopýr. Byl jsem zvyklý na tuto atmosféru, a přeci byla jiná.

Tajemnější a přeci milejší.

Sledoval jsem jeho tichý let. Ten věděl, že rušit mrtvé není dobré. Měl můj obdiv.

Nebál se letět tmavou nocí. Já bych se bál. Bojím se i teď, a proto v ruce nosím klíče, které třu v ruce, aby lehce chrastily.

Osudová myšlenka zabránila přístup krve do mého srdce. Přestal jsem dýchat. Právě se to stalo. Poznal jsem tajemství smrti. Samotná smrt mi vnutila myšlenku, abych ukončil své pochybnosti. Bylo to jako temný zázrak...

Pod závojem mlhy se ona skupina vracela na svou každodenní procházku, byl tady klid a mohli si stěžovat na nepochopení rodičů...Jen ten hrobař by nemusel být tak napružený...Náhle se zastavili. Dívky vyjekly hrůzou a chlapci ztuhli. Viděli tělo zdejšího hrobníka, který ležel podivně zkroucený v jámě u cesty.