Vše o Alanovi 12.

Alan:

Tehdy jsme měli absťák za sebou už všichni tři. Já si ho prodělal u Flóriho doma, když byli jeho rodiče pryč a my tam dělali mejdan. Byl jsem pak celej den v tom bytě sám, bez nikoho a Flóri s Fan se zoufale snažili sehnat prachy a fet. Plazil jsem se v obýváku po koberci a už se to nedalo vydržet, říkal jsem si, že tohle rozhodně nemůžu přežít, že teď určitě umřu, ale bylo to čím dál tím horší a pořád jsem žil. Zdálo se mi, že jsem se zbláznil a zároveň jsem se tomu vůbec nedivil, protože to, jak mě  bolelo celý těl, prostě všechno, svaly, kosti, ale hlavně žaludek, bylo prostě k zbláznění šílený, příšerný. Byla mi zima a přitom jsem se potil, ledově, hnusně. Měl jsem hlad, jenže jsem nemohl bolestma ani chodit, abych si pro něco došel do kuchyně. Kroutilo mě to, svíjel jsem se a ztěží jsem dejchal. Navíc jsem neměl absolutně žádnou chuť na jídlo, při pomyšlení na něj se mi zvedal žaludek. Taky že jsem pak jsem pozvracel koberec. Začal jsem brečet, bylo mi sebe samotnýho děsně líto, litoval jsem se, kam až jsem se to dostal a při zbytku vědomí, kterej mi ještě zůstával, jsem si přísahal, že s tím seknu. Abych už nikdy nic tak strašnýho jako je absťák nezažil.

Pak ale konečně přišli Fan a Flóri, omlouvali se, že jdou tak pozdě a že jim to tak trvalo, jenže prej v tom stresu jim vůbec nešlo sehnat prachy, čím víc mysleli na to, že to musí bejt co nejrychlejc, tím víc se to prodlužovalo. Chápal jsem to. A později jsem to taky mnohokrát zažil.

Šlehnul jsem si a zase bylo dobře. Myšlenku na konec s drogama jsem zavrhl hned v tom momentě, kdy jsem stlačil píst stříkačky a do žíly mi vlítla čtvrtka gramu háčka.

Do školy jsem už pomalu nechodil. Nebavilo mě to, naprosto mě to tam sralo. Většinu času, kdy jsem měl bejt ve škole jsem trávil s Fan. Flóri z nás byl nejpoctivější a nejpilnější, on do školy docela chodil. Neřikám, že každej den  a taky, že tam vydržel až do konce, ale chodil tam. Většinou se vypařil tak po třetí, čtvrtý hodině. Někdy se odsud vracel docela nadšenej, protože na rozdíl ode mě, jeho některý předměty bavily a zajímaly. Taky to byl ten důvod, proč tam chodil. Mě stavárna nebavila, kašlal jsem na nějakou matiku a rýsování, nezajímalo mě to.

Flóri ale našel na gymplu pár oborů, kvůli kterejm se mu vyplatilo tam občas zajít. Bavila ho výtvarka, čeština a dějepis. Hodně četl, zajímal se o dějiny, celý hodiny, kdy jsme já a Fan jen v klídku pokuřovali haš a žvanili  blbostech, on vydržel číst knížky o Egyptě a starejch indiánskejch civilizacích.

Taky jsem tehdy docela rád četl. Chodil jsem si na Zojinu kartičku do knihovny půjčovat Kerouaka, Saroyana. Taky jsem přečetl Lovcovy zápisky od Turgeněva a Ajtmatovo Popraviště.

Vždycky jsem ráno vstal, nasnídal se, popadl batoh a předstíral, že jdu normálně do školy. Všichni byli spokojený. Valil jsem rovnou k Fan. Její rodiče byli už v práci, brácha ve škole. Ona většinou ještě vyspávala. Zazvonil jsem, Fan se v polospánku doplazila otevřít, a hned šla zase pokračovat ve spaní. Vždycky se namáčkla v posteli až ke zdi, abych si mohl lehnout vedle ní. Vlezl jsem si tak jak jsem byl, oblečenej, pod peřinu a v momentě usnul.

Vstávali jsme tak kolem půl jedenáctý, Fan dělala kafe a snídani, já koukal na telku, jedl sušený banánový plátky, který jsem kupoval pokaždý cestou k ní v prodejně zdravý výživy, a vypaloval jsem. Poslouchali jsme nějakou cool muziku, Slade nebo třeba Pink Floyd, jeden čas dokonce i Carminu Buranu a Cats. Čekali jsme na  Flóriho, abysme si všichni dohromady šlehli a mohli vyrazit shánět prachy.

Když někdy hákoval školu od rána i Flóri, nikdy se nevyspávalo do poledne. Hned v osm jsme se nařezali jak dobytci  a pustili na plný pecky meditativní hudbu Faniny mámy. 

Tak jsme vydrželi celý dopoledne, jen tak jsme se váleli po koberci a ani jsme nemluvili. Pak jsme se rychle zdejchli, než se vrátili Faniny rodiče a taky proto, že bylo potřeba shánět čáru. Celý dny jsme nic nejedli. Ani když jsem večer přišel domu nepociťoval, jsem vůbec žádnej hlad nebo chuť. Taky jsem pěkně zhubnul.

Tehdy u nás zrovna  postavili Kaufland  a Zoe přišla s nápadem, že bysme si mohli vydělat nějakou korunu roznášením reklamních letáků. Kaufland zaměstnával brigádníky starý jako my za docela výhodnejch podmínek. Nechtělo se nám do toho, protože makat bylo prostě nechutně otravný, ale zase jsme si uvědomovali, že věčně jen krást, somrovat a půjčovat si nemůžeme. Tak jsme to vzali. A bylo to docela fajn. Courali  jsme se po ulicích, střídali se v nesení batohu narvanýho letákama a házeli je do schránek. Pochopitelně jsme to nedělali na sucho. Koupili jsme lahváče a posílali si dokola jednu flašku za druhou. Pořád jsme se chechtali, protože jsme tenkrát asi dva měsíce pokuřovali trávu. Fan měla tehdy takovýho raplýho ctitele, kterej se do ní zamiloval, když s ním jednou úplně zlitá tancovala v sedmdesátce jen v podprsence. Pak  za ní pořád dolejzal a mimo jiný jí taky podstrkoval trávu zadarmo, jako dáreček. Fan toho směle využívala, ale to bylo taky všechno. Jinak na ctitele kašlala. A on, když mu pak konečně došlo, že jeho platonické lásky jen zneužívá,  se na ni vykašlal taky.

Měl jsem chronickou chřipku. Táhlou, hnusnou, obtěžující chřipku. Každý ráno jsem musel polykat kapky, abych vůbec mohl mluvit. Po probuzení mi trvalo tak hodinu než jsem se vykašlal a byl vůbec něčeho schopnej. Navíc jsem měl nepřetržitě ucpanej nos, pořád jsem frkal. Dejchalo se mi fakt děsně blbě a navíc jsem tehdy už pálil jako fabrika, dostal jsem se na svou čtyřicítku denně, takže to bylo ještě horší.

Oskar:

Rodiče byli tehdy pěkně naštvaný, skleslý a nevěděli, co mají dělat. Nebylo divu. Měli o Alana strach a on se choval čím dál tím hůř.

Že kouří, už věděli dávno. Vypaloval už dvě krabičky denně, takže byl nikotinem nasáklej skrz na skrz. Máma mu to rozmlouvala, táta na něj řval, ale bylo to k ničemu, Alan jen seděl, kejval hlavou, nic neříkal a čekal až proslov skončí. Pak se zvedl že židle, řekl : „Já jdu k Flórimu.“ A hned jak vylezl před barák, už škrtal sirkou, aby si mohl  zapálit. Nemohli s tim nic dělat. Nakonec to vzdali, vykašlali se na to, nemělo cenu mu domlouvat. Měl zakázáno kouřit doma a v jejich přítomnosti vůbec, ale jinak mohl.

Co bylo ale daleko horší, že skoro přestal chodit domů. Ráno odešel před osmou-jako do školy-a na celý dopoledne se zašil u Fan. Potom teprve vyráželi za zábavou, každej den do Undergroundu, každej den chlastat. Když se Alan někdy vrátil domů v deset večer, bylo to brzo. Obvykle chodíval až kolem dvanáctý. Praštil sebou do postele a okamžitě usnul. Ráno pak nebyl k probuzení. Nikdy nesnídal, nechal si jen uvařit strašně silný kafe a vysomroval od mámy pade na sváču do školy. Jídlo za to ale nikdy nepořizoval, hned cestou k Fan zašel do trafiky a koupil si cigára.

To všechno jsem se dozvěděl až následně, nevěděl jsem to, ale už tehdy mi bylo jeho chování hodně podezřelý. Jen jsem prostě nechtěl věřit tomu, že můj brácha, zrovna můj úžasnej brácha, by mohl do něčeho spadnout. Sám sebe jsem uklidňoval a namlouval si, že je to normální. Nebo jsem dělal jako že to nevidím. Nechtěl jsem si přiznat, že máme asi doma problém.