25. května (2001)

Podporučník průzkumného oddílu hvězdné pěchoty sňal z ramene

ručníkci a vyskočil do zaprášeného mezihvězdného prostoru.

V lehkém slunečním větru se mu neotevřel hlavní ručník,

sáhl tedy na prsa a ze záňadří vytáhl záložní,

zářivě modré barvy.

Přistál na břehu bublinaté říčky,

měkce jak králiček Azurit do froté osušek.

Svázal několik pevnějších lněných ručníků

přehodil je a jal se ručníkovat nad proudem rozbouřených mydlin.

Nálada i podrost houstly.

Ručníkovou pilou si klestil cestu

občas si musel dokonce prorazit průchod ručníkovým granátem.

Z nebe začaly padat trakaře.

Dva impregnované ručníky posloužily

jako improvizovaný přístřešek.

Znaven a praštěn

usednul na maskovací ručník

a loknoul si po domácku pálené ručníkovice.

Mokrou hlavu (a přiznejme si, že

kdo by po zásahu trakařem neměl mokrou hlavu)

si utřel ručníkem.

Vzpomněl si, jak tůhle utřel i tu nesnesitelnou seržantku.

Řádně ji utřel, bábovku.

Černé mraky i chmury se rozplynuly.

Opět to byl on, odhodlaný a v plné síle.

Na speciálně zakaleném ručníku udělal uzel hrozivého kalibru

a jal se prorážet cestu davy ďaurů, jež v ručník nevěří.

Metr po metru, kluzce jako had na másle,

se proplétal pevností nevěřících.

Postupoval neomylně, jak po červené ariadnině Dentální niti,

sledovav koberece z ukořistěných ručníků

jež pohani poplivali, pohanili a nakonec pošlapali

tisícovkami nedostatečně mytých nohou.

Konečně byl u cíle.

Z vlajkového stožáru strhnul cáry nepřátelské standarty

a vtyčil na něj vítězný, sněhobílý ručník.

Další bašta humusu byla dobyta.