Pocity a okolnosti

Říká se, že existují situace a události, které když člověk zažije, nikdy je nezapomene. Osudová rozhodnutí, velké životní zkoušky. Věřím, že když někdo zažije katastrofu, jakoukoliv, ať už se jedná o zemětřesení, tornádo nebo cokoliv jiného, věřím, že si to bude pamatovat do smrti.

Já osobně si některé situace, které jsem zažil nepamatuji zas tak přesně, ale vždy si pamatuji naprosto přesně, jak jsem se cítil. Je to zvláštní, ale nedokáži říct v kolika letech a jak dlouho jsem byl v nemocnici s úrazem oka. Pamatuji si, že jsem se tam ocitl po jedné „hokejové“ hře u nás před panelákem na kolečkových bruslích s tenisovým míčkem. Byla to pro mě velká zkušenost, byl jsem ještě malý. Všechna ta bolest už je pryč, žádné dlouhodobé následky to na mě nezanechalo, ani fyzicky, ani psychicky. Ale navždy si budu pamatovat, jak jsem se cítil, když můj o mnoho let starší „kolega“ na nemocničním pokoji v noci chrápal. Byl jsem tam deset dní, a deset dní jsem v noci poslouchal nádechy a výdechy tohoto jinak milého pána. Nádech jako když pilou řežete zdravý strom, který ještě ke všemu křičí a poklidný výdech. Tisíckrát jsem si přál, aby to byl jeho poslední. A potom mě pustili domů a já jsem zapomněl, jak muž vypadal, zapomněl jak strastně ten chrapot zněl. Pamatuji si, ale naprosto přesně, jak jsem ze všech sil proklínal čas za to, že utíká tak pomalu.

Některé pocity se vrací v naprosto odlišných situacích. Někdy stačí jeden pocit a vystačíte si s ním celý život, takový váš dobrý známý. - Kdysi na školním výletě na jedné bezvýznamné rozhledně: Byl jsem nahoře, s batůžkem plným řízků od maminky, cítil jsem, jak vítr silně fouká. Jak je to nepříjemné. Jak se nemůžete ani pořádně rozhlédnout kolem. Někdo si pamatuje, kdy přesně jsme tam byli, jiní si pamatují, kde přesně to bylo, někdo cestou nahoru počítal schody a já, já jsem stál nahoře, koukal dolů z té výšky a přemýšlel, jaké by to bylo spadnout dolů. Jak by to asi bolelo, jak dlouho bych tu bolest cítil, než bych umřel. Umřel bych vůbec? Při svojí smůle bych to určitě přežil a byl bych mrzák do konce života.

Proč o tom mluvím, přesně na tenhle pocit jsem si vzpomněl, když jsem maturoval. Čekal jsem na chodbě a před sebou jsem měl poslední zkoušku – tu nejtěžší. Celý den jsem měl na otázky (jako vždy) smůlu, vždy ty nejhorší, ale statečně jsem se držel. Říkal jsem si pořád dokola, když jsem to dotáhl až sem, teď už se to nemůže pokazit. Čekal jsem na chodbě a koukal jsem z okna na svoje auto, které jsem dostal jako motivaci, abych odmaturoval. Mockrát předtím jsem pozoroval kamaráda, jak parkuje přesně před školou a dneska, na můj velký den, jsem svoje auto postavil přesně na to místo. Cítil jsem se skvěle, okolo nikdo nestál, tak jsem si ani nemusel dávat práci s parkováním.

Takže znova: Čekal jsem na chodbě a koukal jsem z okna na svoje auto. Osm minut do zkoušky. Najednou jsem uviděl velký oranžový vůz a všechno mi došlo. Blokové čištění! Proto tam bylo tolik místa. Proto bylo místo mého kamaráda volné. Běžel jsem ze schodů, běžel jsem ven z areálu školy. Doběhl jsem k autu akorát když se pracovníci rozhodovali, že mi auto nechají odtáhnout. Naskočil jsem do auta a začal jsem ho přeparkovávat. Čtyři minuty do zkoušky. Zaměstnanci v oranžových vestách na mě křičeli, jestli jsem normální a jestli znám značky. Nic jsem nevysvětloval, cítil jsem se stejně mizerně jako tenkrát na té rozhledně. Chtít padat a nic neřešit, nebýt tu. Skrz tohle se derou na povrch nabyté poznatky z maturitních předmětů, jsem na vrcholu svých vědomostí, už nikdy to nebude víc, už budu jen upadat. Těžko by se asi vysvětlovalo mojí mamce, proč jsem neodmaturoval. Už mě dávno museli hledat, divili se proč jsem odešel a já nemohl nikde v okolí najít volné místo na zaparkování. Objížděl jsem v panice už po druhé celý blok a nikde nic. Nakonec jsem zaparkoval těsně za pana ředitele na čestné místo v areálu školy. No co, je to přece jen na chvilku a navíc určitě by to pochopil. Vyběhl jsem schody a celý udýchaný vysvětloval důvod pozdního příchodu. Okradl jsem se o pár minut na potítku. Zbytek minut určených na přípravu jsem jen těžce oddychoval a koukal z okna ven. Krásně zelený les, stejný jako tenkrát. Vedle lesa hřbitov, jak krásné studijní prostředí. Chvilku jsem myslel na tohle a potom, věřte nebo ne, pak už na nic. Poprvé v životě, jsem jen seděl a tupě se díval ven z okna. Funěl jsem jako bych právě doběhl maratón.

Čas na to přesně stačil. Mozek si odpočinul, tep se zpomalil a já jsem jim to natřel a odmaturoval jsem.