Kongthul rinpočhe pozvedá lid z úpadku civilizace aneb tam na kopci je stúpa

        „Tam, tam na vrcholu kopce leží chatrč a v ní přebývá tibetský lama. Pečlivě nás hlídá svým moudrým okem, jsme jeho žáci.“ Pár metrů od poustevny stojí stúpa, symbol osvícení, místo, kde se plní všechna přání. Nebyla tu ale vždy…

        Fouká studený vítr, ulice jsou plné odpadků, lidé na sebe nevraživě hledí, ani se nepozdraví, park je plný divokých psů a koček. Všude je plno nenávisti, hněvu a sebezapírání, obloha je šedá, cukrárny jsou zavřené. O děti nikdo nemá zájem, k čemu vlastně? A když už, tak si je pořídí na objednávku e-shopem. Opice vchází do kostela, jak podivné a zvláštní. Společnost ztrácí o život zájem, i ty největší zvrácenosti a orgie se po čase omrzí. Někteří zástupci lidského druhu odchází do lesů a žijí jako zvířata, ta se naopak chovají jako lidé, jaká to krásná symbióza! Civilizace je na pokraji zániku, proč to zapírat. Snad i to Slunce nesvítí jako dřív.

        Jednoho dne do našeho města však přijíždí host z Východu. Vystupuje z vlaku a vítá jej dunění hromu, blesky metají radostně po obloze, v rychlém sledu, nestačíte se dívat, jako ohnivé šípy zasahují zemi. Čistý člověk vkročil po letech do města. Svým uctivým „Taši Delek“ odpovídá kolemjdoucím na jejich udivený pohled, v místech, kde se dotkne země, raší tráva. Ze všech stran se k němu slétají ptáci a krouží nad jeho hlavou a on je bos, oděn v temně rudém hávu, stále jde, nikde se nezastavuje, na rtech mu hraje jemný usměv, který naznačuje, že „on ví.“ Ano, již to mohu říci, je to on, ctěný Kongthul rinpočhe.

        Právě přichází na Flořino náměstí, usedá naproti svaté trojici, na krku má šňůrku se stoosmi korálky, doprava je přerušena. Přichází tisíce lidí a staví se do zástupů, přijímají požehnání. Takto to probíha až do večera, kdy se ctihodný lama rozhodne ukázat možnosti mysli a rozpustí se v obláček dýmu, znovu se objeví, on je průhledný! Prochází zdí. Lidé k němu pojali velkou důvěru, pochopili, že stejný potenciál mají i oni.

        Pár závistivců, jak už to tak bývá, dělá problémy a zavolá do blázince. Auto přijíždí. Kongthul rinpočhe se nebrání, je klidný, ví, že tohle město je na tom hodně špatně. Lidičky se rozcházejí, co bylo, bylo, avšak nesmazatelné otisky se zapsaly do jejich myslí. Náš lama byl zavřen do bílé místnosti, jako zajímavý případ k pozorování. Nicméně doktorům vnutil svou myšlenku, aby všichni domnělí nemocní byli propuštěni. Děkují mu a provází ho na Nektarový vrch. Chtějí pro něj pracovat a staví mu chýši, zatímco Kongthul rinpočhe medituje v jeskyni. Nastávají krásné časy, do kraje se vrací zvěř, lid putuje k místu, kde lama přebývá, karma města se očišťuje.

        Dívka Elvíra měla jednoho dne pro ctihodného lamu pár otázek...

„Jsem velice ráda, že s vámi mohu mluvit o samotě, rinpočhe.“

„I já mám radost, Elvíro. Věděl jsem, že příjdeš.“

„Jsme vám velice zavázáni za to, co pro nás děláte. Lidé se zase začali zdravit.“

„Je hezké, že sis toho všimla.“

„Jak dlouho tady zůstanete, rinpočhe?“

„Než dosáhnete osvícení.“

„Slyšela jsem, že předáváte Buddhovo učení.“

„Správně, Elvíro, vím na co se ptáš. Základem je pochopit příčinu a následek, potom že nic samo od sebe nevzniká. Prostě sklízíme to, co jsme si zaseli.“

„A je pravdou, že každému říkáte něco jiného?“

Samozřejmě, je důležité řící každému to, co nejlépe pochopí a co mu přinese největší užitek. Tak třeba těm, kteří se cítí zrazeni životem, radím, aby si udržovali odstup od situací, jinými slovy vedu je Malou cestou. Naopak lidem plným energie radím, aby mysleli na ostatní. Ukazuji jim potenciál mysli.“

        Elvíra zavírá oči a vidí sebe v zajetí černých mraků, poté oči otevírá. Je více než zmatená a odchází. Uplynou dny, týdny, měsíce a začnou se dít věci. Občané města staví Stúpu zázraků. Obloha se zatahuje, chystá se na bouřku. Elvíra je v lese, běží se rychle schovat do jeskyně, a v tom spatří lamu Kongthula. „Jen se neboj, pojď blíž, jinak budeš celá mokrá.“ Elvíra vidí rozbouřenou hladinu oceánu, taková je i její mysl.

„Co máš na srdci, děvče?“ Ptá se lama.

„Chtěla bych se stát vaší žačkou, rinpočhe.“

„Je – li to tvé přání.“

„Ach, děkuji. Jsem však tak plna žárlivosti, pýchy a  hněvu. Pomozte mi.“

„Pamatuj si, když se takové pocity objeví, stačí pochopit, odkud se objevují a tvé problémy se rozplynou.“

Oba : „Brzy se uvidíme.“ Kongthul rinpočhe se dotkne čelem čela Elvířina.

Dívka se vrací do města a rukou ukazuje „tam!“ Tam na kopci je stúp. Vydejte se tam...