PARALELNÍ SVĚT-37

Ve zlomku vteřiny se musel major Karel Pokorný rozhodnout. Pravou ruku rychle pozvedl, zalícil pistoli na jednoho ze dvojice německých vojáků a poté stiskl spoušť. Zbraň byla nastavená na tichou střelbu a také na to, aby střílela uspávací střely. Voják stojící u řídítek motorky se chytl za krk, načež ztuhl a poté klesl na dlažbu. To už major vypálil na druhého Němce, který zavrávoral a také se sesul na ulici. Vzápětí obratně přelezl přes zadní část korby nákladního vozu a dvěma skoky se ocitl u motorky s vozíkem. I když bolest v levé zraněné paži začínala být nesnesitelná, tak usedl za řídítka. Podařilo se mu motorku nastartovat a za okamžik velkou rychlostí vyjel z ulice. Než ostatní němečtí vojáci zjistili, co se vlastně stalo, tak už se Pokorný řítil po hlavní ulici.

„Němci jsou dost v šoku, pane majore,“ uslyšel v naslouchátku hlas nadporučíka Mirka Vincenta. Ten vše sledoval na obrazovce monitoru z nitra skály. Přitom na dálku ovládal miniletadélko s mikrokameru, které mělo kolem sebe vytvořenou ochrannou clonu proti spatření.

„Nezbylo mi nic jinýho, než to risknout. Navigujte mě, kudy mám jet,“ odpověděl mu major do mikrofonku v límci kabátu.

„Teď rychle zahněte do tý ulice vlevo! Němci vás pronásledujou dvěma auty!“

„Jo, vidím je!“ pronesl major, přičemž stočil motorku do postranní uličky. Tou rychle projel a na jejím konci se ohlédl za sebe. Postřehl, že obě vozidla jedou stále za ním.

„Jeďte vpravo a potom zahněte zase doleva!“ říkal mu nadporučík, který současně upřeně hleděl na obrazovku. Pokorný se zatnutými zuby se držel řídítek, ale ve velké rychlosti zdárně projížděl ulicemi.

„Když rychle zahnete do tý ulice před vámi, tak vás Němčouři nestihnout spatřit!“ uslyšel ze sluchátka hlas Vincenta.

„Pokusím se!“ řekl major, načež strhl motorku do strany. Ale ve stejný okamžik narazil vozík do pouliční lampy. Pokorný se na motorce neudržel a ta se převrátila na bok. Major za výkřiku dopadl na chodník, na němž se několikrát převalil, přičemž pocítil prudkou bolest v pravém rameni. Ve stejný okamžik uviděli němečtí vojáci na konci ulice převrácenou motorku a rozjeli se k ní.

„Pane majore, co je vám!?“ vyhrkl nadporučík, který strnule hleděl na přibližující se vozidla a také na ležícího Pokorného, který se nacházel těsně za rohem domu.

„Mám něco s ramenem!“ sdělil mu major, přičemž se pokusil vstát. To se mu podařilo a záhy se vrávoravě rozeběhl.

„Už se k vám blíží autem podplukovník s generálem!“ sdělil mu Vincent.

„Živýho mě Němčouři nedostanou!“ pronesl Pokorný a doběhl ke kašně, v níž se skrčil. Ve stejnou chvíli se objevilo první vozidlo, které zastavilo u motorky. Druhé jelo dále a zastavilo poblíž kašny, načež z automobilů okamžitě vyskákali vojáci.

„Zatím je nenapadlo se podívat do kašny,“ řekl mu nadporučík.

„Za chvíli to nějakýho vojáka napadne,“ mínil potichu major.

„Vo dvě ulice dál je už podplukovník!“

„Ale já sem v kašně. Nemůžu vystrčit ani nos.“

„Pozor! Jeden voják jde ke kašně! Je přímo za vašima zádama!“

Pokornému se rozbušilo srdce, bokem se přitiskl k vnitřní straně kašny a zadíval se nad sebe k jejímu hornímu okraji.

KONEC TŘICÁTÉ SEDMÉ ČÁSTI