Tramvaje a hřbitovy

Stalo se to loni a od té doby mi to nějak pořád leží v hlavě. Teď to asi vypadá, jako by se udál nějaký osudný přelom v mém životě. Ale to vůbec ne, jen jsem se s pár dobrými lidmi toulala po Vysočině. Je to krásný kraj, jeden z těch, co slyším, jak dýchají. Viděli jsme toho dost, ale místo, na které asi už nikdy nezapomenu, byl židovský hřbitov. Ležel v prudké stráni a byl protkán úzkými schodovitými cestičkami. Podzim už přicházel, nad mrtvými bděly bílé břízy a z nich pršely na hřbitov drobné zaté lístky.

Ale těch hrobů! Ne, to nebyly opravdové hroby, to jen malé oválné náhrobky trčeli ze země všemi směry. Stálo jich tam tisíce. Mnoho z nich jsem jen tak minula, k některým jsem se sehnula, abych si je prohlédla z blízka. Byly na nich vyryty nápisy v hebrejštně, ale bylo už jedno, že hebrejsky neumím, protože většinu z nich by teď nepřečetl nikdo. To jen vítr, déšť a mráz je četly nesčetněkrát. Však byli to však neohleduplní čtenáři, potrhali mnoho stránek, jiné umastili, počmárali a ohmatali k nepoznání. Není se co divit. Ti Židé už tam leží dve stě let. Na chvilku jsem se očima zastavila na něčem, co spíše vypadalo jako kus hrubě opracované dlaždice, než jako náhrobní kámen –a přece jím kdysi býval. Kdysi patřil někomu, kdo měl jméno, někomu, kdo tu skutečně byl. Však kdo? Najednou mě popadla neuvěřitelná touha to vědět. Byl to muž, či žena? Zemřel mladý, nebo v zasloužilém věku? Jakým hlasem se smál? Smál se? Jaký kámen nosil na srdci? Co chtěl v životě dokázat, v co věřil? Koho miloval, co mu bylo nejdražší, za co bojoval? Spal, jen co ulehl, nebo hleděl dlouhé noci do tmy? Viděl ze svého okna na stromy nebo řeku? Byl švec kovář, učitel či zloděj? Ne, i kdybych chtěla sebevíc, nezjistím to, už nikdo to nezjistí. Ty čase nemilosrdný, vždyť ty jsi ukradl i to jméno, i to jediné slovo, které patřilo těm Židům tady okolo. Ale tahle povídka není o Židech. Vlastně vůbec nešlo o to, že to byli Židé, byli to prostě lidé, lidé co žili v osmnáctém století. Kdy, to vlasně také není důležité, jde jen o to, že ŽILI.

Včera jsem jela tramvají a vzpomněla jsem si na hřbitov. Totiž bylo to už před pár měsíci, ale od té doby snad každý den, takže i včera. Přejížděla jsem očima od jednoho člověka, co tam seděl, k druhému. Až vystoupím, až oni vystoupí, napadlo mě, už se nikdy neuvidíme, možná zas někde v tramvaji, ale nepoznáme se ve změti té podivné agregace. Nikdy se ani nepozdravíme. A přece žije každý z nich svůj vlastní úžasný jedinečný život, jeho svět tvoří jeho vlastní rodina, práce, knížky, co četl. Naše světy se prolnou jen na téměř komickou chvilku, kdy spolu někam spěcháme autobusem, ani se snad neprolnou, jen se spíš jemně dotknou svými okraji, protože si navzájem sotva uvědomíme svojí přítomnost. Jeden pro druhého jsme nečitelným náhrobkem, přestože od sebe sedíme dva metry. Tenkrát na hřbitově bych dala kdoví co, abych se dozvěděla, kdo byl ten, koho zde pohřbili. Tak proč, proč se teď nezvednu, nepřistoupím k jednomu z těch lidí a nezeptám se ho? Ani si sama nedokážu odpovědět. Možná proto, že mezi námi stojí bariéry, které jsou skoro stejně silné jako těch dvě stě let. Snad zítra, říkám si, zítra to udělám a zeptám se. Ale přitom vím, že zítra budu zase sedět v tramvaji a hlavou mi poběží …