Viděli jste někdy hvězdy? Nádherně září a dávají tak najevo svou krásu. Tlačí tmu do pozadí. Jenže každá hvězda spadne a s ní i jeden lidský život na téhle planetě. Země. Planeta života. Jaký je to ale život, když jsem teď tady? Stojím pod pouliční lampou, pozoruji hvězdy, je mi zima a moje ruka krvácí.

 "Nic se mi nestane, běžte!" moje slavná věta. Celý život mě cosi zachraňovalo. Přežila jsem bouračku, spadnutí z ruského kola... Podle statistiky jsem měla zemřít už při porodu. To ale nikdo nevěděl kdo jsem. Opírám se hlavou o lampu, dívám se na hvězdy i padající sníh a vzpomínám...

***

 Ten den jsem měla depku. A hodně velkou! Škola začala, rodiče byli podráždění ještě víc než učitelé, já měla mít odpolední se třeťákama, kteří byli namyšlení jako turečtí pašové. Dále to byly testy, nové látky a potom... rozchod s jedním klukem. Navíc po mě chtěly holky eseje, které měly mít už dávno udělané. Ale ten rozchod mě pěkně vzal! Dva roky jsme spolu chodili a řeknu vám, že se mnou tak dlouho vydržet, vyžaduje hodně úsilí, trpělivost a HODNĚ silné nervy. Prý si našel nějakou blondýnu! Jsou to nány pitomé a blbé (vám, blondýnkám, které za nic nemůžete, se omlouvám)!

 Seděla jsem zničená ve městě na lavičce, hlavu v dlaních a nutila se k pláči. K mé smůle, jako vždycky, jsem se nerozbrečela. V hlavě jsem všechny mé problémy probírala, fackovala a ničila. Za chvíli jsem cítila, jak se moje hlava přibližuje k bodu varu. Celá jsem se zlostí klepala a uvažovala buď o sebevraždě podříznutím, popřípadě předávkováním prášky nebo sebevraždě snězením všech čokolád v obchodě. Pomalu jsem se už nakláněla k první možnosti, když mě zahalil stín. V duchu jsem neznámého poslala někam a čekala až odejde. Bohužel si ke mě neznámý přisedl a já v duchu zaúpěla.

 "To nebylo zrovna vychované." poznamenal. Zvedla jsem hlavu a chtěla mu něco říct, ale nedostala jsem se dál, než k otevřením úst. Ten neznámý vypadal jako moc blbě oblečený detektiv z Ameriky. Musím podotknout, že měl hlavu bez jediného vlasu, jen vousy dokazovaly, že se nejedná o mimozemšťana. Vypadal jako Izer ve starším vydání.

 "Zavři pusu, vychladne ti srdce." usmál se. Poslechla jsem, ale koukala jsem na něj dál. Proč tu proboha lítá v dlouhém světlém kabátě, když bylo teplo k padnutí?! Neznámý mi dal do ruky tenisák. "Zatímco ho budeš mačkat, můžeš se svěřit." Měla jsem chuť po něm ten tenisák hodit a nazvat ho pedifilem, ale všechna zlost a vztek se vydraly ven. Aniž bych si to uvědomila, za chvíli věděl o mých problémech a já jsem se konečně rozbrečela, i když jsem si v tu chvíli připadala jako pětiletá. Řekl mi, že to nic není oproti tomu, co se mi bude dít u závěreček, až Mája (o které jsem se vůbec nezmínila!) vypochoduje celá rudá ze třídy. Když jsem se zeptala jak ví o Máje, neodpověděl. Jen se tajemně usmál, dal mi vizitku se slovy, že ho můžu kdykoliv navštívit a odešel. Šokovaná z toho, že jsem mu všechno řekla a že to byl asi cvokař, jsem tam seděla ještě pár minut. Nakonec jsem se koukla na vizitku. Nebyla bílá jako ostatní, ale černá. Domů jsem dojela pozdě. Máma mě propleskla, ale já jsem šla s klidným svědomím spát.

 Následující dny jsem neměla čas na návštěvu neznámého, ale jakmile padla sobota, vyrazila jsem za ním. Byla docela fuška to najít. Vzápětí jsem dostala šok v podobě velkého pozemku s vilou, která byla víc než nádherná! Další šok nastal později, když jsem prošla bránou. Vystartovala na mě velká černá chlupatá obluda v podobě psa. Musím podotknout, že když se o mě ten "pejsek" opřel předníma tlapama, byl dvakrát větší než já a jeho váha obrovská. Povalil mě na zem, až jsem se modlila, abych měla žebra v pořádku. Pes, jako by se mi chtěl omluvit, mě začal obalovat slinami.

 "Dolů, hochu!" zasípala jsem. Sice neslezl, ale zato se objevil jeden kluk, který se mohl potrhat smíchy. Zase do mě vjela zlost z mých problémů a konečně jsem odsunula psa a postavila se. Když se kluk dosyta vysmál, zeptal se mě co tu dělám a představil se mi svou přezdívkou - Mime. "Hodné štěňátko", jak nazval tu obludu, se jmenoval Daimon. Řeknu vám, mít tohle doma, tak vám slupne i almaru! Mime mě dovedl za Mistrem, jak říkali mému neznámému. Cestou jsem se po vile rozhlížela a žasla. První, co mě uchvátilo, byly obrazy. Nemyslím ty klasické, jako Poslední večeře nebo Mona Lisa. Ne, tyhle byly nádherné! Draci, jednorožci, pegasové, vlkodlaci, upíři, ghůlové... No dobře, ghůlové nejsou hezcí, ale zato se nad jejich zjevem pobavíte (tedy, pokud na vás zrovna neútočí). Mistra jsme našli v jídelně. Byli tam kluci a holky různého věku. Dokonce i ti, co už se ohlížejí po nějaké holce. ;-)  Mistr mě přijal víc než vřele. Dost mě to zmátlo a jako "slušně vychovaná dívka" jsem se začala omlouvat, že jsem ho vyrušila při obědě. Mávl nad tím rukou a odvedl mě z jídelny do pracovny, která byla plná vycpaných zvířat. Měl štěstí, že to všechno bylo z umělé hmoty! Nabídl mi židli a vysvětlil mi proč mě pozval. Po několika minutách jsem seděla na židli s vykulenýma očima. Musím poznamenat, že jsem zapomněla dýchat a v šoku tak překonala můj rekord v zadržování dechu! Když se mě zeptal, jestli jsem v pořádku, vzpamatovala jsem se.

 "Promiňte, ale to, co jste mi tu řekl, je pěkně... je nesmysl. Navíc jste mi mohl říct, že mě zvete do nějaké sekty!" řekla jsem. No dobře, spíš jsem tu poslední větu zaječela. Chápejte, že všichni kolem vás straší sektami, které oblbnou člověka a teď jeden z nich vám řekne, jako by se nechumelilo, že vás chce do svých řad.

 "Nejsme jako lidské sekty. Jsme jiní." snažil se mě přesvědčit.

 "Jiní? To ří..." zarazila jsem se. Co tím myslel, lidské sekty? "Lidské?" zeptala jsem se.

 "Potřebuji jenom váš souhlas." podíval se na mě. Zaváhala jsem. Řekla jsem si, že když už v životě mám dostat přes čumák, tak pořádně.

 "Dobrá. Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti!" pronesla jsem po vzoru Pobertů. Mistr se na mě usmál a zamířil k jiným dveřím.Když je otevřel, naznačil mi, abych ho následovala. Chodba, kterou jsme šli, byla zatraceně dlouhá. Když jsme došli na konec, byly tam jalší dveře.

 "Vítej v našem království Mëoi Lúcë!" otevřel dveře.

  Pokračování příště...