Dívka s láhví

Báseň je vyjmuta ze sbírky, jejiž obsah byl poromítnut v biografu mého života

Dívka s láhví

 

Malá dívka po ulici běžící,

mé oči smutně z okna ji vidící,

běží křečovitým letem,

utíká ze strachu před světem.

 

Za ní běží sestra mladší,

dotknout se sestřiného srdce ji nestačí,

chce srdci vyrvat láhev úniku,

veze se snad na zlatem bráníku.

 

Běží  marně svěží  její usychající těla,

co osvěžení v letním horku tak chtělo,

slunce propálilo radikály stereotypy její kůži,

břehy mezi dětstvím a dospělosti se rychle úží.

 

Tu zastavila se před ocelově svědomitou tyčí,

jež se z matky země společenské týčí.

na  třista ostře lesknoucích se střepu skla,

rozbila hnědou láhev – ze strachu plného zla.

 

Sestra uplakaná v mládí svého věku,

kropí slanou slzou zeleň v marném kleku,

starší si z respektu střepy vysbírá,

na svou marnou sestru smutně zírá.

 

„Nechtěla jsem doma problémy míti,

  já jen chtěla propadnout společenskou sítí,

chtěla sestře mladší říct,

že ze života chce mít víc.

 

Se střepy za zády se obrátila,

Běžela přes betonový chodník.

Ve kterém svou nohu ztratila,

Upadla hrudí na  druhou  ocelově ostrou tyč,

A střepy společnosti byli s její duši pryč.

---