Vesele je na světě?

 

 „Musím okamžitě mluvit s velitelem!“, prodíral se davem nic netušících turistů. A pak, že vědci potřebují klid na práci. Vědecký Úřad Veškeré Ochrany? Tyhle dny otevřených dveří tu z toho dělají muzeum. O několik srážek a nadávek (nikoliv z jeho strany) později konečně stál před dveřmi velitelovy pracovny. Teď, když se dostal až sem, trochu zaváhal. Ještě nikdy nebyl uvnitř, ba dokonce se ani osobně nesetkal s velitelem. Kolegové z branže se odtud většinou vraceli s tučnou sumou v kapse a zavázaným jazykem. Nebo, a to se stávalo častěji, o nich už nikdy nikdo neslyšel. Ačkoliv se jindy těmto dveřím vyhýbal co možná největším obloukem, něco mu říkalo, že informace, které před chvílí zjistil, mohou rozehrát obrovskou katastrofu. Naléhavost situace ho donutila ke krajnímu řešení.

    Obezřetně natáhl ruku, aby mohl „utrhnout knoflík“. „Utrhnout knoflík“ byl místní slangový výraz pro ohlášení se pomocí speciálního zařízení. Zjednodušeně řečeno: každý zaměstnanec VÚVO byl před prvním nástupem do práce ozářen speciálními paprsky. Ty mu zajišťovaly volný vstup do těch nejpřísněji střežených zón. Stačilo jen položit ruku nebo jinou část těla na k tomu určené plošiny a aktivovat tak chemickou reakci, která způsobila „zmizení dveří pro ozářený objekt“. To znamená, že jimi může projít pouze osoba, co podstoupila ozáření. Kdyby náhodou nějakého moci chtivého špiona, a že jich už bylo, napadlo zabít jednoho ze zaměstnanců a „propůjčit“ si část jeho těla, měl smůlu, protože paprsky se držely jen na živém těle, přesněji řečeno, byly závislé na mozkových vlnách hostitele. A pokud je jeden mrtvý, mozkové vlny byste u něj těžko hledali.

   Popaměti nastavil ladnými pohyby prstů kód pro „nebezpečí“. Na okamžik se zamyslel. Pak přepsal původní nápis na „velké nebezpečí“. Znovu se zarazil. Když spokojeně procházel dveřmi, na displeji svítil kód značící „obrovskou katastrofu“.

 

O šéfově pracovně měl představy nejrůznější, nejčastěji jí viděl moderně a luxusně zařízenou. To, co spatřil, tedy rozhodně nečekal. V první chvíli ho oslnilo bílé   světlo. Zamrkal a… nic. Všude samá bílá. Jakoby se díval do nekonečného prostoru. Bílá ho probodávala skrz naskrz, až se mu točila hlava. Leknutím se dal na útěk, jenže ouha, na místě, odkud před chvílí přišel, nenašel dveře,ale -můžete hádat- pokračování prázdného bílého prostoru. Hubert Sušenka měl sice pro strach uděláno (koneckonců, když už jednou pracujete v nejdůležitější vládní organizaci, musíte hodně vydržet), avšak něco takového ho opravdu zaskočilo. Už už se chystal začít s panikou se vším co k ní patří, ale překazil mu to další  šok.

   Bílo zmizelo. Místo toho nastala tma. Těžko říct, jestli se situace změnila k lepšímu. Pořád neviděl NIC. „Haló, je tu někdo?“, zakvílel. Ticho. V okamžiku, kdy si byl jistý, že z toho osamění zešílí, zahlédl před sebou úzký pruh světla. Pruh se pomalu rozšiřoval na obě strany. Začal se stáčet a vlnit do podivného tvaru. Trvalo to pár sekund, než si náš   hrdina uvědomil, co před sebou vidí.„Čekejte prosím“, četl. I přesto, že by v této situaci dělal   spoustu věcí raději, než čekal, neměl na vybranou a s napětím sledoval dění kolem sebe. Z nápisu se odvíjely tenké zelené linky. Zprvu jen chaoticky, jedna přes druhou, vzápětí změnily směr a vytvořily dojem čtvercové místnosti se zeleně linkovanými zdmi, v jejímž vnitřku se nacházel. A tu, znenadání, kde se vzal, tu se vzal, mezi dvěmi linkami se protáhl sám velitel VÚVO. Přesně takový, jako ho znám z holopolí, pomyslel si Hubert. Pod pojmem holopole si představte přístroj plnící mimo jiné úlohu našich televizí. Jedná se o kouli energie visící ve vzduchu, poskytující trojrozměrný obraz.

 

Velitel, jak se na správnou nejdůležitější osobu ve vládní organizaci sluší, nepatřil mezi lidi, které si snadno zapamatujete. Vlastně by vás pravděpodobně vůbec nenapadlo, že se jedná o někoho důležitého. Spíš byste ho tipli na nějakého zapšklého úředníka. Tomu nahrává hlavně skutečnost, že, než získal vysokou pozici, původně takovým zapšklým úředníkem byl. Dokonce ani nikdo přesně neznal jeho jméno. Všeobecně se pro jeho osobu používal název Velitel, Ředitel, nebo prostě jen Šéf. „Dobrý večer“, pozdravil co možná nejobyčejněji Hubert. „To doufám“, odvětil ředitel suše „Dostal jsem od vás zprávu ohledně obrovské katastrofy, tak se obávám, aby tohle nebyl večer poslední.“ Hubertovi chvíli trvalo, než se zmohl na slovo. Celá planeta je v ohrožení a ředitel se tomu ještě vysmívá? Na druhou stranu, nebýt toho ironického tónu v hlase, byl jeho postoj celkem na místě. „Máme problém ve vyhledávacím. Vzpomínáte na projekt VMC?“, pronesl. „Jak bych nemohl? Ta hloupost nás stála majlant. Jestli mi chcete nahlásit jeho totální zkrat, nemusel jste se obtěžovat. Stejně je to očekávané.“, vypálil na něj šéf. Hubert chápal jeho nepřílišné nadšení. VMC měl být unikát. Před několika lety skupina vědců, mezi nimiž byl i Hubert, pracovala na projektu, sloužícím k Vyhledávání Mimoplanetárních Civilizací. Nápad byl přijat s všeobecným nadšením, netrvalo tedy dlouho a na samý okraj sluneční soustavy odstartoval obrovský radiopřijímač. Bohužel, jeho výkon znatelně snižovalo rádiové záření vydávané dvojhvězdou ve středu soustavy, takže vlastně nepodával žádné pořádné zprávy. Tedy kromě neustálých poruch. „Ne, pane, totiž… máme signály. Dost podivné signály. Myslím, že byste se na to měl podívat.“

 Ředitel několika mávnutími rukou vytvořil malé holopole uprostřed místnosti. Neuvěřitelné. Ve vyhledávacím používáme ke složitým akcím takové staré rachotiny a ředitel, který to stejně nepotřebuje, se chlubí tou nejmodernější technologií. Dneska už těch překvapení bylo nějak moc. A to by to největší mělo teprve přijít. „Tak už to spusťte“, vybídl ředitel Huberta a vytrhl jej tím z úvah. Vědec spěšně navolil kód pro danou akci. Holopole zablikalo a reprodukovalo nekvalitní, byť výstižný záznam. „Tak, tady je máme“, řekl spíš nešťastně, než se zadostiučiněním Hubert. Ředitel nejdřív oněměl a vytřeštil oči. „To je teda něco!“

 

„Jste si jistý, že se nejedná o virus?“, zkoušel to velitel. Bohužel se od Huberta dozvěděl další špatné zprávy. „Pane, to jsem si na začátku taky myslel, jenže záznam jsme podrobili už všem kontrolám. Přišlo nám to z VMC dneska ráno a od té doby na tom pracuju.“ „Vždyť je to strašné, vidíte, jak jsou barevní a neforemní? A hele, teď ho ten modrej praštil! A ten žlutej se úplně rozplácl! Ale, co se to děje, on zase obživl. A jak se směje!“ Ředitel byl očividně záznamem fascinován. „Občas se zdají i trochu komičtí, ale na druhou stranu z nich jde hrůza. Umíte si představit…“ Hubert se zarazil s pohledem upřeným na pozadí za postavičkami. „Co jsou to ty žluté skvrny, co mezi nimi poskakují?“, vyhrkl ředitel. „Toho jsem si předtím nevšiml“, divil se Hubert,“Vypadá to skoro jako…“ „Jako hvězdy“, vydechl ředitel. Podívali se na sebe v němém úžasu. „Znamená to snad…“, Hubert se skoro bál toho, co řekne, „že se mohou volně pohybovat mezi hvězdami?“

V holopoli se zničehonic objevila ikona pro příchozí hovor. „Šéfe, máme problém“, zadrnčel v něm naléhavý hlas. Než ředitel stačil cokoliv říct, obraz zajiskřil a místnost pohltila Hubertovi tak povědomá tma. Oproti té předešlé se však zdála temnější a strašidelnější. „Jaký problém?“ vykřikl ředitel poněkud zbytečně. Hubertovi pomalu docházelo, co se děje. Ztratili jsme spojení. Bytosti ze záznamu zahájily útok. Ředitel, jakoby četl jeho myšlenky, spustil: „Nemusí to hned znamenat to nejhorší. Možná vypadl proud. Není to časté, ale stává se to.“ „A co záložní generátory, proč nenaskočí?“, skučel Hubert do tmy. „Cvak!“, holopole krátce zablesklo, zatímco se stěny znova stavěly ze zelených linek. Z holopole se na ně zašklebila hlava modré příšery. Na nic nečekali a pádili k východu do vestibulu. „Pohotovost!“ „-Katastrofa!“ „-Invaze!“ křičeli jeden přes druhého na nevěřícně zírající turisty. Ti se samozřejmě horlivě vyptávali, oč tu běží. Na oba vědce se hned sesypali reportéři, kteří zde byli původně pouze za účelem prohlídky. „Můžete nám blíže upřesnit, co se stalo?“ , tázal se jeden z nich, snažíc se podstrčit ke vědcům své nahrávací zařízení blíž, než ostatní.  Ředitel spustil záznam a obrátil se na Huberta: „Kontaktujte lidi v zásahové, já jim to tady zatím vysvětlím.“ Hubert se otočil na podpatku a pádil na místo určení. Hlavou se mu honily myšlenky všemožné, jen ne pěkné. Jemu se to řekne, kontaktovat zásahovou, že on to novinářům vysvětlí… Už ho viděl, jak jim říká: „Mají na nás spadeno všemocné bytosti, ale musíte zachovat klid…“ Tohle nemůže dopadnout dobře. Snažil se nemyslet na budoucnost. Ta naneštěstí přišla snad až příliš rychle.

 

Celou planetu zachvátil chaos. Obyvatelé prchali do úkrytů kvůli každé malému padajícímu meteoritu. Novináři se předháněli v nejnovějších poznatcích o blížící se invazi všemohoucích bytostí s neuvěřitelnými, nadpřirozenými schopnostmi, o jakých se nikomu ani nezdálo. Záznam z VMC obletěl nejméně tisíckrát celý svět a s každým jeho shlédnutím se obyvatelé stále více obávali, že se nedožijí následujícího dne. Ředitel si svými populistickými projevy získal všeobecnou náklonnost, využil situace a stal se vládcem planety. Hubert po něm přebral post ředitele VÚVO a dále se podílel na stavění obranných mechanismů, včetně pokusů o vyjednávání se záhadnými bytostmi. Ty se bohužel stále neobtěžovaly odpovídat. A konečně VMC z náhlého přetížení totálně zkratoval. Tím se panika ještě umocnila, neboť co může být horší, než ztráta komunikace? Život na planetě se nenávratně řítil do záhuby…

 

A zatím z nekonečně vzdálené planety Země i nadále letí přes družice éterem do vesmíru obrázky malými dětmi tolik milovaných kreslených postaviček.

 

 

Pak, že není na světě vesele.