Prostor se svíčkou

Večer stal se klidným,

plamen svíčky mlčenlivou slzou pohlcující tmu.

Lidský čas pozbyl sílu.

Vzdálil se. Zůstal prostor.

Třírozměrný obraz s předměty, zvuky a pohyby,

jehož jsem součástí.

Zvuk... zvučí.

Může tedy být dech zvukem?

Hliníkový kalíšek čirého vosku spočívá zapuštěn ve skle.

Pod hladinou plovou tmavá vlákénka prachu.

Spodním proudem přivábena ke knotu,

...ještě prudčeji však odvržena zpět.

Knot stojí nehnutě, přioděn do plamene,

...vláken si nevšímá.

Neúnavného prachu...

Hle... Zpod tenké vrstvy nevzbuzeného ještě vosku prodrala se...

Řekneš mi: vzduch...,

avšak to, co jej obklopuje, jej činí

Bublinkou.

Vdechuje do tvaru její bytí.

Připoutané ke knotu.

Chce pryč!, nahoru...

Vrstva vosku, těžká, ponurá,

gravitovaná, kroužící...

Dlaně sevřené pocitem.

Vlákna dál hluše tančí.

Sama se odpoutá?

Dokáže uniknout z Království Světla, jež ji svazuje...?

Sílí?

Ne, je to... klam...

Pomohu Ti...,

Tobě, jenž ke mně promlouváš svým osudem.

A tak hýbu plochým zaobleným talířkem,

jehož střed vysílá do okolí kotouček zlatavého světla.

Miska krouží po koberci,

sevřená v prstech;

oči napjatě pozorují slabého vězně.

Nic.

Trhám pohyby...

Vosk ulpívá na stěnách z hliníku,

jež zdají se být chladné, netečné.

Jako by nevěděly, koho skrývají.

Zápas zoufalství a naděje...

Zápas o svobodu.

Hluboce vydechuji

-- -- -- --

O svobodu...!

A pak prst proráží hladiu s jemným otiskem...

U knotu se objevila další bublinka.

Epilog: Přemýšlela jsem o té druhé již s tužkou v ruce...

A zatímco ta psala,

tuhá vrstva vosku u dna

pokračujícím přílivem tepla zeslábla

a další pohled již novou bublinku

nenalezl.