Včera jsi to hrál na klavír

Řekla jsem příliš, nebo jsem až příliš mlčela. V našem divadelním představení to však nehrálo důležitou roli. Své vyhřáté místo v křesle bys opustil tak jako tak. Vstal jsi, pohladil mě smutnýma očima a odešel. Nechal jsi mě na verandě samotnou, schoulenou v proutěném křesle. Vdechovala jsem chladnoucí podzimní vzduch, naslouchala tvým krokům ztrácejícím se v domě a snažila se zahnat nepříjemné svírání v krku, které ohlašovalo příchod slz. Pak se ozvalo zavrzání stoličky u klavíru. Chvíli bylo ticho. Oba jsme jen poslouchali noc a hledali v ní toho druhého. Po chvíli jsi položil prsty na klávesy, zahrál tichý akord a dlouze mu naslouchal. Když se úplně vytratil, začal jsi pomalu hladit klávesy. Tvé prsty se roztančily, měkké tóny zaplňovaly ztichlý pokoj, rozbíhaly se do tmy a mě nesměle objímaly. Chtěl jsi možná říct, že víš, co přijde. Zahrál jsi vše, co se mělo druhý den stát. Některé tóny byly obmotané tvým strachem, jiné beznadějí, další němou prosbou. Nevěděl jsi, jak vše dopadne. Melodii jsi nedokončil. Nechal jsi ve vzduchu viset pár zmatených osamělých tónů a předal  noc zpět tichu.

Ráno jsem se probudila na verandě. V noci ses vrátil, přikryl mě dekou a skleničku s vínem postavil dostatečně daleko, abych ji nerozlila. Umím si tě představit, jak jsi nade mnou postával, dal mi polibek na čelo a zaprosil, ať to nedělám. Pak jsi odešel spát, musel jsi to nechat na mě.

Scházím po schodech ztuhlých nocí a rosou, vdechuji svěží ranní vzduch a odcházím. Slabé vrzání schodů tě možná vzbudilo. Teď hledíš z okna, sleduješ, jak se vzdaluji a doufáš, že další krok už neudělám. Nebo jsou to jen mé představy a ty stále spíš a nic netušíš.

Přicházím na nádraží, které je tak brzy ráno opuštěné, prázdné a celé takové posmutnělé. Jízdní řády jsou celé promáčené a tak mi nezbývá než čekat. Koupím si tedy kávu v automatu, utřu si navlhlou lavičku zapomenutými novinami a budu čekat na první vlak, který tu zastaví.

Vstupuji do kupé, ve kterém sedí malý chlapec s maminkou. Chlapec chroupá kakaové sušenky a zapíjí je kakaem. Můj příchod ho polekal, přitulil se prudce k mamince a zvrhl na sebe kakao. Obě nás tím rozesmál. Kývly jsme si na pozdrav , já se šla usadit a ona začala malého mužíka převlékat. Posadila jsem se k oknu proti směru jízdy a opřela si hlavu o studené sklo, abych mohla chvíli sledovat probouzející se krajinu, míhající se stromy a vše, co nechávám za sebou. Utíkám. V ruce svírám malé přesýpací hodiny a otáčím s nimi sem a tam. Mít tak možnost měnit směr času, jen na chvíli, možná bych něco napravila, neodešla bych, nenastoupila do vlaku. Místo abych šla na nádraží, šla bych jen do pekárny. Koupila čerstvé pečivo, vrátila se k tobě a zanesla ti snídani do postele. Nebylo by to příjemné? „Woodstock“ Další stanice. Můžu vystoupit. Ne, přenechám zatím své další kroky vlaku. Malý neználek mě sleduje svýma rozzářenýma očima a začíná brebentit. „Jedna, dva, tři, sedum, jedenáct, uvidíš, uvidí, uvidíme, vidím a ty nee.“ Chvilku mlčí a pak natáhne ručku po mých přesýpacích hodinách. Maminka se snaží rozpačitým úsměvem omluvit jeho chování. Jen se na ni usměji, neználkovo chování mi vůbec nevadí. Má vlastně pravdu, podám mu hodinky, teď už stejně nic nezměním, měla jsem vystoupit na minulé zastávce.