Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMuž, tygr a had
01. 07. 2006
2
0
3115
Autor
Fairiella
...Finsko, jak drsnou jsi zemí plnou nádherných skvostů přírody i duší...
Šel sám, rázným jistým krokem. Vždy, když na lesní cestu dopadla jedna z jeho bytelných bot, zvedl se drobný obláček prachu. V levé ruce držel sukovitou hůl. Na hlavně měl hřejivou čapku podivného tvaru, a možná až příliš černou v protikladu s vybledlým cestovním pláštěm. Po celé délce pravé paže muže byl ovinut had, jehož velké zelené oči upřeně zíraly kamsi za obzor. Ten muž se jmenoval Raunio a hadovi dal jméno Helmi (Perla) pro jeho velké jiskřivé oči. Za Rauniem se potichu plížil mladý tygr jménem Kuu (Měsíc), protože jeho černě pruhovanou srst střídaly pruhy barvy měsíce.
Jak kráčeli, slunce prodlužovalo stíny Raunia s Kuuem, kteří klidně a beze strachu prošli hvozdem. Vynořili se z něj, právě když se na obzoru leskly poslední paprsky. Od východu se plížila nafialovělá tma, kolem nejbližší hvězdy zatím nebe jasně žhnulo horkým oranžovým svitem.
Poustevník naslinil prst a zvedl jej nad hlavou. Rozvážně pokývl – ano, šel správně. Vítr fouká zprava, od vodní plochy. Vydal se proti jeho směru. Naslouchal stále sílícímu tichu, rozlévajícímu se nad jezerem. Miloval ticho, stejně jako jezero, k němuž se blížil. Po pár krocích se zastavil a rozhlédl se. Přímo před ním se leskla hladká vodní hladina, na níž hořela obloha a plížila se temnota. Jemná tráva šustila svou píseň o vodě a nebi, o jezeru a lesích, o horké páře a měkkých březových větvičkách...
Raunio složil těžkou tornu na zem a vyndal dříví na otop. Zabíralo patrně téměř celý objem torny, a i tak to vypadalo, že dřeva nemůže být nazbyt. Ale to už poutník naučeným pohybem pokynul Kuuovi, který nade všechny pochybnosti ctěného čtenáře za krátkou dobu nanosil na hromádku potřebné množství třísek a polen. Poté, jako by se nic nestalo, se k připravenému dříví pohodlně uložil, velikou hlavu složil na tlapy, temně hnědé oči zamyšleně hleděly, co bude dál.
Raunio se usmál (měl až překvapivě něžný úsměv, který tvář zarostlou neudržovaným plnovousem neskutečně rozjasnil), postavil hranici a několika šikovnými křesnutími se za chvíli zatřepotal plamen ohně. Vytáhl z torny flák srnčího masa, nabodl jej na připravenou dlouhou tenkou větev a začal opékat. Helmi se hladce sesunul z Rauniovy paže a vzdálil se od žhavého ohně a jeho zákeřných uhlíků. Místo toho počal číhat u nedaleké myší díry. Kuu, nejspíše již po vydatném jídle, si nevšímal pečeného masa a zíral do plamenů krmících se dřevem. Velké mandlové oči se mu leskly, plamínky v sametových hnědých panenkách tančily hřejivý tanec blížící se noci. Za krátkou dobu už Kuu pravidelně oddychoval, oči uzamčené klidnými plavými víčky.
Připozdilo se. Helmi už trávil svou neopatrnou kořist, když Raunio dojedl s chutí poslední sousto srnčího. Jistou rukou sáhl do váčku u pasu a vydoloval dýmku a koření, které do ní spokojeně napěchoval. Zapálil uzounkou třísku od pomalu skomírajícího ohně a za chvíli se po celé pláni u jezera linula vůně tak omamná, že tygr se nervózně zavrtěl ze spaní a had se raději znechuceně odplazil ještě o kousek dál. Zakroutil se do smyčky, aby mu neunikalo přes den nachytané teplo, nechtěl totiž platit propálenými šupinami nebo nedej bůh očima za žár ohně.
Raunio si obvyklých Helmiových reakcí příliš nevšímal a požitkářsky bafal a dělal kroužky. Usmál se na pohled, který se mu naskýtal. Namodralá tma přecházela v temnotu hlubin jezera, jenž jako by bylo zticha právě proto, aby nevyzradilo tajemství svého nitra.
Když dýmka dohořela, uhlíky na ohništi už řeřavě dohořívaly a na obloze podobně svítily hvězdy. Světlo staré milony let, obloha, která tak, jak ji Raunio viděl, už nepředstavitelně dlouho neexistovala. Čím temnější noc byla, tím více hvězdy zářily. Byl nov.
Osamělý poutník začal klimbat až po půlnoci, hlava se mu líně svezla na tornu a tělo ji poklidně následovalo.<<<<<<<<>>>>>>>>>
Vysvitlo slunce. Poustevník spal až do pozdního poledne, Kuu se časně zrána vydal do hvozdu pro snídani. Když se Raunio probral, měl tygr již kolem tlamy tmavě rudé fleky a v očích spokojený výraz. Helmi se připlazil pánovi k nohám a tázavě nadzvedl hlavu a pohlédl muži do očí. Ten pokývl a hada zvedl tak, aby se mohl ovinout kolem jeho pravé paže. Mohli se opět vydat na cestu.
Vešli do lesa.
Vynořili se z něj, právě když se na obzoru leskly poslední paprsky.
Kuu nanosil dříví, Helmi číhal u nedaleké díry na myš a Raunio spořádal své srnčí. Když byla vůně koření neochotně unášena poryvy větru pryč, když uhlíky řeřavě dohořívaly, obloha byla ne nepodobná právě těm drobným uhlíkům – hvězdy jasně svítily.
Byl nov.
měl jswm podobný problém, a byl jsem v diskuzi Norskem osočen, že se chovám neeticky, docela mne to štve, napiš o tom správcům servru, ať vědí, co jejich blbá technická úptrava systému, kterému nerozumějí způsobuje :-)
Noe1: Ano, tohle dílo tu je dřív, a to, že je tu opět jako nové, zapřičinilo to, že jsem na něm něco málo pozměnila, což je ostatně vidět i na několika předchozích, která jsou ještě starší a po změně písmáka se jim změnila diakritika. Tato díla se pak znovu ocitla mezi novými, což přineslo i to, že ten, kdo zavítal na mou autorskou stránku, neviděl má nejnovější díla dole, ale přibližně uprostřed... a docela mi to vadí...
pozo: vidíš, i jiní autoři mají s tou věcí problém, tato tu byla původně 6.6. (respektive 6.6. jsem si ji uložil do děl, která přečtu později).