Jakože cestou s Prahou vánoční

Nekřupal sníh pouze zbytky soli a kamínky chodníku  Nekřupali mé kosti pouze zněly pády mých lupů  Břečka města z šedá a to co padalo z temné ranní oblohy která je ještě nocí mi roztávalo na bundě do vláken  Třesu se  Okna zčerná a lidi ještě spí lampy poblikávají a před domem čeká sanitka až s mámou nastoupíme
"madam ještě pojedem pro nějakýho inženýra s rakovinou - tak se nedivte tý zajížďce!" upozorňuje nás saniťák z kopce a jedéééém

Nemyslím na zajížďky
nejdou slepit jako leporelo

Seděl jsem na bíle natřené otlučené šrouby přimontované židli  Nadskakoval s každým výmolem  a potichu se mořil  Pozoroval jsem všechny ty cévky a hadičky injekční stříkačky uložené v krabičce a zamlžené sklo tmavé nocí dopadající z venku a 21. prosinec ujíždějící po dálnici a sedící sestřičku (mohla se jmenovat Isabela a třeba taky ne mohla myslet na Velikonoce a to že nikdy neumře mnula si prsty a nepřítomně skoro bez zamrkání hleděla před sebe občas se na mě podívala a usmála se měla neotlučený bílý sesterský úbor a otlučené červeně nalakované nehty  to nejsou pomluvy ani jed jenom vůně jejího svetru a pohupování zlatého náramku okolo krku byť je na znamení špíny a výkalů) na lehátku i hlasitě mluvícího řidiče který si povídal s mojí mámou o Vánocích a jeho ženě a jeho autu a jeho špatně placené práci a jeho pohřbu a jeho nedbale ošetřených nohách které mu otékají od zhnisaného palce a jeho nechuti k smaženému kapru a máma seděla a usmívala se a občas něco řekla a zasmála se a silnice za okýnkem ubíhala a občas saniťák spustil houkačku aby mohl někoho rychleji předjet

"Vážně budu normální??"
"Jo! už to pouští."
"Došel nám odbarvovač!"
"Běžím ho koupit!"

(Prosil bych ještě třicet odbarvovačů)

noc je jako tichý odbarvovač  lepí se na lidi a nechá na ně dopadat sněhové vločky  bouře hraje něco jako - uh - něco jako střepy  koula skříoupou touhou odvěukou noucou ouuuuu někdo mi chodí po sanitce není to nic veselého není to nic zajímavého hmmmmmm prohlížet si ty klepající tváře na okýnko nemůžou ho stihnout nikdy ani vlakem ani letadlem sanitka jede nadzvukovou rychlostí smíchem a řevem hranou vánoční stísněností s nemocí se sestřičkou a jakože trapnou cestou do prahy eeeeeeeeee právě jsem dočetl po třinácté děti z bulerbynu a noc mi připadala jako odbarvovač  protože vstoupí do hlavy a vybarví vám ji namodro nebo taky na červeno nejlépe na snivo nebo bílo aby byla klidná a aby neutíkala
všechen ten zpropadený sexuální život se mi vtisknul do blbého plakátu playboye z roku 1967 francouzské vydání děda ho měl doma a já souložil s tou krásnou slečnou na obrázku třel si penis o papír a přitom jsem nerozuměl ani hloupé větě nice est en feu a jejímu chlupy zarostlému podpaží koketně zvednutému na obdiv všem světovým onanistům spojte se  a naklonil jsem se dopředu a málem padl na zem když auto zabrzdilo před dřevěným domkem pana inženýra který měl rakovinu a přál si odjet na vánoce do nemocnice ostatně jako každý jiný rozumný člověk který věří že noc je odbarvovač

(uvnitř kundy sestřičky to bylo prazvláštní  opravdu přísahám  vlhká a teplá chlupatá kunda rudá stahující se vytékající  do které se vcházelo tou vytěsněnou infantilní branou špičatou a na papíře vykreslenou ani se nezdálo že by jí to bolelo vzdychala a její nemluvně se na ní dívalo postavil jsem se v její kundě a šáhnul na lepkavou horkou stěnu vzdychla zasmál jsem se tohle je přeci ráj tohle je přeci konečně noc jak má být a tancoval jsem až do rána smál se ona vzdychala a přejížděla si po ňadrech její chlupaté ruce se natřásaly pořád ležela na lehátku vzdychala nakreslil jsem jí na ty lepkavé stěny obraz jako od dálího ale nebyl to on jako od kureleka ale také to nebyl on jako od davida ale už vůbec to nebyl on protože obrazu pukla hlava a smršťoval se na stěnách sestřiččiný kundy tohle prostě nebylo nějaký blbý leporelo to byl sen a sny se nedají vyprávět  a ano noooo ano musím to říct v podstatě byla krásná)

odbarvovač topolů stál na drátech vysokého elektrického napětí
pozoroval odlétající vlaštovky
a strašně kýčovitě se učil lítat

Nesli ho na židli  Chladem třesoucí se sestřička a saniťák  "pozor pane inženýre na schod!"  s šedivou kůží propadlou poznávacím znamením terezínských vězňů na tvářích potaženou tou lebkou s klasy nahé trávy nahého oběda krále feťáků sípal a poprvé se nepatrně usmál při oslovení pane inženýre  Nemohl si do prdele vnímat ty starej prašivej dědku!!!  Tak takhle děti vypadá člověk ztrávený strávený v rozkladu poslední kousky života oblečeného do kabátku kůže tenoučké jako papír takhle děti vypadá člověk strávený rakovinou  nesli ho na té židli jeho stará oddaná žena držela jeho ruku a neustále něžně promlouvala a patrně jí mohl slyšet jenom  jaroušku drž se mě slyšíš mě pusť to teď se narovnej ano jaroušku jarouškumetastázovýjaroškurakovinouvonícíajaremavitanímžaludekajátranovákovic
položili ho na lehátko pana inženýra usmíval se a jejích lampa před barákem osvětlovala psí štěkot a cinkání řetězu té dávno zdechlé feny (tenkrát jí seděla v nohách ve vlaku a nechala si hladit popraskanou kůži na břiše kňučela a olizovala si krev tohle nebyly už žádné psí děti ani další kouř jenom moje ) pořád sněžilo pořád byl taky jednadvacátý prosinec

z rádia hlásili stav českých silnici po probdělé české vánoční noci  hlasitý hlas saniťáka se pořád nezměnil mámy smích a občasný vstup do hovoru také ne ani netečný pohled sestřičky ani její kunda nic nepřibylo chroptění pana inženýra jarouška šlo s klidem zaměnit za šustění v rádiu paní inženýrová jaroušková byla ticho jenom manželovi tiskla ruku a žmoulala pletený červený svetr z roku 1963  Vloni jsem jel touhle dobou do prahy také kvůli nemoci s dědou a mámou procházeli jsme vánoční prahou po staroměstském náměstí rozbombardovaném němci mlčenlivě kouřící rozbombardované poválečnými večírky za svobodu za svobodou všechna barevná vánoční cinkrlátka kostry stromků a pohledy za ruku v rukavicích otočených dětských vláčejících se prstech se rozbíjeli o kočičí hlavy chodníku a tvrdého dohlížitele sochy z umakartu převlečené za bronz nebo měď či co já vím ještě
loreta potom hrála a já poznal snad stovku hospod kde jsem si dokázal dědu představit jak prohání nesčetné pražské frajerky po parketu a hází prudce patkou
vzpomínka z loňskáááááááááá jako by vymalovanáááááááá až těma přihlouplejma vlaštovkama šustivějma do větru  umučeného Z křiku domečku na hradčanech
pán inženýr jaroušek se sesunul z lehátka a nakonec se pochcal pozoroval jsem jeho vystouplé žily na rukou a poslouchal dusivé chrchlání a marné pokusy o vyslovení sebeblbšího slova sebeblbší myšlenky  ujížděl na stranu a na polštáři tmavla temná skvrna od slin vytékajících z koutků úst  přemýšlel jsem tak takhle vypadá rakovina když si chce prohlídnout svět  takhle se rakovina snaží prořezat skrze kůži svými ostrými jehličkami hranolů kyselin  takto myslí a tváří se dokáže se usmívat možná i políbit na tvář a možná si i prohlédnout fotku ze slabikáře


a najednou jsem si představoval
celý jeho život
cítil jsem převážně vůni nalakovaného dřeva a převázané modrobílou stuhou
do kterého svítí večerní letní slunce už dávno strávených letních dní

a najednou jsem si představoval celý jeho život převážně období z šedesátých let kdy jeho kariéra byla největší už s rodící se pleší a velikým hustým obočím projektoval pán inženýr jaroušek chodby budov a měst a továren komunistického šílenství o lepší světlé zítřky  vesele se bavil s přáteli popíjeli na dovolenkách u baltu  koukali na slunce jak zapadá za moře jedli platýze uzené  zpití vodkou konsternováni mořskou bouří jenž dokázala smést pláže a bunkry druhé světové války  Chodíval orodovat za své děti do školy kde se přísně tvářila postarší učitelka s trvalou umělými zuby a brýlemi se silnými obroučkami  cítil vůni nalakovaného dřeva  měla staženou kundu  ani náhodou tak hezkou jako měla sestřička  a musel si naslinit dva prsty aby do ní proniknul pro lepší známky svých dětí i když by stačilo aby došel za ředitelem a významně poklepal na stůl z dubu  dyk to byl kurva svazák  viděl jsem jeho příchody domů starostlivou ženu s přikládající večeří noviny sklenku piva televizní pořady detektivka na dobrou noc chvilkové čtení vážné literatury nebo kontrola z práce podpokrývkový sex s nahraným orgasmem a nepředstíraným výstřikem do útrob  viděl jsem ranní cenné vstávání do práce snídaně polibky na rozloučenou malého pepíka a malou jarmilkou se směšně velikými brašnami ve kterých děti vypadají jako kosmonauti oblétávající kolem ze-mě  viděl jsem uznávané pokyvování kolegů v práci i posměšky úšklebky kávu sekretářky a rybí nájezdy do přírody jakožto lovci nám z vlastní vůle svěřené další přírazy na kolenou a vybryndané kafe na kravatě a sperma na sukni tohle nebyla žádná vize to byl jeho rakovinou naplněný život tenkrát se smál a teď tady v rozdírajících bolestech si nachcal do kalhot a žena ho držela za ruku a už si nevzpomněla na den kdy na ní poprve vztáhnul ruku a kosti jejich fenky se rozložily pod afrikány z předloňska  svítí do nich večerní letní slunce  a vytí na měsíc se táhlo jako ledově vychlazená slivovice stékající po zamlžené sklence

jel jsem si pro nemoc
s nemocí
a už za ospale vánočně podmračeného dne
jsme vystoupili před nemocnicí a rozloučili se se sestřičkou saniťákem a panem inženýrem jarouškem a paní inženýrovou jarouškovou  a kočičí hlavy s vřískotem polykali naše kroky a řezavě mléčné sklo pohltilo jenom náš stín za zavřenými dveřmi se sedmou injekční stříkačkou kterou mi odebírali krev na záchodě jsem se srazil s dívkou která se usmála a měla rovnátka  líbila se mi a poprvé jsem asi zapomněl na oleho a lisu a annu a britu a laseho a bosseho a i s jejich psem svipem  dokonce jsem i zapomněl na slečnu z plakátu s chlupatým podpažím a uhrančivým pohledem  ta dívka se usmívala a její rovnátka se blýskala a měla rezavé vlasy a pihy moc se mi líbila odcházel jsem s mokrýma rukama ze záchodu a otíral si je do kalhot myslel jsem na ní a ještě mě studily zbytky gelu na břiše od sona které projíždělo mé vnitřnosti a pozorovalo všechny příznaky nemoci
tu dívku už jsem nikdy neviděl a ani pana inženýra jarouška
už si vůbec nepamatuji jak vypadala tohle jsem si pouze vymyslel - prostě jenom tak vymyslel až na ty rovnátka ovšemže
pana inženýra jarouška vidím před očima dodnes a vůbec nevadí že 23. prosince pozdě odpoledne zemřel a připojil své kosti k jejich feně britě
tu dívku už jsem nikdy neviděl a celou si ji vymyslel

až na ty rovnátka ovšemže
Zní to zvláštně když raci lezou jeden přes druhého, jako "klirr, klirr." A dědeček se smál moc spokojeně a řekl:
"Inu to zní jako raci, žádná mýlka není možná."
A Lasse řekl:
"Dědečku můžeme u tebe udělat dnes večer račí hody?"
"Achjojo, to se ví, že můžete," řekl dědeček.

oooooooooo ano noooo ano - musím to říct - prostě musím - v podstatě byla moc a moc krásná až na ty rovnátka ovšemže