Mraky

Dva mraky táhly černou oblohou

a vítr čechral její vlasy.

Na své pouti, potkal dívku nebohou,

s obličejem nevídané krásy.

S úsměvem, který popsat nemohu ,

kde slzy v očích se jí třpytí,

jak kráčí, vkládá nohu před nohu,

na bodláčí motýlka si chytí.

Ve svých dlaních drží kopretinu,

slzy jí z očí padají,

na koho odhodit svou vinu, do koho vložit naději.

Dva mraky táhly černou, oblohou a vítr sušil její slzy.

Řekněte kdopak dívku nebohou, kdopak jí rozveselí brzy.

Vítr si zpívá píseň přesmutnou,

tělo své nad propastí sklání,

sotva už chudák stojí na nohou, jak pomoci jí nikdo nemá zdání.

Ve svých dlaních drží kopretinu,

slzy jí z očí padají,

na koho odhodit svou vinu, do koho vložit naději.

Dva mraky táhnou černou oblohou, její tělo červená krev smáčí,

její bolest pluje smutnou dálavou,

motýl dál sedí na bodláčí.

V rukou už nemá kopretinu a nemá žádnou naději,

na koho odhodila vinu, já nechci vědět raději