můj nový černobílý přítel

včera jsem tak nějak ležela v posteli, když v tom mi můj plyšový drak zašeptal do ucha, že prý viděl, jak se mým bytem prochází tučňák, prý byl takový malý a strašně se smál. A tak jsem teda vstala a jala se hledat toho nezbedníka, jenže jsem ho nikde nenašla. Jen jsem si však lehla na lůžko, už jsem slyšela capkání jeho malých nožek. a pak...pak jsem uslyšela to chichotání. normálně se mi smál! a ještě k tomu všemu tak strašně zlomyslně. tak takhle to tedy opravdu dál nejde! vyskočila jsem z peřin a začala hledat tu malou černobílou potvoru. schovával se za pohovkou. vykukoval a drze se smál! požádala jsem ho, aby vylezl. nic, jenom se tak podivně pochechtával. a pak se stal zázrak. tučňáček vylezl zpoza gauče a napřáhl ke mě své černé křidélko. představil se jako Tučňák Tufňák. potřásla jsem mu pravicí a nabídla mu něco k pití. dal si jen vodu s ledem. vlastně to byl docela příjemný společník, hezky jsme si popovídali, ale když jsem se otočila, abych mu dolila pití, zmizel. smutně jsem si povzdechla a šla spát.

ráno jsem se vzbudila a považovala to vše za obyčejnou halucinaci, tedy, dokud jsem se nepodívala na kraj postele. Tam jsem spatřila mokrou skvrnu ve tvaru tučňáka.