Zpověď

A v zrcadle času, poznal jsem sám sebe.
Pak nastavil jsem druhou tvář.
A ochutnal jsem, jak ranní rosa zebe,
a otočil jsem kalendář.

Náhle jsem strnul v němém úžasu,
vždyť jsem už živ bezmála sto let.
kampak bych chodil v tomhle nečasu,
a líbal květy naposled.

Vzpomínky vybledlé po stěnách se valí,
a slzy potu po nich stékají.
Té smrti v bolestech se bojím,
a doufám v zázrak potají.

Nepřišel nikdo z mladých dob,
aby mi tiše poctu vzdal.
Doufal jsem v zázrak, že přišel snad,
přítel co polštář mi narovnal.

To jenom stáří zlomené,
směje se v rohu kuchyně.
A paní smrt si žádá jít,
tam kde budu mít věčný klid.