Smrt

Mívám sny. Sny, který sou tak moc živý, že mám strach. Ne přímo ze snů, ale bojím se, že jednou nerozeznám tu hranici reality a snu. Je tak tenká... Sny mi předpovídají budoucnost. Než se stane něco hroznýho, vím o tom. Ale jinak mě sny nemůžou zneklidnit, protože příliš velký brutálnosti mi nepředpovídají. To zas berou ohledy. Až doteď... Posadila sem se na posteli, celá zmatená. Rozhlídla sem se po pokoji. Kde je? Bylo pozdní odpoledne, stmívalo se a v tmavým bytě se míhaly stíny. Nemohla sem se pohnout, abych udělala jedinou věc, po které sem teď nejvíc toužila. Rozsvítit. Stíny v mým bytě začínaly žít svým vlastním životem a vychutnávaly si pocit, že o nich vím. Ne, stínů sem se nebála. Věděla sem, že to je asi nenormální, ale neznepokojovaly mě, protože sem věděla, že mi neublíží. Ne, stíny neublíží. Ale kde je... kde je... Smrt? Jeden stín se odpoutal od ostatních. Byl živější než oni a tak mi skočil do náruče. Byla to kočka. Ještě pořád sem byla zmatená a kromě toho že mám umřít, sem se snažila myslet na to, co je za den. Chtělo to velkou dávku soustředění. Je sobota. Je sobota večer. A za chvilku můžu rožnout. Jestli nepřijde. Až za chvilku. Ještě počkám. Poslední dobou se mi zdály sny, který mě mohly zneklidnit. Sny o spadaným listí, o lodích plavících se přes moře a probourávájící ledový kry. Sny o bílých postelích. Všechny byly znamením blížící se smrti. Ohlašovala svůj příchod v hádankách.A nakonec sen, kde jsem ji viděla. V tom snu sem si uvědomila, že Smrt není jedna postava, která obíhá všechny živý tvory, když nastane jejich čas. Smrt má každý svou vlastní, stejně jako Boha, stejně jako strážnýho anděla. Na každýho tak vychází tyhle mystický bytosi, stejně jako na každýho připadne šest potkanů a několik desítek švábů. Takže ta moje smrt vypadá dost děsně. Nikdy sem se smrti nebála, nebo sem si to neuvědomovala. Ale po tom, co sem ji viděla, nevím, jak se k tomu budu stavět. Je totiž škaredá. Chodí po čtyřech, napolo se plazí. Kulhá. Má hyenovitou postavu, akorát je o hodně větší. Velký zuby. Slintá. Žlutý oči, podlitý krví. Dychtivá a následující moje kroky do okamžiku, než mě dostihne. Každým dnem blíž. Chtěla být neviditelná. A teď – viděla sem ji. Je už blízko. Hodně blízko. Ještě chvíli počkám, jestli mě nedožene. Nechci ji vidět, až přijde. Chci aby vypadala jako jeden ze stínů. Nechci jí vidět do tváře. Možná se teď trochu bojím. Kočka začala vrnět a vytrhla mě z přemýšlení. Cítila sem blízkost smrti. Zvláštní pocit. Parapet zapraskal. Kočka sebou trhla. „Neboj, Agentko. Tudy nepřijde. Ne, oknem nechodí.“ Zašeptala sem. Ale kočka jako vždycky věděla svý, a tak hleděla dál upřeně na okno. Chvilku na to zapraskalo něco na kuchyňské lince. Kočka sebou zase škubla. „Ne, kočko. Od kuchyňské linky taky nepříde. Myslím, že už nepříde vůbec. Aspoň ne dneska.“ Vstala sem z postele a šla rožnout. Najednou tady byl zase život. Umýt se, oblíct, namalovat a vyrazit do hospody. Byla sem trochu zklamaná, že nepřišla. Možná zase byla zvědavost větší než strach. Ale vím určitě, že jednou přijde. Že mě doběhne. Jednou se potkáme, a proto mi není líto, že sem ji teď neviděla. A proto budu tvrdá a nebudu brečet.

---