Monolog o vzpomínkách

Zase mě jednou chytla taková ta nálada, kdy člověk cítí nekonečnou potřebu se vypsat ze svých pocitů...

Zapomenout? Tss, taková absurdnost! Jim se to lehce říká- ZAPOMEŇ NA TO! Jasně, odpovím vždycky nevýrazně a nuceně se usměju, přestože mi do smíchu vůbec není. No zkuste to sami- zkuste si vypudit z hlavy nějakou myšlenku, která se vám vybavuje pořád dokola. Čím déle si říkáte- zapomeň na to, tím intenzivnějina to musíte myslet. Zabývat se něčím jiným? Tss- prej "přijít na jiný myšlenky"! Copak jsem se nesnažila dělat něco, při čem bych se trochu odreagovala? Zkoušela, a kolikrát! Dělala jsem všechno, co mě předtím bavilo, ale bezvýsledně. Byla jsem dokonce měsíc zavřená sama doma- nic. Mohla jsem chodit do společnosti a dělat, jakobych se bavila. Marně... Ale proč? Proč proč proč?! Vždycky, když o tom všem třeba jenom slyším, nevim co dělat, chce se mi rozkřiknout se na všechny, ať už do toho, sakra, pořád nerýpou, a chce se mi utéct. Prostě utéct někam hodně hodně daleko. Býz chvíli sama... a přitom...to, čeho se nejvíc bojím, je samota. Zapomenout- ha, taková hloupost! Jak zapomenout na něco, co se vám v hlavě vynoří gtisíckrát za minutu? Jak zapomenout na všechno to, co se událo a jak na to přestat myslet? Jak??? A co když... třeba ani zapomenout nechci?

---