Prokletí noční zvěře II.

Z pasáže na rohu ulice vyběhla vřískající banda malých dětí. Uvnitř pasáže se pomalu rozblikaly zářivky, alespoň těch pár posledních, které ještě nerozbili kluci fotbalovým míčem. „Choděj sem každej den. Město, nemaj si kde hrát a tak kopou balónem do výkladních skříní. Z obchodu na konci se vždycky vyřítí jedna stará čarodějnice a křičí. Hm a ty kluci se jí akorát smějou. A večer? Večer sem choděj libový kurvy, budeš koukat.“ Muž stojící vedle mladíka jen kývl hlavou. Neměl rád, když o holkách někdo takhle mluvil. Jo, byli to kurvy, štětky,  odpad společnosti, jak se tak říká, ale chodili k nim ty největší bossové z celýho města. A platili hodně peněz, aby s tímhle odpadem mohli dělat co sem jim zlíbí. Hodiny odbily desátou. Zrovna kolem nich prošla skupinka.

„Tak co?“ zeptala se odbarvená cikánka, „bude neska něco?“ její hlas připomínal skřípající vrata od kurníku. Andrej zvedl hlavu a zadíval se do hloučku dívek Procházel se mezi nimi a hledal. Lovil. Kabát s vysokým límcem a klobouk mu zaručoval klid a hlavně bezpečí před všudypřítomnými bezpečnostními kamerami. Jeho obličej znali i malé děti     v Malaisii. Tenkrát totiž BSE vypsala hodně vysokou odměnu za jeho hlavu, vědělo se o tom všude, ovšem ani Bezpečnostní složky Evropy nepřeplatí Andreje Dmitrije Sodockeho. To on určuje pravidla hry. To on je lovec, ne kořist. 

            Za obtloustlou zrzkou stála drobounká dívenka. Vzal její obličej do dlaně a zvedl jí hlavu. Na bledé kůži byla obrovská vrstva make-upu,  tvářenky a rudé rtěnky. Postrčil dívku směrem k mladíkovi.

„Umejt!“ křikl a otočil se zpátky ke skupině spoře oděných dívek. Zrzka se zamračila. „Hele pane, za jak dlouho ji hodlaj vrátit?“

„Už nikdy. Nechám si ji. Řekněte mi cenu.“ Jeho hlas byl klidný, vyrovnaný a tichý. Jako když si člověk kupuje trs banánů. Zrzka vyvalila oči a už chtěla začít křičet, ale před ní si stoupla vysoká sebevědomá tmavovláska. I když se snažila stopy stáří zakrýt, pod nánosem pudru se jí rýsovaly vrásky.  

„Deset tisíc,“ deset tisíc, taková je cena dívčího života? Taková je cena člověka? Andrej přivřel oči. Za kolik tyhle holky chodí? Za chleba a polívku v bufetu? Vytáhl šekovou knížku a napsal sumu, která několikrát převyšovala cenu navrhovanou. Podal papírek tmavovlásce a odešel. Před pasáží stálo černé Audi s černými skly.

„Pojedeme?“ zeptal se mladík.

„Jeďte, půjdu pěšky,“

„Tereza, jedině Tereza… jo holka tohle si zpívala moje babička, když mě a mojí sestru houpala na kolenou,“ usmál se na dívku před sebou. Pohladil ji po tváři a z kapsy vytáhl kožený váček. Rozvázal provázek, kterým byl balíček zpevněn a rozbalil svojí výbavičku. Dívka vytřeštila oči, chtěla začít křičet, ale látky kolující v její krvi zamezily odpor. Vyndal nejtenčí skalpel a přejel jím přes její rty.

„Víš, někdy bych toho rád nechal, ale… je to jako droga. Ty miluješ sex, hm? Proto to děláš, ne? Šlapeš… hm… a já mám rád zase tohle… nemám rád když se holka u toho škube. Zničí si tím tělo a potrhá tu hebkou kůži,“ posadil se a opřel se o zeď.

„Poď ke mně Terezko,“ zašeptal a přitáhl si její bezvládné tělo blíž. Objímal ji a líbal na krk. „Nezlob se na mě… já vím, že se nezlobíš… já vím, že mi to odpustíš… už si mi odpustila viď?“ pohladil ji a odhrnul pramen červených vlasů. „Odrůstá ti barva, víš to?“ vzal ji do náruče a položil ji na zem. „Víš, že tady před pár lety bylo obchodní centrum? Věděla si to? Já sem to čet v jednom časopise, tenkrát se sjížděli burani z okolí, jen aby nakupovali. Jezdili sem, na kraj Prahy ve svejch šusťákovejch soupravách, není to legrační? Víš jak… jako že sme teď tady.“ Svlékl její krátké jasně růžové šaty, do rukou vzal kabely ležící vedle jejích nohou a přivázal ji k jednomu z mnoha sloupů podpírajících zbytky obchodního domu. Prach pokrýval většinu věcí okolo. Kromě krysích stop tu byli i stopy několika dětí, pravděpodobně cikáňat, které si sem chodili hrát.

„Vidíš?“ ukázal jí skalpel a políbil ji na rty. „Máš krásný bradavky…“ zašeptal do jejího levého ucha. Skalpel zajel do kůže jako do měkkého sýra. Samovolně jí začaly téct slzy a vytékající krev tvořila pramínky a proužky, cestičky na jejím břiše. Odřízl obě bradavky, od nich udělal dva řezy směrem k jejímu klínu. Postupně odřízl několik pruhů její kůže, které smotal do klubíčka a schoval je do igelitového sáčku. Dívka omdlela bolestí. Vytáhl silnější skalpel a odřezal konečky prstů, na rukou i nohou. Podíval se na ni a začal plakat. Zvedl její dlaň a zkrvavené prsty si přitiskl k vlastní tváři.

„Terezko… sestřičko, odpusť mi… odpusť mi, prosím.“ Skalpelem prořízl její tepny a posadil se asi metr před ni. Zapálil si cigaretu a díval se jak se krev rozlévá mezi kabely a povalující se krabice. Dívka zvedla hlavu a otevřela oči. „Proč si mi to udělal!? Proč!?“ začala křičet. Muž seděl a plakal. Cigaretový kouř natažený do plic skrz promočený filtr ho zaštípal v ústech. Zvedl hlavu „Promiň Terezko… sestřičko… holčičko moje…“

„Mlč! Jen omluvy! Kecy! Samý kecy!“ křičela a snažila se vymanit z objetí kabelů. Muž vyskočil a začal couvat, otočil se a vyběhl ven.

Sešeřilo se a na ostrově zafoukal od Vltavy silný vítr. Ze stínu stromu vyšel menší muž v drahém obleku. „Deš pozdě,“ ozvalo se za ním. Muž se rychle otočil a nevěřícně zíral. „Sakra Milesy, jak tohle děláš?“ zavřískal.

„Snažíš se bejt tak nenápadném, že je tě vidět už z dálky,“ zasmál se. Natáhl k němu ruku a v ní držel obálku. „Andrej ti něco posílá,“ zašeptal a kývl směrem ke svojí dlani. Martin se zašklebil a obálku převzal, otevřel a vytáhl šek. „Výborně, takže sme vyrovnáni,“ a strčil obálku do náprsní kapsy. Kývli si na znamení odchodu. Martin se vydal směrem ke schodům na most a pak přímo k autu.

„Jo, Martine, málem bych zapomněl,“ a vytáhl Glocka. Když se Martin otočil, zamířil na jeho  obličej a vystřelil. Miles došel k tělu, které v následujících hodinách okradou bezdomovci, z náprsní kapsy vyndal obálku a odešel.

„Ani by mě nenapadlo, že je tvoje práce tak… čistá. Nehraješ si, ani si s nima pořádně nepokecáš, prostě je jen zabiješ. Copak tě to takhle baví?“

„Neřekl bych, že to dělám pro zábavu, dělám to pro prachy,“ usmál se Milles a za vlasy ji přitáhl ke svému rozkroku. „Už ti někdo řek, že moc kecáš? Kuř,“ zašeptal a pevně si ji přidržel, aby mu nevyklouzla a zase nezačala blábolit. Nechápal, proč dal Bůh ženám schopnost mluvit, když jim nedal mozek na to, aby mysleli. Ženská má pusu na to, aby mu udělala dobře. Dívka se zpočátku bránila, ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Tekly jí sliny a slzy, protože Milles na ni byl moc velký. Zaklonil hlavu a rukou korigoval její pohyby, rychle a pak pomalu a zase rychle. Už na něj čekala ta slast v závěru, udělá se jí do pusy a pořádně si ji přitlačil do klína. Dívka vyvalila oči a pak se zakuckala. Milles ji odstrčil a zapnul si kalhoty. „Dík,“ prohodil mezi zapínáním zipu a vytahováním zbraně. Dívka stačila jen zvednout oči, aby mu vynadala za to, jak nechutně ji zneužil. Kulka vyletěla a zasáhla ji přímo do obličeje.

            Ráno se blížilo, na Střeleckém ostrově se povalovalo pár bezdomovců mezi lavičkami a mostem a v domě, kde kdysy bývala známá luxusní restaurace, kam chodili celebrity se bavilo pár zfetovaných mladíků pohledem na děvku a střelce. Na mostě projela první ranní tramvaj a zahoukala sanitka jedoucí pro kolabující tanečnice nočního klubu. Holky, vždycky si vemou extázi a pak to nedokážou kočírovat, pomyslel si a vyšel po schodech nahoru. U národního divadla se zastavil, posadil se na scénu a pozoroval první nebo možná poslední skejťáky. Z kapsy vytáhl kovovou tabatěrku, papírky a nerezovou drtičku. Ubalil si marihuanovou cigaretu a dal se do řeči s klukama opřenýma o svoje prkna.

            Po několika hodinách se konečně rozhoupal vstát. Slunce stálo na obzoru a jeho paprsky ozařovali sklem vykládanou budovu nového Národního divadla. Třpytila se a házela barevné odlesky kolem dokola. Takhle bych chtěl umřít, v záři vycházejícího slunce, napadlo ho.

            Nad krbem vysela malba Egona Shieleho. Slunečnice. „Dám ti nabídku, pokud s ní nesouhlasíš, můžeš odejít. Můžeš se vrátit a dělat to, co do teď. Kurvu. Ale má nabídka je velkorysá… myslím, až dost a tak… zkus o tom přemýšlet, než mi odpovíš,“ Andrej si odkašlal a posadil se naproti tmavovlásce. Vzal ji za ruku a zadíval se jí hluboko do očí. Vycítil její strach. Strach pozná na lidech už zdálky, on sám ve strachu vyrůstal a ačkoli by to nikoho nenapadlo, žije v něm doteď.  Pustil křehkou dlaň a opřel se do kožené sedačky. „Nabítím ti nový život v mojí společnosti. Budeš se řídit mými pokyny. Budeš mi kdykoli k dispozici. Já ti za to dám vzdělání i peníze. Nic víc, nic míň. Neodpovídej teď,dej si koupel a rozmysli si to.“

V tu chvíli, jakoby dal neviditelné znamení se otevřeli dveře a do nich vešli dvě starší dámy ve služebním oblečení a odvedli ji do koupelny. Na kožené sedačce barvy kapučína zůstala v místě kde dívka seděla a čekala žlutá kaluž. Nevydržela tlak močového měchýře, bála se zeptat i na tak banální věc jako jsou toalety.

„Ani by mě nenapadlo, že je tvoje práce tak… čistá. Nehraješ si, ani si s nima pořádně nepokecáš, prostě je jen zabiješ. Copak tě to takhle baví?“

„Neřekl bych, že to dělám pro zábavu, dělám to pro prachy,“ usmál se Milles a za vlasy ji přitáhl ke svému rozkroku. „Už ti někdo řek, že moc kecáš? Kuř,“ zašeptal a pevně si ji přidržel, aby mu nevyklouzla a zase nezačala blábolit. Nechápal, proč dal Bůh ženám schopnost mluvit, když jim nedal mozek na to, aby mysleli. Ženská má pusu na to, aby mu udělala dobře. Dívka se zpočátku bránila, ale nakonec jí nic jiného nezbylo. Tekly jí sliny a slzy, protože Milles na ni byl moc velký. Zaklonil hlavu a rukou korigoval její pohyby, rychle a pak pomalu a zase rychle. Už na něj čekala ta slast v závěru, udělá se jí do pusy a pořádně si ji přitlačil do klína. Dívka vyvalila oči a pak se zakuckala. Milles ji odstrčil a zapnul si kalhoty. „Dík,“ prohodil mezi zapínáním zipu a vytahováním zbraně. Dívka stačila jen zvednout oči, aby mu vynadala za to, jak nechutně ji zneužil. Kulka vyletěla a zasáhla ji přímo do obličeje.

            Ráno se blížilo, na Střeleckém ostrově se povalovalo pár bezdomovců mezi lavičkami a mostem a v domě, kde kdysy bývala známá luxusní restaurace, kam chodili celebrity se bavilo pár zfetovaných mladíků pohledem na děvku a střelce. Na mostě projela první ranní tramvaj a zahoukala sanitka jedoucí pro kolabující tanečnice nočního klubu. Holky, vždycky si něco vemou a pak to nedokážou kočírovat, pomyslel si a vyšel po schodech nahoru. U národního divadla se zastavil, posadil se na scénu a pozoroval první nebo možná poslední skejťáky. Z kapsy vytáhl kovovou tabatěrku, papírky a nerezovou drtičku. Ubalil si marihuanovou cigaretu a dal se do řeči s klukama opřenýma o svoje prkna.

            Po několika hodinách se konečně rozhoupal vstát. Slunce stálo na obzoru a jeho paprsky ozařovali sklem vykládanou budovu nového Národního divadla. Třpytila se a házela barevné odlesky kolem dokola. Takhle bych chtěl umřít, v záři vycházejícího slunce, napadlo ho.

            Nad krbem vysela malba Egona Shieleho. Slunečnice. „Dám ti nabídku, pokud s ní nesouhlasíš, můžeš odejít. Můžeš se vrátit a dělat to, co do teď. Kurvu. Ale má nabídka je velkorysá… myslím, až dost a tak… zkus o tom přemýšlet, než mi odpovíš,“ Andrej si odkašlal a posadil se naproti tmavovlásce. Vzal ji za ruku a zadíval se jí hluboko do očí. Vycítil její strach. Strach pozná na lidech už z dálky, on sám ve strachu vyrůstal a ačkoli by to nikoho nenapadlo, žije v něm doteď.  Pustil křehkou dlaň a opřel se do kožené sedačky. „Nabízím ti nový život v mojí společnosti. Budeš se řídit mými pokyny. Budeš mi kdykoli k dispozici. Já ti za to dám vzdělání i peníze. Nic víc, nic míň. Neodpovídej teď,dej si koupel a rozmysli si to.“

V tu chvíli, jakoby dal neviditelné znamení se otevřeli dveře a do nich vešli dvě starší dámy ve služebním oblečení a odvedli ji do koupelny. Na kožené sedačce barvy kapučína zůstala v místě kde dívka seděla a čekala žlutá kaluž. Nevydržela tlak močového měchýře, bála se zeptat i na tak banální věc jako jsou toalety.

Po hodině a půl vešla do dveří mladá dáma. Lehké bílé šaty splývaly k zemi a prozrazovali křivky dívčího těla. Tmavé vlasy sčesané z obličeje odhalovaly její krásu. Nesměle se usmála a posadila se vedle Andreje. Nastala minuta ticha. Jak začít? Položila svoji drobnou dlaň na jeho, která byla o dost vetší a zašeptala: „Přemýšlela sem, jak ste mi řekl a…“ odkašlala si a zadívala se mu hluboko do očí, „zůstanu tady s vámi,“. Dívala se na něho a doufala, že si to nerozmyslel. Kývl hlavou, vstal a otočil se. „Za prvé, přestaneš mi vykat.“ Přešel po pokoji a pak se postavil přímo před ni „a za druhý…ukaž mi, co umíš,“.

„Zavolej Millese, potřebuju, aby to bylo rychle a pokud možno beze svědků,“. Andrej seděl ve své pracovně za stolem a mluvil s mužem sedícím na druhé straně stolu. Mia seděla na pohovce a poslouchala. Chci, abys věděla o každém mém kroku. Budeš se učit. Když odpoledne seděli na terase, učil ji jak pít čaj po anglicku, jak správně jíst špagety a jak držet sklenici na šampus. „Hitler je pro lidstvo stále i po tolika letech ztělesněním zla. Nikdo by ti neuvěřil, že nic z toho, co se píše v knihách se nestalo. Že neumřely miliony lidí. A mohla bys mít stovky důkazů. Je to jako by se teď tady z podlahy vynořil ďábel a já ti řekl, jen si ho pohlaď, ten je hodnej. Lidi potřebují ztělesnění zla i dobra, aby se k němu mohli obracet,“. Po několika dnech, co žila v jeho domě a po hodinách rozhovorů, pochopila, že ji nechce učit jen psát a číst. „Nemám ho rád.“

„Svou práci dělá dobře,