Evelin de Brodenmor

    A byla klidná noční obloha. Spousty hvězdiček, mnoho vzdálených světů opředených mlhovinou. -Přece se od NĚJ zas nenechám tak snadno !vytočit!, nesmím.- Ležela jsem na zádech a vdechovala vůni večerní rosy. Dlouhá stébla trávy se mi motala do vlasů a šimrala v obličeji. Ale co to? Můj pohled náhle zavadil o jasnou favoritku noci. Zdálo se jako kdyby mě chtěla chytit za ruku, pohltit. Mám se bát? Prsty a paprsky vesmírného světla už se ale proplétají v pevný uzel. Nechci. Toužím? Tápu...

     V pohodlném oblečení s batůžkem na ramenou a se zvídavým pohledem v očích putuji úplně sama cizím krajem, nádhernou neposkvrněnou přírodou jiného věku. Okouzlující krása jitra. Ptáci začali protahovat křidélka a rostliny vzdávají dík slunci. Dívám se a pozoruji proměny. Cizíma a přesto svýma očima?

    Nemůžu přehlédnout majestátně se tyčící hrad na jednom z vrcholků zvlněného okolí. A jako kdybych jím snad byla přitahována... Uvědomuji si, že mé kroky už po nějakou dobu udržují souřadnice jeho směrem. Není kam spěchat, plyne tak uklidňující vánek léta.

    Konec pěšiny a ocitnu se před impozantní stavbou. Na chvíli nechám spadnout víčka a vychutnávám si atmosféru „Davida a Goliáše“. Něco ale nehraje. Ticho. Až na přírodu. Všude klid. Nikdo zde není? Ničemu nerozumím. Kam zařadit nenadálý závan chladu...? Jen malou chvíli. Co to bylo? Zděšeně otevřu oči. Vidím před sebou jakousi mlhu. Klid je ten tam a mnou proniká lehká panika. Záhadně se začínají zjevovat lidské obrysy. Přece jen tu někdo je? Nebo spíš něco. Pomalu, ale jistě mi dochází, co se děje, nejasné křivky nabývají zřetel. Jemnou tváří klopýtá smutný pohled a já poznávám ženu v průsvitném převleku. Nemám strach, ale přece ze mě nevyjde ani hláska. 

    „Vítej Neznámá.“

    Slyším slova s přízvukem ozvěny. Opět nic neříkám, pouze sleduji to cosi před sebou.

    „Jsem Evelin de Brodenmor, paní zdejšího sídla. Ráda poznávám, žes rozvážně posečkala na další má slova. Nejsi prvá, kdos navštívila samotu jitra na rozlehlých lánech rodu našeho. Ale jsi jedna z mála, kdo vydržel nával překvapení. Přijmi proto pozvání moje, já ukáži dítěti pře mnoha následujících generací historii hradu a také rodu Brodenmor.

    Jen se slyším, jak nesměle pípnu poděkování a následuji ji do vnitřku hradu.

    „Už mnoho času uplynulo od dob, kdy se souboje o lásku halily do rytířských brnění. Tehdy mladý pán z Brodenmoru však nezahořel pro krásu dívky urozené, nýbrž zatoužil po mně, služebné z podhradí. Prvorozeným a jediným byl synem svého otce, vládce zdejšího panství, a tak nebyla přípustná jeho slabost v takovou dívku. Ku vlastnímu rozumu a činům byl ale odmala veden a po brzké smrti jeho otce udělal rozhodnutí nevhodné šlechtickému stavu.“

    Dostaly jsme se až do severního křídla, kde stojím, jak přimražená. Nemám slov pro tu krásu.

    „Na onom místě stála jsem a mé rty vykročily po pěšině souhlasu,“ dívá se zasněně někam před sebe ve stánku božím a na chvilku zmizel z jejích očí utrápený výraz, na okamžik.

    „Lid se nechtěl smířiti se sňatkem spojujíc dva rozdílné světy a snad pro závist mě za života nikdy nepřijal. Zanedlouho z mého lůna vyšel následník rodu. Ale ani radostná novina o zdravém synu nezmohla zlé jazyky.“

    Už zas nám vniká do plic čerstvý vzduch. Popadlo mě nutkání ji obejmout, odhrnout vlasy z čela a chytit její ruku.

    „Onehdy odejel můj choť do zlé bitvy a nikdy víckrát spatřit ho mi bylo osudem psáno. Syn náš moudře a spravedlivě po něm vládl, byť i lidé to hlásali. Já trávila časy v modlitbách, neb vyjít ven byla jen bolest se vztekem ruku v ruce. Postupně jsem zůstala zcela sama, jen se soucitnýma očima vlastní krve.“

    Protože jsem měla také stejně nepříjemný výraz soucitu, zmateně se zadívám na oblohu. Nad hlavami nám krouží ptáci. Tak svobodní, tak nesvázaní. Jedno mávnutí křídel a změní směr svého letu na opačnou stranu původního kurzu. Pravá bota střídá levou a já dál poslouchám slova a věty a příběhy...

    Ba dokonce i ke stájím a příbytkům služebnictva se vztahují zajímavé události. Ale stejnak mě nejvíc uchvátila posvátná kaple s bohatě zdobeným malým oltářem, pestré malby na stěnách a Evelínin den vdavek. Ach, prostě úžasné.

    Proč jsme v celém hradě samy? Jak to, že zrovna já a ty? Jediné pohlédnutí postačilo a ústa se nemusí namáhat.

    „Klíčí-li v myšlenkách chtíče a touze poznání semínko úcty k vědění, ponejprv tehdy mohu být na krátkou dobu vysvobozena ze zříceniny věku vašeho. Podívati se do dávné minulosti, kde přešťastná jsem bývala. Pomohu uchycení rostlinky v zemině a zpět vrátit se musím- počat, dojde-li květu.“

    Zdá se, že ke mně promlouvá v hádankách a náznacích, uvažovat třeba.

    Než jsem však mohla přemýšlet o vyřčených řádcích, začalo se všechno měnit. Už jsem uviděla jenom v dálce zamávání a stihla vyslovit krátká slůvka chabého sbohem.

    Probuzení. Zaregistrovala jsem zvuky projíždějících aut za oknem. Zřejmě mě právě tenhle protivný zvuk probudil. Jímal mnou vztek. Chtěla bych znovu zabloudit do oné říše. Zeptat se jak, mohu-li pomoci? Ale už jsem v nitru nenašla klid a mír, nemohla jsem upadnout do zvláštních stínů snění.

    Úplně bych zapomněla. ON na dnes plánoval překvapení, jakýsi výlet. Rychle sbalit. Zapomněla? Jak. Jak je to možné?!

    Kodrcali jsme se autobusem, ale já v něm seděla jen tělesnou schránkou. Myslí se mi tehdy honilo tolik věcí. Vracel se znovu její pohled, tak pronikavý a skličující. Oč žadonil?

    Dorazili jsme na místo a já mám zvláštní pocit. Čím to je? Okolní krajina se mi zdá podezřele známá a povědomá. Ale ne! To není... Jak to? Najednou nechtíc vydechnu „Brodenmor“. ON se s údivem a tázavým pohledem otočí, jak jsem jen prokoukla jeho rádoby překvápko?

    Šli jsme tedy s průvodkyní prohlédnout, co zbylo v opravdových troskách. Ta nádherná kaple byla velice, velice zničená k nepoznání a na všem okolo se vyjímaly otisky ostrého zubu času. Velkolepost původního hradu se naskytla jen ve vzpomínkách. A ve výkladu jsem cítila jisté nedostatky, ale proč bych se snažila? Beztak mi neuvěří.

    Vidět rozpadlé zdivo vyhořelého severního křídla- jako by mi někdo pošlapal duši, roztrhal pracně upředenou pavučinu. Přitulím se k NĚMU a nechám HO hrát si s mými vlasy. Je tady a já nejsem sama...

    Je možné, že mi to došlo až teď?!

    Bezmyšlenkovitě běžím tím směrem. Už nemůžu. Ztrácím dech. Ještě vydrž! Nejdřív se uklidni. Zhluboka- nádech, výdech. Fajn. Teď ještě co dělat. Mysli! Přeci tě něco napadne.

    Po krátkém zaváhání poslechnu šelest srdce. Pokleknu a sepnu ruce...

    Svět okolo se točí neuvěřitelnou rychlostí, ale jako bych vůbec neztratila rovnováhu. Před očima mám černo. Předtím jsem je nezavřela, tak proč?

    Odněkud zazní pravidelně dutý zvuk bubnu. Naráz se rozžehnou louče a protnou tmu. Stojím mezi spoustou jásajících lidí a k oltáři kráčí pár. Zaposlouchám se do slibů věrnosti v latině, konečně i obou souhlasů. Tentokrát se vznešeně nesou zpátky už ve svazku manželském. Nějakou minutu mi ale trvá, než pochopím, že míří ke mně.

    Stojí přímo naproti, na dosah ruky a někde se probouzí uspaný roj motýlů. Evelin šťastně pohlédne na rozzářené obličeje všude kolem a potom se prsty stále přibližuje.

    Prudce otevřu oči. Rozhlížím se. Je pryč. Postavím se a je to JEHO ruka, co se mě dotýká.

    „Poupě zavonělo a okvětní lístky již opadly,“ pošeptám s lehkým úsměvem.

    Už zas ten roztomilý nechápavý kukuč- dlouze a něžně líbám jeho rty...

    Čas od času mám touhu ho praštit, zavrhnout a vnímám jen ten vztek, ale vždyť právě city, které k sobě chováme, byly kdysi vodítkem k uzdravení nejedné samoty.