Moje láska....

Jen jedinou dívku znám,

které na mně záleží,

já byl přece vždycky sám,

a ona mne teď láskou střeží.

Miluji Jí nadevše,

A Bohu děkuji,

že nemáme rozepře,

že na světě mám tu Jí.

Snad není lásky větší,

než je mezi námi,

ona mne vždy utěší,

když hodně smutno je mi.

Ale mně na srdci hřeje,

že se takhle známe,

že i pro mne existuje,

že se rádi máme...

Neznám způsob jediný,

jak plně lásku vyjádřit.

Pusa, dárek, květiny,

to vše je málo pro můj cit.

Však snažím se ze všech sil,

vyjádřit svou lásku k Tobě,

myslím na Tě mnoho chvil,

budu Tě mít rád i v hrobě.

Kdybych měl přirovnat Tě,

třeba vedle labutě,

vím, že to nesedne.

Proč, ptáš se mne?

Sic krásou jako ona oplýváš,

tu něhu a mír v srdci máš,

však ty nohou nekopeš,

a zobákem nekloveš.

Že by růže? říkám si,

jako ona skrýváš lásky, krásy...

Však našel jsem věc, proč ne.

Proč srovnávat Vás je nemožné.

Ty, sic po světě ráda chodíš,

a sic velikou lásku plodíš,

na rozdíl od růže máš

skvělou vlastnost – nepícháš.

Co ještě říct mám?

Vše, co chceš, vykonám.

Nikdo Tě nemá rád víc

než já – vyjdeš mi vstříc?

Pojď ke mně, lásko moje,

ať aspoň slabě cítím rtíky tvoje,

ať můžu ti polibek dát

a říct: „Mám Tě rád...“

---