Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY V HOTELU
04. 04. 2008
2
1
2220
Autor
fungus2
Část první
Když jsem spatřil hotel, ve kterém jsem chtěl strávit dovolenou, tak došlo k nárazu do popelnicového kontejneru. Nevím, jak se to mohlo stát, ale náhle mi neunikla ta skutečnost, že se nacházím v jeho vnitřku. Kontejner se dal do pohybu, načež se mi naskytl pohled na blížící se vchod hotelu. Jím jsem projel a zastavil se o pult recepce.
„Dobrý den. Já se jdu ubytovat,“ sdělil jsem vyděšenému recepčnímu.
„Jste se zbláznil, ne!“ rozkřikl se muž.
„To ještě snad ne.“
„Okamžitě ten kontejner odvezte!“
„Jen co z něj vylezu,“ řekl jsem a snažil se vylézt. K mému překvapení však otevírací horní část kontejneru se zasekla.
„Mohl by jste mi pomoci? Já bych se nerad stal na čas popelnicovým nájemníkem.“
„To mě filmujete skrytou kamerou?“ vyhrkl recepční.
„Vy tu snad nějakou skrytou kameru někde vidíte?“
Recepční se rozkřikl a naštvaně přeskočil pult, načež se ocitl u popelnice. A vzápětí začal vztekle bušit do mé hlavy i do jejího víka. Přitomhle jeho počínání se mi podařilo horní část kontejneru otevřít a vylézt ven. Zároveň jsem se však ocitl na recepčním, který se pod mojí váhou ocitl na podlaze.
„Slezte ze mě!“ rozkřikl se, přičemž měl kolmo roztažené nohy.
„Já bych rád, ale nemůžu se postavit. Mám moc těžký batoh na zádech,“ mínil jsem. Nakonec se mi podařilo z něho se odvalit do strany, což se dělo za přítomnosti několika lidí. Ti nás užasle pozorovali a někteří dokonce pohotově fotografovali a filmovali.
„Já na vás zavolám policii!“ rozkřikl se recepční.
„A proč? Přeci není trestný přijet v popelnici do hotelu, když tu mám rezervovaný pokoj,“ sdělil jsem mu.
„Coóóóó! Já vám nevěřím!“
„Rezervoval jsem si tady pokoj na jméno Netypický.“
„Cóóóóó! To si děláte srandu, ne!“
„Nikoliv. Musíte mě tady mít někde zapsaného.“
Vzteky zbrunátnělý muž začal listovat ve velké knize před sebou, aby po chvíli vytřeštil oči.
„Máte pravdu.“
„Pravda vítězí!“
„Ale ten kontejner tady nezůstane!“ vyhrkl.
„To by bylo blbý, kdyby tu zůstal. Popeláři by ho tady nemuseli najít,“ mínil jsem. A pak jsem se vší silou do něho opřel. Zkoprnělí přihlížející měli opět důvod k fotografování a filmování. Nějak se však mé prsty zpříčily v kontejneru a já jsem za táhlého výkřiku i s ním vyjel hotelovým vchodem ven. Právě vystupující lidé z autobusu se vyděšeně rozprchli do stran, načež má divoká jízda skončila nárazem do několika pivních sudů u hospody. Ty se rozkutálely všemi směry a vzápětí za nimi sprintovalo několik lidí.
Trochu otřesený jsem došel za čas zpátky do hotelu, kde recepční viditelně mým opětovným příchodem nebyl vůbec nadšený.
„Tak jsem zase tady. Jaké číslo pokoje mám?“ zněla má otázka.
„Třináct!“ vyštěkl recepční.
„To se vám teda povedlo. Jestli se mi v tom pokoji něco stane, tak ten pokoj zažaluji!“ pronesl jsem a recepční zůstal na mne hledět s otevřenými ústy. Vzal jsem si klíč od pokoje a došel k výtahu. Zároveň se mne zmocnilo nepříjemné tušení, že se ještě ledacos v tomhle hotelu semele.
„Dobrý den. Já se jdu ubytovat,“ sdělil jsem vyděšenému recepčnímu.
„Jste se zbláznil, ne!“ rozkřikl se muž.
„To ještě snad ne.“
„Okamžitě ten kontejner odvezte!“
„Jen co z něj vylezu,“ řekl jsem a snažil se vylézt. K mému překvapení však otevírací horní část kontejneru se zasekla.
„Mohl by jste mi pomoci? Já bych se nerad stal na čas popelnicovým nájemníkem.“
„To mě filmujete skrytou kamerou?“ vyhrkl recepční.
„Vy tu snad nějakou skrytou kameru někde vidíte?“
Recepční se rozkřikl a naštvaně přeskočil pult, načež se ocitl u popelnice. A vzápětí začal vztekle bušit do mé hlavy i do jejího víka. Přitomhle jeho počínání se mi podařilo horní část kontejneru otevřít a vylézt ven. Zároveň jsem se však ocitl na recepčním, který se pod mojí váhou ocitl na podlaze.
„Slezte ze mě!“ rozkřikl se, přičemž měl kolmo roztažené nohy.
„Já bych rád, ale nemůžu se postavit. Mám moc těžký batoh na zádech,“ mínil jsem. Nakonec se mi podařilo z něho se odvalit do strany, což se dělo za přítomnosti několika lidí. Ti nás užasle pozorovali a někteří dokonce pohotově fotografovali a filmovali.
„Já na vás zavolám policii!“ rozkřikl se recepční.
„A proč? Přeci není trestný přijet v popelnici do hotelu, když tu mám rezervovaný pokoj,“ sdělil jsem mu.
„Coóóóó! Já vám nevěřím!“
„Rezervoval jsem si tady pokoj na jméno Netypický.“
„Cóóóóó! To si děláte srandu, ne!“
„Nikoliv. Musíte mě tady mít někde zapsaného.“
Vzteky zbrunátnělý muž začal listovat ve velké knize před sebou, aby po chvíli vytřeštil oči.
„Máte pravdu.“
„Pravda vítězí!“
„Ale ten kontejner tady nezůstane!“ vyhrkl.
„To by bylo blbý, kdyby tu zůstal. Popeláři by ho tady nemuseli najít,“ mínil jsem. A pak jsem se vší silou do něho opřel. Zkoprnělí přihlížející měli opět důvod k fotografování a filmování. Nějak se však mé prsty zpříčily v kontejneru a já jsem za táhlého výkřiku i s ním vyjel hotelovým vchodem ven. Právě vystupující lidé z autobusu se vyděšeně rozprchli do stran, načež má divoká jízda skončila nárazem do několika pivních sudů u hospody. Ty se rozkutálely všemi směry a vzápětí za nimi sprintovalo několik lidí.
Trochu otřesený jsem došel za čas zpátky do hotelu, kde recepční viditelně mým opětovným příchodem nebyl vůbec nadšený.
„Tak jsem zase tady. Jaké číslo pokoje mám?“ zněla má otázka.
„Třináct!“ vyštěkl recepční.
„To se vám teda povedlo. Jestli se mi v tom pokoji něco stane, tak ten pokoj zažaluji!“ pronesl jsem a recepční zůstal na mne hledět s otevřenými ústy. Vzal jsem si klíč od pokoje a došel k výtahu. Zároveň se mne zmocnilo nepříjemné tušení, že se ještě ledacos v tomhle hotelu semele.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI