vrhcáby

Do dvora po mastném břiše

klouže tma a bouřka vleče

bludičky. Tam dole svítí ramena

jak bílý had. Vyskočím z okna.

V zubech ho ponesu

jak pes.

A budu kňučet a řvát k obloze,

dokud mi někdo neodpoví.

Jsou blesky modré a krev v nich teče

studená jako pot nemocných.

Z šedivých ptáků trčí prsty

a kočkám rostou zježená ňadra

na vyjevených hřbetech. A z nebe zírá

veliké oko zelené.

Bludičky cinkají o plůtky balkónů.

Zlomil jsem jednu z nich při tanci

a světlo vyprsklo

na spící psy a bdící topoly,

na moje lesklé rty,

které mám po němcích.

Bludičky šeptají. Kloužou mi po břiše

jako pot nemocných. Tam dole čeká kůň.

Divoký slepý kůň, který mě odveze do jezer.

Smutně se usmívám. Hladím je po vlasech.

Vím jenom           říkám

že je tak jako já – z bílého pískovce.

V hubě má podkovy a na kopytech řeči.

Varlata schoval do ústřic. Ten by se vody bál,

i kdyby nebyl kamenem...

Jsou blesky modré jako hřbet vlka

a k nebi odevšad mám stejně daleko.

Z šedivých ptáků trčí prsty.

To se mi vrací představy

nebo se hnula tma

v paměti? Jsou blesky modré,

táhnou se přes bílá zápěstí. O smrti nemluv.

Ani s mrtvými. Až bude pršet od země

k obloze, vyběhnu nahý do krajin.