to bylo.../ale v tvý kráse se nikdy nezničí odlesky atomovejch pum

obrázky nalepený v oknech, v svatyních posledních nejistot
když před skokem odpoutáme se jak v pohřebáckejch vozech
když schyluje se k mámení a dávení, k příšerně barevnejm kytkám
návodům jak zničit svý cesty, útržkama prostěradel
kočičkovitejch životů

zbylo jen slintání
úchylnejch představ sebe
v ležérních náklonech křečí
smilovat se bylo by poslední
nejlehčí
proč nikdy nejde
proč nikdy nebudeš
nesmiluješ

tak trochu lidsky
s žiletkou na jazyku
paprsky, střepy, jehly a šití, a žádostivý pohledy
hlaviček špendlíků, démantů očí, nakrásně
zlomený dialogy rozsypaný po postelích
v tabáku lahvičkách mramoru, tříštění kostí
v magickejch panopticích ticha
bezhlesně křičíme si pravěký roztoužený sny
přímo do roztaženejch zřítelnic
– už nikdy se nesměj mejm snům
jsou dětský
dětštější a krutější

víc než už kdy budem

rozvazovat tkaničky zoufale motaný důkladně kolem krku