Pokoj č. 13

    Na první pohled to byl obyčejný pokoj v tuctovém hotelu. Hned za dveřmi stál dřevěný věšák, který nesl stopy častého používání a jeho lak byl již na mnoha místech notně odřený. Vedle něj se v rohu krčilo oprýskané porcelánové umyvadlo s jedním kohoutkem na studenou vodu, z něhož v pravidelných intervalech odkápla velká kapka vody, aby se s hlasitým plesknutím rozprskla o povrch umyvadla. Léta kapaní zanechaly na porcelánu jizvy v podobě rezatých cestiček, které vytvářely bizardní obrazce a ani přes velkou snahu se uklízečce nepodařila nikdy jejich naprostá likvidace. Na toto celé dohlíželo prasklé zrcadlo, jenž již dávno neplnilo svou funkci a díky prasklině táhnoucí se od levého rohu přes střed až k hornímu okraji, vytvářelo příšerné grimasy každému, kdo se odvážil do něj pohlédnout.
     Manželská postel, jejíž kovová konstrukce teskně sténala při každém pohybu stála hned proti vstupním dveřím, přiražená čelem ke stěně a oprýskaný lak dával tušit její veliké stáří. Na proleželých matracích důstojně ležely čistě povlečené peřiny, naplněné pravým husím peřím, jejichž velikost ostře kontrastovala s maličkými polštáři.
     Nalevo vedle postele se nacházela obrovská skříň, jejíž dveře by se neustále otvíraly, nebýt kousku přeloženého papíru, který byl zručně zasunut mezi spodní okraj dveří a rám skříně. Při bližším prozkoumání papíru, by jste zjistili, že se jedná o útržek novin z roku 1978, který zde zanechal v minulosti hotelový host v zoufalství nad neustále se otevírajícími dveřmi.
     Světlo do pokoje pronikalo oprýskaným oknem na levé stěně, jehož okenní tabulky byly až neuvěřitelně vyleštěné a oproti rámu, z něhož se lak dávno sloupal, působily poměrně novým dojmem.
     Pod oknem stál rozvrzaný stůl, který se při každém dotyku začal hrozivě kymácet a vydávat teskné zvuky, při čemž se cinkáním o sebe ozývaly i slánka s cukřenkou, postavené na žlutém porcelánovém talířku, který měl uražený kousek okraje.
     Nejzajímavější však byl pohled z okna. Pokud se člověk postavil přímo proti oknu, viděl v levém okenním křídle starý kostel, z něhož již odpadávala omítka a červené cihly, které místy vykukovaly, žalovaly tu nespravedlnost, že právě ony jsou bez omítky. V levém pak starý hřbitov a i na velkou vzdálenost, ve které se nacházel, dalo se občas zahlédnout blikání lampiček, jenž vytvářelo úžasnou atmosféru, plnou tajemna a neustále přitahovalo pozornost. Pokud se člověk zadíval na krásné blikání, dalo velkou práci odtrhnout zrak a věnovat se jiné činnosti.
     Málem bych zapomněl ještě na velké kyvadlové hodiny, jejichž kyvadlo se nepřirozeně pomalu houpalo a odměřovalo nekonečné vteřiny v tichém pokoji. Klap, klap. Dvě vteřiny cesta doleva, dvě vteřiny cesta doprava.
     Pokoj si žil svým životem spočívajícím v klapání hodin, doplňovaným občasným pravidelným cáknutím kapky vody. Přestože pod okny hotelu vedla rušná dopravní tepna, dovnitř nedolehl jediný zvuk, jakoby se bál překročit hranice tohoto zvláštního světa a narušit jeho klid.
     Stál jsem hned za dveřmi a zvědavě se rozhlížel. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde mělo být něco nenormálního, nebýt toho, že v okolí se tomuto pokoji říkalo – pokoj sebevrahů. Skončilo zde mnoho životů a nikdo nedokázal vysvětlit proč. Proč si vybírali právě tento pokoj? Byli to mladí manželé a starší dáma, aktivní sportovec, ale i nemocný muž na vozíčku, který se nechal dovézt svou opatrovatelkou a následně si zasunul do úst osmatřicítku a zmáčknul spoušť. Dvacetiletý mladík, který napsal milostný dopis své milé, kde popisoval, jak se těší na svatbu, která bude příští týden s tím, že již je na cestě za ní, pak vzal břitvu a podřezal si žíly. Majitel hotelu, mimochodem veselý a příjemný chlapík, mi vyprávěl spoustu příběhů, nad kterými jsem kroutil hlavou a které mě utvrzovaly v tom, že musím právě zde strávit noc. Jsem milovníkem záhad a tajemství a nemohu nechat tuto výzvu jen tak.
     Svou cestovní tašku jsem si položil vedle postele a posadil se na židli u stolu. Můj pohled spočinul na blikajícím hřbitově. Bylo již kolem desáté hodiny a já se ještě necítil unavený na to, abych šel spát. Chtěl jsem ještě napsat své postřehy z hotelového pokoje, stejně jako když jsem zkoumal zjevení Panny Marie v Portugalsku. Pak jsem si uvědomil, jak důležité byly mé poznámky prvních dojmů. Ty jsou pokaždé nejdůležitější, protože se vám mění postupem času názor a pohled na věc.
     Lampičky na mě pomrkávaly a já takřka cítil jejich pulzování a snahu mi něco sdělit.
Seděl jsem a zdálo se mi, že se zpomalil čas. Vnímal jsem jeho plynutí, které měřilo klapání kyvadla doplňované kapáním vody. Čas, který plynul všem na této planetě stejně, ale mně v tuto chvíli tak nějak jinak. Přemýšlel jsem o svém dosavadním životě, o skutcích, které jsem udělal a které ještě udělat chci. Mám toho ještě spoustu před sebou, ovšem najednou jsem věděl, že ať se zde děje cokoliv, nepřijdu na to a pokoj si uchová své tajemství.
     Zavřel jsem oči a ponořil se do zvuků, které mě obklopovaly. Bylo zvláštní, že kromě hodin a kapek z vodovodu nebylo slyšet vůbec nic. Úžasný klid a ticho mě doslova pohltilo a klapání hodin fascinovalo. Vstal jsem, abych utáhl kohoutek, jehož kapání mě začínalo rozčilovat. Po několika marných pokusech jsem se opět posadil na židli, smířen s tím, že budu trávit noc za zvuků padajících kapek a klapotu hodin. Někomu by možná mohl tento zvuk tak lézt na nervy, až by se odhodlal k sebevraždě, ale zdálo se mi dost nepravděpodobné, že by až tolik labilních jedinců náhodou zrovna zvolilo tento pokoj. Chvíli jsem seděl u stolu a pozoroval hřbitov. Jeho přítomnost byla zřejmá pouze podle světel lampiček. Vše jsem si poctivě zapisoval, abych to mohl v dalších dnech podrobit důkladné analýze. Zívl jsem si a rozhodl se, že nadešel čas ke spánku. Hodiny před chvílí odbily půlnoc a ráno mě čeká dlouhá cesta.                                                                                          

                                                                                                   - - -       
 

     Pročítám si zápisky mladého muže a smutně koukám na oběšené tělo, které visí na opasku uvázaném na pelesti postele. Opuchlý modrý jazyk trčí z rozšklebených úst a vytřeštěné zakalené oči sledují ztuhlé paže nepřirozeně visící k zemi a dotýkající se tmavého koberce. Necítím vinu, ani výčitky svědomí. Varoval jsem ho a vše mu o pokoji číslo 13, pravdivě řekl.
     Naše rodina vlastní hotel již 90 let a před pokojem číslo 13 mě varoval již můj otec kdysi dávno. Nepronajímám jej normálním hostům. Občas mě někdo přemluví a já mu pak jdu ráno udělat poslední službu. Zavolám policii a uklízečku. Byl jsem již několikrát rozhodnutý, že pokoj zruším. Chtěl jsem zde udělat skladiště. Jednou jsem dokonce měl objednané zedníky s tím, že nechám zazdít dveře. Něco mě však nutí nechat pokoj žít svým životem.
     Cítím, že i já budu brzy potřebovat jeho služby.

 

 

 

 

 

 

 

---