Šetřit se musí

     Musíš šetřit. Tato slova mě provázejí od malička. Je to asi přirozená věc. Nejdříve se šetří kapesné, pak peníze na dovolenou a na nové auto, později i na důchod. A pak kroky nebo třeba i nervy. Každý stále něco šetří.
     Tyto myšlenky mě nedávno provázely při mé dopolední cestě autem. Napadlo mě to v tu chvíli, když jsem potkal řidiče, který šetřil svůj blinkr. Proč by ho zapínal, když odbočuje? Musí přeci šetřit! Dobře, řekl jsem si. Do budoucna se raději tím, zda auto bliká nebo ne, nebudu řídit.
     Jel jsem dál a těsně mě minul vůz, jehož řidič právě šetřil brzdy a nezastavil na stopce. Tak to už bylo na pováženou. Nešetřil jsem nadávkami a jel pomalu dál.
     Krátké houknutí policejní sirény mne donutilo zastavit. Policista pouze ukázal na mou znečistěnou poznávací značku. Chtěl jsem začít vysvětlovat, že je po dešti, a proto není číslo čitelné.
     „Šetřte slova!“ poučil mě policista. „Bude to za dvě stě!“
     Nesmlouval jsem, protože jsem ušetřil alespoň další tři sta. Klidně mi to mohl dát za pět set. Trochu mě překvapilo, když policista vzal peníze a v rámci šetření mi nepředal pokutový blok.
     Šetřit se musí. Tato slova nás provázejí na každém kroku.
     Mohl jsem si ušetřit zklamání, kdybych se neotočil za policejním vozem, jehož značka byla zašpiněná mnohem víc, než ta má.