ráno

svítání uplynulo

pod dekou mraků

stínohra lemuje pohoří stromů

co v nehybnosti tyčí se nad řekou

zelených polí

na rudou korunovaných domů

kam noc chodí spát

den po špičkách se vkradl

větvemi ověnčeny tam

prostory vzduchu

odkud list poslední

roku minulého spadl

s nabídkou květů

otevřely krám

a v hladině zrcadlí se

co nehybně leží

jako vodou ztěžklý hadr

a odkapává chlad

smrky

borovice

břízy

kaštany...

z ran země

trávě šeptaly:

nadechni se...

přimhouřené okenice

mlčí

začíná pršet

ve sklech jejich očí

vzpříma se podívej

za každým světa rohem

naleznout můžeš

tu svou zemi Towen